Mlčení

Přepsáno v lednu 2019. Mlčení je jedinečným dílem filmové estetiky v expresivním zaujetí pro objekt pozorovaného zájmu. Obrazové kompozice používají prostor i detail pro zvýraznění psychického stavu okamžiku, pečlivě nakládají se světlem a stínem, symbol se hrdě klaní, čas a místo jsou vzpomínkou i epitafem, osamělost lidské duše uprostřed života dostala své zřetelné křivky smyslnosti, odcizení a rozpadu. Pohyb se laská s vnitřním napětím s důvěrou v intimnost, éterické opojení tančí kolem gest niterného boje jedince. Osamělost je nutnou definicí nevyhnutelného a předurčeného, smrt je vládcem a jedinou jistotou života, krutost odcizení je povinností obranyschopnosti lidského organismu. Žena je obdivována, vyzývavě si zjednává pozornost, vlastní strach se zlosti nemilosrdně trestá v instinktivním pudu. Nevyzpytatelnost života otvírá svou existenciální náruč pochybností a předvádí svou nahou podstatu bytí. Hlavní postavou zásadní životní zkušenosti je Esther (velmi dobrá Ingrid Thulin), vážně nemocná intelektuálka a překladatelka. Osamělost je jejím osudem, smíření není ještě připraveno k poslednímu přijímání a staré pocity křivd po dálkách času ve strachu znovu a znovu v obraně bodají do starých i nových krvácejících ran. Svoboda je mžikem alkoholické bujarosti a pudu uvolnění, jediná nehynoucí jistota vábí strach z prázdnoty. Výčitky jsou prosbou o slitování. Druhou stranou odcizení je Anna (vynikající Gunnel Lindblom), mladší sestra Esther. Příchuti smrti se čelí zvýšeným apetitem po tělesnosti, frivolitě a zásadní revoltě. Na strach se zapomíná ve víření prožitků a v ostrosti rozhodných slov. Výčitky jsou prosbou o odpuštění a útěkem před nevybíravou skutečností. Důležitou postavou je Johan (velmi zajímavý Jörgen Lindström), malý Annin synek a tichý pozorovatel hrozivého mlčení života. Fascinace ženou zde dostává své psychoanalytické vyjádření, osamělost je součástí pochopení. Z dalších rolí: číšník a prostředek Anniny vzpoury a provokace tělesností (Birger Malmsten), svérázný stařec a ochotný zaměstnanec hotelu (pozoruhodný Håkan Jahnberg), či vedoucí varietního souboru trpaslíků (Eduardo Gutiérrez). Mlčení je vynikající básní existencialismu, obrazově úchvatné, pocitově podmanivé. Stav osamělosti a odcizení dostal svou stylovou definici. Panna Marie je modlou posvátné úcty ženskosti i pokušením smyslnosti v hříchu pomíjivého i věčného života. Panna Marie je rozpolcenost života. Film přináší velmi zajímavý umělecký prožitek. (03.06.2009)

Chladný, až astenický film, o dvou sestrách a jednom chlapci. Prý se má jednat o pohled chlapce na dění. Mám problém vlastně s obojím. Dění se příliš nekoná, což bych u takového filmu i dokázala pochopit. Ale z pohledu malého kluka tento film rozhodně natočen není. Nedívá se na svět romantizujícíma dětskýma očima, nevnímá nebezpečí, ani možnost dobrodružství, ale dokonce neřeší ani chlapcovy problémy. Film je zcela odpoután od svých postav. Odcizen je divákovi. Bohužel s tímto Bergmanovým filmem jsme se nepotkali. Připadá mi, že zde jinak vždy podmanivý režisér nabízí výkal na zlatém podnose skvělých hereckých výkonů, ukazuje nám ho ze všech stran a dává nám přičichnout. Ano, smrdí. Za umělecky nejzdařilejší považuji intermezza s liliputy, obzvláště jejich závěrečný pochod chodbou, kouřící a z placačky si přihýbající Sněhurka nemá chybu. Připouštím, že bych se obešla bez všech scén se sexuálním podtextem, především těch s incestním jednáním matky. (04.11.2020)

