Jako v zrcadle

Film náročný na sledovanie a pre mňa aj na pochopenie. Štyri osoby na ostrove od samotného začiatku prezentujú svoje fóbie, svoju osamelosť, svoje cesty pri hľadaní Boha a pri vzájomnom porozumení. Ústrednou postavou je žena trpiaca akýmisi schizofrenicko-paranoidnými záchvatmi pravdepodobne na dedičnom základe. Napriek malému počtu osôb je vývoj vzájomných vzťahov i odkrývanie ich koreňov dostatočne nosné, takže film nenudí. (10.01.2022)

Dnes lze sledovat již uzavřenou monumentální filmografii dalšího velkého Skandinávce. Je možné činit obecnější závěry nad dílem mimořádného tvůrce stříbrného plátna. Je pozoruhodné, že autor tak plodný je i tvůrcem dělným, že oddán vlastně jednomu tématu, kterým je individuum, drcené mlýnskými kameny naší doby, si zachovává nejen řemeslnou kvalitu, ale i mimořádnou invenci. Tragédie mladé ženy Karin, postižené postupující duševní chorobou (počínající schizofrenií?), která vrcholí viditelným rozpadem osobnosti v závěru ZRCADLA, je i velkou - a beze zbytku využitou - příležitostí další méně známé bergmanovské herečky Harriet Anderssonové. Až do - byť nedokonaného - incestu přerůstající vztah s mladším, zřejmě literárně nadaným bratrem jen uzavírá minisvět ostrova, samoty a 4 lidí, kteří v několika málo dnech, spíše hodinách prožívají mimořádné drama, jež je jen zdánivě zanechává nedotknutými. Že prostřednictvím lidských osudů Bergman dohlédá do obecnějších témat lidského bytí, je druhou samozřejmostí jeho tvorby. (Je pochopitelné, že milovníci triviální akčnosti nebudou po zhlédnutí filmu nadměrně nadšeni.) Velkolepý celek jedinečného díla je i v tomto případě obohacen o démant nepomíjející krásy a hodnoty. (24.12.2010)

Druhý "oskarový" snímek Ingmara Bergmana (další nominace za vlastní režisérův scénář) a první z těch, které natočil na ostrově Farö (který si později sám zvolil za své bydliště). Sevřený příběh s minimem postav, který se odehrává v jediné lokalitě v časovém úseku jednoho dne nabízí dramatický, fascinující pohled do vnitřního světa jeho čtyř hrdinů a který vrcholí krutou scénou Karinina setkání s Bohem. Kromě skvělé Nykvistovi kamery, hereckého mistrovství osvědčené dvojice Björnstrand - von Sydow (jimž Passgard zdatně sekunduje) a tradičně vybroušených Bergmanových dialogů byl pro mne největším zážitkem výkon Harriet Andersson, herečky s velkým H, která je zde ve ztvárnění trpícího lidského stvoření stejně strhující jako o jedenáct let později v "Šepotech a výkřicích" (25.11.2009)

Áno, ďalší Bergmanovský "psychický teror a nápor na city". Tentokrát sa poháva s hraničnosťou normality versus abnormality a existenciálnymi témami. Úprimne musím priznať, že s témou a s akou takou pointou vyrukoval až v samom závere filmu, okrem posledných 30 minút to bolo v podstate dosť nudné a o ničom...Nemôžem si odmyslieť začiatočnú "fimovú vatu", preto len priemer tentokrát. (15.06.2007)

Ingmar Bergman prostě není pro každého, ale každým filmem dokazuje, jak moc dovedl o světě a o lidech přemýšlet. Je to skutečně silná výpověď o tom, co se v člověku děje, co člověk dělá, jak člověk přemýšlí. Přesto je to snímek těžko přístupný, což je dáno zaměřením jen na malou skupinu postav a jakousi neutěšeností. (12.04.2015)