Dunkerk

Stránka první: Jedna hudba. Zde přichází má jediná větší výtka k Dunkirku, a proto tuto stránku komentuji hned zkraje. Ani v nejmenším si nemohu stěžovat na soubor melodií, zvuků a ruchů do hudby vkomponovaných, co Zimmer vytvořil, je hudební a zvuková paráda. Spíše bych zmínil užití toho všeho ve filmu, kdy skutečně od prvního výstřelu film prakticky neztichne ani po hudební stránce a mně tu a tam připadalo, že některá scéna (zejména linie na lodi) by působila silněji bez hudby, jen za zvuku vln a větru. Stránka druhá: Jedna kamera+technika. Tady jsem viděl něco, co jsem NEVIDĚL od dob starých velkofilmů natočených klasickým způsobem. Kolikrát jsem si třeba u Waterloo zopakoval scénu útoku skotské těžké jízdy a kolikrát jsem ji v duchu porovnal s útokem Rohirů u Minas Tirith v Návratu krále. Aniž bych více hanil druhý jmenovaný film, tak dojem ze scény jako vystřižené z klasických obrazů, ve které se země třese dupotem tisíců skutečných koňských podkov, od kterých odletuje bláto, počítačem namnožení jezdci nikdy nenahradí. A teď, díky Nolanovi, jsem po strašně dlouhé době viděl film, nový film, který vypadá, je slyšet, je fyzicky cítit přesně takhle stejně. Ano, jako mírný fanatik můžu do určité míry zkritizovat daň, která za tento pocit musela být zaplacena. Lodě nejsou autentické, francouzský torpédoborec Maillé-Brézé použitý při natáčení byl postaven až v roce 1957 a vypadá konstrukčně jinak, než lodě, které se skutečně operace Dynamo účastnily, messerschmitty tradičně supluje jejich španělský potomek Hispano Buchon. Ale to všechno je vyváženo tou silou, kterou použití reálných lodí, reálných letadel, reálných prostředí namísto zeleného plátna přináší. Pak ještě jedna drobnost, pláž chvílemi vypadá přece jen trochu prázdně (žádná auta, zbraně, koně). Třeba scéna průchodu pláží v Pokání ve mně tenhle dojem nevyvolávala. Ale opět, to je jen opravdu drobnost, která sama o sobě v porovnání se silou celku nemůže obstát. Mnohem důležitější je schopnost Nolana přenést na diváka pocit, že to, co vidí na plátně, je přesně to, co se na zobrazených místech dělo na přelomu května a června 1940 desetitisícům lidí. Kamera opravdu vše snímá z blízkosti a v úhlech, které vyvolávají až nevolnost. Třeba loď se potápí, leží na boku a kamera ji zabírá z pohledu vojáka, který místo po palubě se musí pohybovat po boku lodi. Připomnělo mi to výstavu kosmické techniky cca 3 roky nazpět, kde byl kromě jiného přesný model kabiny vesmírné stanice Mir, natočený se vším všudy o nějakých 45° do strany. Když jsem do toho prostoru vstoupil, okamžitě se mi podlomily kolena a zatočila hlava. Tělo se mě snažilo přesvědčit o tom, že rovná zem leží jinak, než kde skutečně byla a stálo to strašnou sílu vůle zůstat stát rovně a nepodlehnout pocitu, že to ne kabina, ale já stojím blbě. Přesně tohle tu bylo v několika scénách dokonale navozené. Stránka třetí: Jeden příběh. ano, vím že ty příběhy jsou technicky vzato tři, ale jsou propojené tak, aby dohromady složily střípky jedné události, která sama je hlavní náplní filmu, nikoli příběh jednotlivců sám o sobě. Postavy tu slouží příběhu, ne naopak. Všechny tři linie jsou složeny tak, aby začátek, stupňování napětí, vyvrcholení (nejvyšší intenzita) i konečné uvolnění přišly ve stejný okamžik. Potopení dvou lodí (minonosky a prostřílené holandské