Hořký měsíc

Pěkně syrový film, kterého od 4 hvězdiček dělil jen krok, a přesto celkem významný krok. Abych se k tomuhle filmu někdy v budoucnu vrátil, mu chybí příslovečné chycení diváka pod krkem. Musím vyzdvihnout bezchybné prokreslení postav a všichni herci jsou bez rozdílu vynikající, tragický konec je také velkým pozitivem, ale Polanski se až moc často utápí v dialozích a má to příliš zdlouhavou stopáž, která zůstává nenaplněna a výslednému dojmu ublížila. Druhá polovina snímku je ale daleko lepší. (11.02.2009)

Myslím si, že jeden z najúprimnejších, najodvážnejších a tiež najlepších filmov Romana Polanskiho. Bitter Moon je nielen otvorenou štúdiou ľudskej sexuality, ale tiež odhaľuje, aké rozdielne putá môžu pojiť mužov so ženami (chladný, ale nekonfliktný vzťah Hugh Grant - K.S. Thomas verzus nebezpečne impulzívny vzťah Peter Coyote - Emmanuelle Seigner); aká tenká je hranica medzi láskou a nenávisťou; a čoho sme schopní v opojení vášňou. Okrem iného aj film, pri ktorom sa vám odkrví mozog... Izolácia postáv na lodi uprostred oceánu to všetko len umocňuje a dotvára stiesňujúcu atmosféru. (23.05.2013)

„Isteže mi chýbala. Ale zároveň som cítil slobodu a budúcnosť mi pripadala sľubná a jasná, plná lákavých obrazov.“ Polański, vyhnanec odvšadiaľ, ktorý od útleho detstva všetko a všetkých strácal, mal v roku 1992 na konte bomby HNUS a ROSEMARY MÁ DIEŤATKO a do HORKÉHO MESIACA dal všetko. Anglický pár cestuje výletným parníkom, kde mu cestu viac znepríjemňuje, než spríjemňuje tajomný Američan na vozíku s francúzskou manželkou (vždy nedocenený Peter Coyote alias Muž s kľúčmi z E.T. – MIMOZEMŠŤANA a 26-ročná Emmanuelle Seigner, ktorú si Polański tri roky pred nakrúcaním vzal a neskôr mu hrala v satanskej detektívke DEVIATA BRÁNA). V spomienkach a rozknísanej kajute sa začína spomínanie na milenecký vzťah, ktorý, ako sa na milencov patrí, nedokázal včas skončiť. Po spaľujúcej vášni, fascinujúco podmaľovanej umelecké múzy podporujúcim do noci vysvieteným Parížom s priľahlými kaviarničkami, mútnou Seinou a domami otrieskanými minulosťou, do vzťahu, založenom len na sexe, prudko a bez ohlásenia vnikli strašidelná rutina, vyčerpávajúci stereotyp a sadizmus. Film je najmä o tom, že ubližujeme tým, ktorých milujeme, že ak sa dvaja milujú, nič im nie je cudzie a že ak vzťah neskončí včas, ide to už iba dole kopcom. Michal Šobr pre českú Cinemu (č. 12 rok 2000 s. 145) napísal: „Je tam (skoro) všetko, čo ste kedy s niekým zažili, opustili a vzápätí znova úpenlivo hľadali – a tiež Paríž, kde vám to pôjde vždy lepšie od ruky, srdca i ostatných relevantných orgánov“. Viac v mojej recenzii na Recenzie.org: http://www.recenzie.org/mladezi-nepristupne/314-horky-mesiac-100- (15.03.2009)

