Strašáci

"V TOMTO DOMĚ NESMÍ DOJÍT K ŽADNÉMU NÁSILÍ," říká postava Dustina Hoffmana své manželce, aniž by tušila, že k němu už došlo. Stejně tak otec pedofilem (nechtěně) zabité dívky touží po spravedlivé pomstě, aniž by tušil, že jeho lolitovská dcerunka pedofila zcela regulérně svedla. A takový je celý film. Nic není černobílé. Násilí exploduje a do té doby ustupující manžel se mění v odhodlaného obránce nijak idylického rodinného krbu, zatímco dosud bojovná manželka se hroutí. I když jsou mi jeho styl a témata v mnohém sympatická, celkově není Sam Peckinpah můj šálek kávy, konkrétně se u jeho filmů vždy mírně nudím. U STRAŠÁKů to ještě vynikne díky srovnání s od začátku fascinujícím konkurenčním Boormanovým VYSVOBOZENÍM. STRAŠÁCI jsou studení, syroví a špinaví a finále s obléháním domu brilantní. A už nikdo nenatočí facky tak drsně jako Sam. "JÁ NETREFÍM DOMů." - "TO NEVADÍ. JÁ TAKY NE." (18.12.2007)

Tenhle film jsem sledovala s otevřenou pusou...Panebože, něco takového se jen tak nevidí. Absolutně špičkový Dustin Hoffman, jehož samotářský intelektuál, který je nucen bránit se tyranizování primitivního okolí, je prostě k nepřehlédnutí a celý film vlastně patří jemu. Vyvrcholení mi pak vyrazilo dech, a to právě díky Hoffmannovi. Poslední věta doslova obnažuje pravou podstatu filmu a ukazuje, kam až lze zajít a jak hodně člověka změní jedna noc. Z násilí ve filmu se mi nikdy nedělalo špatně, dokud nepřišel Sam Peckinpah. (17.07.2005)

STRAW DOGS ... jsou LEGENDA!! Na začátku 70. let spolu s DELIVERANCE udělaly nesmazatelný zářez do dějin kinematografie a postavily v podstatě nový žánr. Oba filmy mají mnoho společného, ale přesto se v mnohém rozcházejí a hlavně, vytvářejí v divákovi naprosto odlišný pocit. Avšak, co je na obou filmech naprosto geniální, pocit z obou filmů je naprosto ničím neopakovatelný!!! U obou filmů jsem od jisté chvíle seděl v sedačce jako přimrazený a nedokázal jsem spustit oči z toho, co se ve filmu odehrává ... Nemyslel jsem, nepřemýšlel, nebál se jako u běžného "horroru" ... byl jsem přimražen ... Deliverance je pro mne osobně o něco více ... Nejsou tolik temní, ale pocit z neustálého ohrožení, neznáma a nebezpečí se zde zavrtává do morku kostí. Straw dogs jsou násilní, brutální, hnusní a špinaví ... ovšem díky všem hercům, kteří zde podávají fantastický výkon, stejně tak vyvolávají nepříjemné mrazení v zádech ... První polovina filmu jasně patří herečce Susan Georgové, druhá polovina pak jasně Dustinu Hoffmanovi. Oba hrajou dokonale. Legendární scéna znásilnění je pro mne osobně druhá (po Ireversible...) nejvýstižnější, nejpůsobivěhší a nejsilnější scéna znásilnění, jako jsem ve filmu viděl (a myslím, že ty "důležité" jsem viděl již všechny ...). V tomto případě mi bylo oběti opravdu líto, celé to bylo podáno naprosto reálně a neuvěřitelně sugestivně. Prvního násilníka Susan Georgová dobře zná a když cítí, že není vyhnutí, snaží se podvolit a znásilňuje tak v podstatě sebe sama ... Je zmatená, zdrcená, zničená, plná bolesti a hořkosti, ale také vzrušení ... Druhé znásilnění, již jasně sráží ji i diváka na kolena... V tomto filmu není nic černobílé. Postavy nejsou jen dobré nebo jen zlé. Každý zde má, stejně jako tomu bývá ve skutečnosti, svoje dobré a špatné stránky. I matematik, kterého hraje Dustin je v podstatě podivín, chladná kalkulující člověk bez hlubšího citu ... jeho manželka je zase naopak střeštěná koketa ... A pak tu máme bandu opravdu šílených vesnických buranů a alkoholiků, ovšem každý z nich jasně vyjadřuje jistou povahu, osobnost, styl atd. Straw Dogs jsou mistrovským dílem, kteří stejně jako Deliverance neztrácejí naprosto nic na své kvalitě svým stářím. K takto odvážným, špičkově zpracovaným a přitom již několik desítek let starým filmům mám jen slova chvály a pocit obdivu ... (Poprvé jsem Straw Dogs viděl náhodou v odpoledních hodinách na některém běžném programu TV jako opakování večerního vysílání!! Bylo to asi před 8 roky. Nechápu, jak něco takového mohli odvysílat v odpoledních hodinách ....) (10.12.2007)