kocábky) a záchrana lidí z nich, konec s palivem u pilota, to jsou jedny z klíčových bodů, stejně jako pak pilotovo přistání, cesta zachráněných vojáků vlakem a jejich uvítání, admirálovo "počkám na Francouze", to jsou naopak okamžiky, kdy si divák konečně vydechne a může říct, že každá katastrofa může mít své světlé okamžiky, které dodají člověku naději. Opět je zde podstatná intenzita dění pro postavy a ta nepotřebuje být stavěna jen na umělé krvi a drastických záběrech. Ostatně takový Daňkův Dialog s doprovodem děl, to je jen konverzace mezi dvěma lidmi, kdy není nic vidět, přesto dokáže navodit skutečnou hrůzu z války lépe než mnohý film s detailními záběry. To samé se platí pro Nolana, i když krve je vidět skutečně minimum. Pak film dotvářejí takové detaily jako ten na lodi: "Bude ten kluk v pořádku?" - Kývnutí jako odpověď. Jen tenhle moment jsme s kamarádem po filmu probírali v hospodě asi deset minut. Dalo by se toho napsat ještě mnoho, ale mám dojem, že by to nakonec byla jen variace už napsaného. Jsem zkrátka šťastný, že někdo točí ještě takovým stylem a jeho film vypadá dokonale a přitom jinak, než deset dalších generických filmů podobajících se sobě jako vejce vejci a postavených právě daleko víc na možnostech výpočetní techniky než na skutečných dovednostech tvůrců. Tohle je opravdu film určený pro kino, pro to, aby ho člověk viděl ve společnosti plného sálu, kde se zážitek a pocity lidí sčítají dohromady. P. S. Přečtěte si Víkend na Zuydcote od Merleho. Přestože komornější, zprostředkovává ta kniha téměř stejnou náladu a popis pocitu vojáků na téhle pláži. (22.07.2017) (méně) (více)

První Nolanův film, který pro mě je nezáživným zklamáním. Viděla jsem čerstvě většinu děl, která uvádí jako své inspirační zdroje k tomu, aby natočil Dunkirk. A bohužel ve filmu přiliš zřetelně vidím a rozeznávám, jak velice uměle se soustředil na dosažení dílčích efektů (rytmus střihu, tempo, světlo, koordinace, živly...), na to, co všechno se může podílet na vyprávění, a jak se mu to jednoduše drobí na tyhle dílčí etudy a hroutí proto, že mu z toho všeho vypadl příběh, smysl, sdělení... ano, dovedla bych jich na Dunkirk přilepit spoustu, dobrých vysvětlení, proč to má smysl vyprávět, ale to by všechno šlo říct i před Nolanovým filmem - ten sám už k tomuhle nic nepřidává, Dunkirk je filosoficky pokrytý a Nolan tentokrát nepřináší žádný zajímavý, neotřelý, překvapivý úhel pohledu, který by nás přikoval, který by nás jako lidstvo někam posunul. Bylo mi celou dobu dívání jedno, koho co potrefí, kdo vyvázne, jak konkrétně to s kým dopadne. Všichni budou buď rozšmelcovaní, nebo ne, padni komu padni, sympatický nebo méně sympatický, taková je válka, nerozlišuje. Paradoxně Nolan podle toho, co sám říká třeba u Bitvy o Alžír, chtěl v tomhle bodě dosáhnout pravého opaku - ne toho, aby ukázal, jak válka deklasuje individuální životy, ale aby divák soucítil s každým jednotlivcem. Hm. Když dva dělají totéž... Působí to na mě tak, že Nolan se dostal do nové fáze, obdivuje staré mistry, všímá si učenlivě stěžejních rysů na jejich pracovních metodách a chce si je všechny najednou osvojit a jako nenasytný, nadšený kluk všechny najednou taky hned vyzkoušet, a tak točí nový film, kde to všechno honem hurá aplikuje. (Bože, to tikání všelijakých budíků, ten nervní zvuk a hudba a ty krátké