Keď som videl Mlčanie po prvý krát, málo čomu som rozumel, iba som vnímal, že je to vážne zamyslenie sa nad problémami, ktoré sme vtedy nepoznali. Ľudia sa hrnuli na film, o ktorom počuli, že sú v ňom erotické scény, dosiaľ na plátne nevidené. A odchádzali sklamaní. Koho vtedy zaujímalo odcudzenie, keď dôležitejšie bolo žiť podľa málo modifikovateľného harmonogramu z jedného dielu Básnikov, zháňať nedostatkový tovar a odcudzenie vnímať ako výmysel ľudí, ktorí už od dobroty nevedia, čo robiť. A po pol storočí už vnímame odcudzenie, ako prirodzenú, normálnu formu niektorých vzťahov. Je to veľmi smutný film, ktorý dlhými zábermi, minimom deja a zvukov núti diváka zamýšľať sa. Kafkovsky absurdná situácia v neznámej rizikovej zemi, kde ľudia vravia nezrozumiteľným jazykom, v hoteli, kde okrem trpaslíkov je iba jeden prestarnutý zriadenec, sa vzťahy dvoch sestier vyhrotia, ako keby chceli kopírovať cudzosť a neprívetivosť krajiny. Vedel som, že obe Bergmanove dvorné herečky spoľahlivo zvládnu svoje party. Ale príjemne ma prekvapil chlapček, ktorý úlohu spojovníka medzi sestrami i obete ich nevraživosti zvládol excelentne. Nemal som problém pridať filmu poslednú hviezdičku. Nie preto, aby som demonštroval, že filmu rozumiem lepšie ako pred pol storočím, ale stále horšie, ako samozvaní bergmanológovia, ale preto, že filmu plné hodnotenie jednoducho patrí. (26.02.2016)

Musím říct, že Bergmana moc nakoukaného nemám a Mlčení si mě získalo hned několika atributy. Komorní příběh, snímání kamery, absence hudby, nasvícení scén, symbolem života a smrti. Tohle všechno je Bergmanovou devízou ve všech jeho dílech. Mlčení je příběhem dvou sester, které mezi sebou skoro nekomunikují a spojení, které by k sobě mohly najít napevno ztrácejí. Na své cestě, která začíná ve vlaku se zastavují v cizí zemi, kde nikomu nerozumí a zůstávají v jednom hotelu. Už tohle je zajímavé, že divák pořádně ani neví, kde jsou a kam jedou. Doprovází je syn jedné z nich, který pobíhá po hotelu a na svět nahlíží svýma dětskýma očima. Poutá ho láska k matce, která se mu však moc nevěnuje, zatímco její nemocná bezdětná sestra by s ním byla moc ráda. Ester, která je snad až incestně zamilovaná do své sestry Anny se utápí v alkoholu, zatímco Anna si chodí užívat sexu s náhodným číšníkem. Je to víceméně hodně psychologický film, který nahlíží do zákoutí duší obou sester a dusné prostředí napětí jen zvyšuje. Nebojí se též odhalit nahotu nebo masturbující scénu, na svou dobu rozhodně odvážný počin. Obě sestry v podání hereček Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom byly k sežrání. Výborný byl i hotelový sluha, jehož se příběh zčásti také dotýká, nebo liliputáni, kteří obývali jedno apartmá. Je čas tvorbu Ingmara Bergmana pořádně nastudovat. Mlčení mě k tomu perfektně nakoplo. (16.07.2019)

Počas sledovania filmu som vychádzal z výroku Woodyho Allena, ktorý som si, možno nevhodne, prečítal už pred pozretím, a síce, že Ester a Anna predstavujú dve stránky jednej ženy. Sledujeme teda nereálne, psychologické tématizovanie procesu potláčania jednej stránky osobnosti, ktorá je stále viac nahradzovaná (pravdepodobne v dôsledku úmrtia otca) osobnosťou druhou, nespútanou, živočíšnou, nezodpovednou, ktorej je už všetko jedno. Prepojené s lynchovskou a felliniovskou atmosférou my Mlčanie dáva film, ktorý je ak nie najlepší, tak určite najzábavnejší, aký som dosiaľ od Bergmana videl. (20.08.2007)