Lesní jahody

Krásně pomalý, citlivě odvyprávěný příběh, sledující starého muže již před prahem smrti. opět klasický Bergman, který nabízí mnoho otázek, nezapomenutelné obrazy a snad tu nejlepší Bergmanovu sondu do lidského myšlení. Vřele doporučuji a prosím o trpělivost, protože tempo je pomalé a mnohý divák zvyklý na moderní svižné tempo může být vykolejen... Stačí otevřenost....a ono to přijde... (07.09.2006)

Pocitově pestrobarevná pouť starého profesora – lékaře v doprovodu nádherné černobílé kamery mě dokonale uhranula. Legendární Victor Sjöström bilancuje ve své herecké labutí písni bilancuje excelentním způsobem. Klasickým Bergmanovým tématům smrti, víry, života a mezilidských vztahů se dostalo v Lesních jahodách skutečně neobyčejnému provedení, které mi svým surrealistickým vyprávěním připomínalo spíše pozdního Buñuela. Ačkoliv Bergman bývá často brán jako režisér hodně depresivních filmů, zde se mu povedlo nejeden obraz z onoho putování krajinou i životním příběhem hlavní postavy a jeho příbuzných pojmou naopak i s poetickým či mírně humorným vyzněním, stejně tak přímo magickým způsobem převést na plátno temné sny. V každé jedné scéně naplněný film s hlubokým prožitkem a silně lidským odkazem... touto filmovou poutí se chci časem rozhodně svést i podruhé. [90%] (29.06.2021)

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy sledovat Bergmanův road movie. Cestovní film, chce-li ho člověk natočit dobře, není primárně o zábavě na cestě, ale o proměně, kterou cesta způsobuje. V tomhle ohledu jsou Lesní jahody dobrou žánrovkou hned ve třech ohledech. Jednak se cestuje fyzicky v autě z místa A do místa B, jednak se cestuje časem v profesorových vzpomínkách a v neposlední řadě je tu ještě cesta ve smyslu průzkumu nitra. Sny, které se Isakovi zdají, jsou vlastně putování za správným nahlédnutím sebe sama. Proměna, která se těmito třemi stezičkami uskutečňuje, dopadá jak na profesora, tak na jeho snachu. Marianne se pokouší zjistit, jestli si nechá, nebo nenechá své dítě a Isak se musí podívat do zrcadla, aby viděl, že přese všechny znalosti, které za život nastřádal, se nestal moudřejším a lidštějším (ba naopak). Bergman nechává konec záměrně otevřený. Není tu žádná jistota, jestli se Marianne a Isak rozhodnou správně, ale jsou tu známky toho, že ona cesta autem je poznamenala, něco v nich změnila. A jak řekl Sartre: "Nejsme to, čím jsme. Jsme to čím nejsme." Nedefinuje nás úhrn toho, co jsme zažili - máme svobodnou vůli nechat se vláčet osudem, ale také vůli vymanit se a začít určovat svůj další osud sami. (18.01.2021)

Další z dlouhé série pozoruhodných Bergmanových děl jakoby předjímalo režisérovo stáří. Čas životní bilance je i dobou hluboké mravní sebekatarze. Chvějivé, jakoby duhové posuny myšlenek, psychična, duševna, onoho opravdu nejvnitřnějšího, dosahují snad až vrcholných momentů možností hraného filmu vůbec. Film natočený v zlomové době vývoje světovcé kinematografie je určitě jedním z určujících milníků tohoto pronikavého vývojového kvalitativního posunu. (25.08.2007)

Můj nejmilejší Bergman, zdánlivě poklidný a mírný film, který ovšem postupně poodhaluje tajmství, skrývající se v minulosti profesora Borga... Muž bilancující svůj život - to je smutné téma, zvláště pak v tomto případě zahořklého, za hranici cynismu a apatie zalezlého starce. A přece, na úplném konci uděluje Bergman Borgovi (kterého hraje starý Bermanův učitel a slavný režisér 20. let V. Sjostrom) vykoupení - vzpomínky na rodinu a štěstí vlastního syna jsou mu nakonec dostatečným naplněním. 90% (06.01.2007)