Podle mě se tvůrci pitvořili s celým filmem hlavně kvůli strhujícímu dobývání domu, což se odehrálo až v závěrečné fázi filmu a tady Dustin Hoffman při chránění své ženy před opilými vesničany ukázal, že má srdce opravdového herce. Zkrátka jim to jejich posmívání a podrazy celkem slušně zúčtoval. Scény byly někdy až tak nečekané a drsné až mi běhal mráz po zádech. Režisér a střih se úspěšně postarali o to, aby pro nás sledování bylo skutečně napínavé. Ovšem musím se také vrátit k části filmu předtím, která byla z mého pohledu hodně slabá. Ze začátku jsem se totiž hodně nudil, protože scény nebyly ničím zajímavé. Sečteno a podtrženo to dává ****. (05.07.2007)

Peckinpahova filmová studie temných stránek duše. Tenhle režisér je jako člověk ve své podstatě asi velmi skeptická a pochmurná bytost. Jeho analýza násilí a násilné podstaty je ponurá a zraňuje. Peckinpah téměř vždy exponuje příběh ve výlučně mužském světě, patriarchální podstatu má i rámec Strašáků. Příběh je od počátku postaven na dualitě - americký cizinec, nepraktický matematik s principy a ideály ukotvenými v akademickém světě, v němž je formována jeho apoteóza humanismu a proti němu rurální svět anglických venkovanů se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a primitivního zákona síly, k jehož prosazení nejlépe slouží láhev tvrdého alkoholu. Tyto světy jsou od začátku v přímé opozici a to, co je na počátku skryto, postupně vyplouvá na povrch. Jako styčná plocha těchto dvou světů funguje mladá matematikova manželka, jejíž silný sexuální pud a jeho úplné neuspokojení v manželském životě a celková nudu a stereotyp vztahu vede k frivolnímu a koketnímu jednání směrem k místním plebejcům. Dlouho se zdá, že tyto dva světy spolu nebudou korelovat a že vlastně spolu nemají nic společného. Jaké je však divákovo překvapení, když v přímé konfrontaci násilí světa prvého spouští rozbušku hluboko skrytou v lidském podvědomí, o jejíž existenci dosud ani sám nositel neměl nejmenšího tušení. Peckinpah vlastně neanalyzuje násilí zjevně motivované, ale to, o kterém člověk sám v sobě vlastně ani neví a pranic netuší o jeho existenci. Volně tak předjímá o mnoho let později realizované pokusy amerických sociologů, kteří na náhodně vybraném vzorku dobrovolníků, jimž nahodile rozdali role vězňů a jejich věznitelů, demonstrovali fakt, že malého fašistu si nese hluboko ve svém podvědomí každý z nás... (09.12.2007)