a všelijak roztřesené záběry, ten bordel v zorném poli, ty změny tempa v rychlém střídání záběrů do paralelních akcí - ok, to je Speed a Unstoppable, má to snad v divákovi vyvolávat větší napětí a v Unstoppable to funguje, to přecházení Kenneta Branagha po molu, to je Most přes řeku Kwai, po němž se hrdě prochází vězněný velící důstojník-stavitel, a protože v Davidu Leanovi se Nolan očividně zhlídl nejvíc a nejsilněji, ostatně zaslouženě, jemu a třeba právě Ryanově dceři vděčíme i za všechno to moře a vzduch a světlo a dynamiku... a ostatně i za celý ten patriotsky britský pohled na Dunkirk -- a například je přiznanou poctou Leanovi, když na otázku z mola jeden velitel malého škuneru odpovídá jako většina postav v Leanových filmech místo yes "ay" --, ale ech, ej - je to mechanicky přejaté, opičí, zrepasované, vypůjčené, nefunguje to a při znalosti předloh to působí místy vyloženě směšně, kupříkladu to molo je úplně průzračné - mladý vojín zakleslý v jeho konstrukci, naslouchající hovoru důstoníků, to si opět nejde nevzpomenout na podminovávání mostu přes řeku Kwai etc. ... Nolan se ukrutně přecenil. Vnímám Dunkirk jako technické cvičení, a z tohohle hlediska mi výběr tématu i dává dobrý smysl, dá se na něm zúročit všechno, co si Nolan vytyčil, že zvládne (http://www.indiewire.com/gallery/dunkirk-christopher-nolan-films-inspired/) - aniž by to ve skutečnosti s grácií zvládl -, ale jinak jako film vlastně ne. Nolan-vizionář a Nolan potápěč do hlubin lidského vědomí a jeho kreativního potenciálu si tu vzal dovolenou, chce se prostě naučit líp točit, pracovat s atmosférou, tempem, napětím, s vyprávěním pomocí střihu a kamery. Myslím ale, že se zavedl na slepou kolej, bez jedinečného, nezbytného sdělení, které tím chce pronést, není skutečného filmu, a už vůbec ne jeho vlastního, Nolanova filmu. Pro mě se jedná o jeho první jednoznačné selhání, a doufám, že to i sám kvůli sobě rychle napraví, přizná a zúročí, a že se nenechá zmámit počtem Oscarů a silou ovací, které mu za tenhle velkoformátový, ale myšlenkově prázdný spektákl jistě spadnou do klína. *** Viděno poctivě na premiéře v Imaxu, ale tentokrát mám prostě pocit, že v Interstellaru byla i ta kamera mnohem úchvatnější a 70mm záběry mě dostávaly mnohem víc a oprávněněji, a přestože tady máme pořád akci na moři i ve vzduchu, nemůžu si pomoct, ale taková Leanova Ryanova dcera mě svými záběry strhávala stokrát víc, i když jsem se koukala jen na domácí obrazovku. Cítím, že Nolan tentokrát možnosti 70mm filmu vůbec nevužil, jak mohl. *** Skoro se bojím, co všechno z Nolanových pokusů o atmosféru ve vzduchu se mi tu ještě trapně a směšně dourčí, až si konečně pustím i Leanovu Zvukovou bariéru, film o soubojích letců a konstruktérů snažících se překonat jako první se svými stroji rychlost zvuku... Áj. *** (IMAX, 21. 7. 2o17, premiéra) *** PS: Čistě racionálně/technicky by se o filmu dalo napsat všechno, co napsal v komentáři uživatel DaViD´82, a byla by to čistě racionálně/technicky pravda. Až na to, že diváka hodně rychle unaví/otupí všechny ty šponující naučené triky, nejen nervní zvuk a střih, a že ty kýžené pocity to prostě nevyvolává. I když si umím představit, že masová většina diváků se do toho nechá vmanipulovat, nebo tu skutečnou prázdnotu a nefunkčnost zakusí až při druhé projekci. (22.07.2017) (méně) (více)