Rogopag

Čtyři režiséři, čtyři příběhy. První z nich - o atraktivní letušce je na rozehřátí možná až moc plochý, okatý a nicneříkají, avšak pro svou vizuální stránku si zde být zaslouží. Dvojka - Godard - je však už jiné kafe. Precizní střih, ignorace zvuků a hudby, absurdní rozhovory a další detaily, vyvolávají u diváka zvláštní pocity. Tak jak to prostě Godard umí. Do třetice všeho dobrého přichází vrchol ze židle Pasoliniho, který svým hollywoodským stylem snímek hodně oživuje. Určitou roli tady sehrává také Orson Welles, jež hraje marxistického režiséra (Pasolini). Povídka má svůj smysl a mnohé vtipné momenty (Pasoliniho klasiky - střih, zrychlování, barvy/černobílo) pomáhají v celkovém dojmu. Nakonec přispěl svou trochou opomíjený Gregoretti. Jeho kousek je snad ze všech nejvtipnější, avšak zase až příliš plochý a očekávaný. Kritický smysl Tvarohu ale pěkně dodržuje. Každý režisér si tedy vybral pro kritiku jedno z témat moderní společnosti a vytvořili spolu zajímavý snímek. Svou kvalitou sem tam sice hodně osciluje, přesto se jedná o nadprůměrné (možná trochu těžší) dvě hodiny, které za to však stojí. I ex-love you. (23.06.2009)

Povídkový film Rogopag: konec, zánik, úzkost a smrt jsou záminkou k anekdotám a satirám. Odlehčení a estetická novovlnná poezie křepčí radostí ze života. Osobitý Pier Paolo Pasolini dodal stěžejní dílek TVAROH (upraveno v březnu 2021), poeticky prostořekou satiru na společnost, morálku, filmové zákulisí, ale i sebe samotného, dráždí a provokuje, hlásaným křesťanským hodnotám nastavuje zrcadlo a tancuje s verši a postoji. Hrdinou Tvarohu je Giovanni Stracci (velmi dobrý Mario Cipriani), filmový představitel ukřižovaného zloděje, zesměšňovaný a utlačovaný prosťáček, hladový a bezelstný nuzák. Pozadu nezůstává ani režisér právě natáčeného filmu (vynikající Orson Welles s hlasem Giorgia Bassaniho), jsoucný, jízlivý, odhmotněný, vytržený, marxistický a vědoucí. Zaujme hlavní herecká hvězda Sonia (Laura Betti), další hvězdná herečka Valentina (Edmonda Aldini), zostuzený novinář (Vittorio La Paglia), filmový producent na návštěvě (Giuseppe Berlingeri), jeho doprovázející manželka (Elsa de Giorgi), či ten smějící se andělíček (Ettore Garofolo), jedinečný Pasolini! ROBERTO ROSSELLINI (CUDNOST) krásně ukazuje dotěrnost italských mužů vůči ženám, tady konkrétně k půvabné letušce Anně Marii (Rosanna Schiaffino) a nevšední řešení, kterým se musí dotěrného nápadníka (Bruce Balaban) zbavit. UGO GREGORETTI (KUŘE DOMÁCÍ) představuje typickou rodinu konzumní společnosti, která je ovlivňována reklamou a následným nákupem všeho možného, ale k vlastnímu životu nepotřebnému. S nádherně ironickým nadhledem představuje konzumní maloměšťáckou rodinu, která má ale o své úrovni vždy lepšího mínění. Hlavu rodiny ztvárnil Ugo Tognazzi. JEAN-LUC GODARD (NOVÝ SVĚT) je zřejmě fascinován situací, kdy žena náhle přestane milovat svého partnera a chová se trochu zvláštně. Přiřazuje jim určitou chladnou krutost a zde to svádí na atomový výbuch 12 tisíc kilometrů nad zemí. Tomu výbuchu přiřazuje moc měnit chování lidí a tím na něco svalit vinnu v nevysvětlitelnosti, nevyzpytatelnosti v chování žen a jejich vychladnutí, i když předtím tvrdili něco jiného. Svět mužů a žen se dostává do konfliktu, protože si nejsou schopni navzájem porozumět. (13.10.2009)

(1) trocha pop-psychologie neuškodí. Takový příběh do letní nedělní přilohy novin. (2) krátké režisérské cvičení na téma rozpad vztahu. Originální (práce se zvukem, vyjádření hlavní myšlenky: Já tě exmiluji), ale nechápu propojení s atomovým výbuchem. Muž a žena si takhle přestávají rozumět od nepaměti. (3) Barevné scény jsou výborné, cynický režisér na plátně předčítá z režiséra skutečného. Marxismus nebo katolictví - kompars má vždycky hlad. (4) "jen" satira, ale ty děti žijící reklamou jsou přesné (Viva myšáček!) a takovou rodinku uvidíte dnes v každém motorestu. Konzum je věčný. (07.07.2009)

Povídkový film, který vlastně nic nespojuje, protože se na něm podíleli režiséři rozdílných škol, generací, národností i témat. Tím pádem je i nevyrovnaný, absolutní vrchol pro mě představuje Pasoliniho povídka z prostředí filmového štábu - mistrovská analýza lidského sobectví a bezohlednosti. Zaujal mě i opomíjený Gregoretti se svou temnou satirou konzumní společnosti stojí na dobře vypozorovaných situacích a absurditách, které přináší moderní prosperující společnost. Slabší je Rosseliniho povídka, která je spíš nataženou zfilmovanou anekdotou, a neoslovilo mě ani Godardovo zpracování jinak zajímavého námětu. Celkový dojem: 70 %. (19.05.2008)

Rosseliniho povídka je nejslabší a byl odvážný tah dát ji hned na začátek. Obávám se, že dost diváků odradí od dalšího sledování. Je sice poměrně zručně natočená, ale co naplat, když točit ji nemělo žádný smysl. Je totiž absolutně o ničem a nevyvolá žádné emoce. Hned druhý Godardův příběh je na tom o poznání lépe. Podivná změna v chování lidí po výbuchu bomby a jediný muž, který to ,,prospal" působí dost klaustrofobicky, zvláštně, děsivě... A tedy hodně dobře. Třetí filmek je od Pasoliniho, což je režisér, o kterém nevím co si myslet. Jeho ,,trilogie života" mi přišla vyloženě odporná, naopak Evangelium sv. Matouše výborné. Povídku Tvaroh z tohoto fimu mu určitě připisuju k dobru, ačkoliv na začátku jsem byl trochu zmatený a nevěděl jsem, jak to uchopit. Perfektní závěr mě však přesvědčil. Poslední povídka od v Čechách neznámého Gregorettiho také nebyla špatná. Může se jí vyčítat dějová plytkost, ale to klidně odpouštím, protože je to výborně natočeno (třeba prostřih lidi v restauraci x slepice). Konečné hodnocení je tedy kladné, protože tři ze čtyř povídek jsou z mého pohledu vážně povedené. Z hlediska celkového propojení příběhů bych ale trochu víc zapřemýšlel nad hudbou, která se hlavně ke dvěma prostředním povídkám zrovna dvakrát nehodí. A hlavně bych udělal mezi jednotlivými segmenty delší přestávky. Opět především nad dvěma prostředními povídkami bych se rád trochu déle zamyslel a nepřeskakoval okamžitě na další příběh, aniž ten první dozněl. (28.04.2007)