Vypravěč Oscar retrospektivně sděluje náhodnému spolucestujícímu Nigelovi svůj milostný příběh s jednou francouzskou slečnou lolitovského / femme fatale charakteru (Emmanuelle Segnier je na snězení a ohromně jí to sluší i dnes - po čtyřicítce). Říkají jí Mimi. Je to nekonečný příběh, neschází peripetie vztahu, vzestupy i pády a Nigel zpočátku nic nechápe. Možná ani divák. Až když se s onou hlavní protagonistkou příběhu Nigel setkává i ve skutečnosti, situace se mění. A jeho přítelkyně Fiona přihlíží... Je ten konkrétní příběh vůbec důležitý? Ne, nenechte se zmást. Příběh filmu je jen pozlátko. Kostra tkví v myšlence a v té je Hořký měsíc se závěrečnou "večírkovou" katarzí výjimečný. V síle sdělení něčeho tak jednoduchého a přitom zcela zásadního. A o čem nám to Roman Polanski, potažmo jeho filmový zprostředkovatel v podobě vypravěče, chtěl vlastně vyprávět? O nespoutanosti sexuální fantazie, pomíjivosti lásky, mužské impotenci odmítat, nepodlehnout pokušení nebo snad o neschopnosti člověka zůstat na jednom místě, o nevyhnutelném stereotypu manželství...? Zpočátku jsem nebyl nadšený, nicméně Polanski si mě postupně získával a jisté přehmaty pak zakryl výborným závěrem (-spoiler-). Už když začal večírek, sladkobolná hudba a ploužení... tušil jsem něco mimořádného. Podobně jako Lynch vystavěl svojí scénu i Polanski. Člověk v králičím kostýmu zneškodňující groteskním kopem ulízlého Itala, absurdní prostředí vystlané zvracejícími důchodci se zafáčovaným nosem, zpomalené pohyby, teatrální tleskot přihlížejících, vhodný hudební doprovod... a pak svůdné, delikátní tance, překvapivý výraz a nevědomost v Nigelově obličeji... co vís si přát? Polanski závěrem celé vyprávění notně nadsadil a zároveň umocnil sílu sdělení. Nešlo primárně o příběh, však to Mimi pošeptala v jedné scéně Nigelovi do ucha, šlo o vztahy mužů a žen obecně. Třešničkou pak mohlo být Oscarovo (hypotetické) povstání z invalidního vozíku a tleskání do rytmu hudby spolu s dalšími, aneb tak nějak bych viděl ideální možné zakončení a chrochtal byl blahem stejně jako v jedné scéně chrochtá Oscar, ačkoliv ani "ukončení života jednoho vztahu" nebylo beze smyslu a nedá se příliš namítat. Nepochopili jste nebo nepřijali fenomenální a stále nedoceněné Kubrickovo "Eyes Wide Shut"? Pak je Hořký měsíc zajímavou, filmařsky ne tak temnou alternativou s notně hořkosladkým závěrem. Muži i ženy na svých kocábkách (a přitom na jedné a týž lodi). Závěrečný dovětek? Člověk zraňuje, nemůže se rozdat a popřít zároveň sám sebe, nesnadné je určit viníky neštěstí a rozpadů vztahů. Byl to hořký příběh... a život hořký je (čímž popírám Felliniho). │90% (27.06.2008)

„Každý má svá tajná zákoutí...“ K milovníkům romantických filmů rozhodně nepatřím a sledovat či nechávat se zasvěcovat do tajů lidské sexuality či různých zvrácených perverzí je mi teprve enormně vzdálené. Jenže Roman Polanski je skutečný specialista na hluboký ponor do těch tajných zákoutí lidské psychicky ve jménu různých úchylek i nevšedních vztahů a v Hořkém měsíci rozehrál působivé drama, do jehož napětí mě lapil pomalu stejně jako Oscarovo šílené ironicky vyprávění toho mladíka na lodi – nejraději bych utekl, ale pohlcen, napjat, zaujat jsem od filmu odejít nedokázal. Pravda, někde uprostřed se mi to vyprávění začalo zdát i rozvláčné, ale divoký vývoj vztahu ústřední dvojice, prolínán a propleten navíc i s příběhem dalšího mladého páru na lodi, měl v sobě jedinečnou atmosféru a působivé herecké výkony. Provokativní, zneklidňující a lehce zvrácené dílko naštěstí (snad až na dvě divočejší scény) dokáže v rukou Polanského držet přítomné obscénnosti v únosných mezích a vyvolávat jistou přítažlivost či naopak odpudivost i jiným, sofistikovanějším uměleckým způsobem, než čímkoliv, co by mohlo připomínat pornografii. Trochu nevšední, ale silný zážitek na pomezi romantického dramatu a psychothrilleru podtrhuje v úvodu a závěru i nádherná Vangelisova hudba. Jen možná škoda, že její geniality režisér nevyužil během filmu vícekrát, ačkoliv i mnohé notoricky známé písně 80. let tady zajímavě dotvářejí atmosféru emocionálně vyhrocené romance v několika katarzích. [85%] (22.04.2022)