Mlčení

Bergman plný sexuality, zvrácenosti, liliputů, zlých emocí, umírání a to vše očima jednoho malého chlapce... Musím říct, že z tohoto Bergmana jsem skutečně nadšenej. Vizuální slast a myšlenkové utrpení v jedné cizí zemi, kde všichni mluví podivnou legrační cizinštinou. A já byl jen unešený tou tvůrčí potencí severského génia. (29.08.2010)

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. (08.03.2004)

Těžký film (a to jak interpretačně, tak pocitově), jdoucí až na dřeň (zatímco ohlodává fenomén odcizení). Měl-li bych se pokusit vystihnout podstatu filmu jednou větou, tak bych řekl, že - Bergmanovo "Mlčení" funguje jako ekvivalent absolutního neporozumění. Sestry Anna a Ester (symbolizující intelektuální a emocionální přístup k životu - film by tedy mohl na vyšší rovině fungovat jako metafora boje duše vs. tělo?) by k sobě nemohly mít dál; jeden se až diví, že spolu dokážou vydržet v jedné místnosti (co je probůh vedlo k tomu vydat se spolu na dovolenou? - že by chlapec? - jediný pojící prvek?). Film mapuje návrat domů (tedy k všednodennosti - možná že to údobí mezi svátkem a všedním dnem, ta nepostřehnutelná časová mezírka (existuje vůbec?) je časem, kdy jsou lidé nejautentičtější, kdy jsou nejvíc sami sebou; člověk se nezaměstnává hrou ani práci, má čas na sebe). Zatímco jsou nuceny čekat v cizí zemi (neporozumění je zde důsledně vetkáno do každé částečky filmu), jejich konflikt nevyhnutelně (a bolestivě) eskaluje. Nevadí-li vám hledět do otevřené rány, nesmíte "Mlčení" minout. 75% (29.03.2020)

Kedysi som mal priateľku, ktorá mala sestru a tak trochu mi ich svojimi povahami Anna spolu s Ester pripomenuli. Bola s nimi stále sranda, mali sa radi, ale pri sledovaní Mlčania som ma dojem, že takto nejak by to s nimi o 10 rokov vyzeralo, ak by sa veci v ich životoch nevyvíjali správnym smerom. Určite im to neprajem. Toto je pridaná hodnota, ktorá vždy diváka poteší. Niečo, s čím režisér nepočítal. Postavy tohto filmu veľa nerozprávajú, pretože si nerozumejú, zato divák má potom možnosť sa viac sústrediť na vizuálne metafory, v ktorých bol Bergman majstrom a tento film ich ponúka tiež. Niekedy viac, niekedy menej zrozumiteľne. Zábery osovo symetricky rozdelené, aby vyjadrili polárnosť charakterov dvoch sestier a chlapec uprostred. Miznúca Anna zo svetla do tmy, skrývajúc sa pred Ester. Prekladateľstvo ako metafora túžby nájsť spoločnú reč. Tank ako predzvesť vojny, ktorá predstavuje neschopnosť túto spoločnú reč nájsť. Sestry si síce nerozumejú, to ale neznamená, že si s nimi a s Bergmanom nebudeme výborne rozumieť my ako diváci. (17.01.2013)

Otázky o smyslu utrpení jsou u Bergmana vždy více či méně přítomny a to buď ve smyslu duchovním (ztráta víry v Sedmé pečeti či v Hostech večeře Páně), duševním (deprese a šílenství v Hodině vlků a v Jako v zrcadle), popřípadě i tělesném (Šepoty a výkřiky). V Mlčení však Bergman nejzřetelněji rozehrává dialog mezi dvěma stavy lidského života – mezi utrpením a „vitalitou“ a to na postavách dvou sester. Zatímco zdravá sestra bojuje tisícerými způsoby s tím, aby od svého života zahnala nudu (a tím se vlastně od života ve své přesycenosti vzdaluje, protože se stává necitlivou a díky tomu nakonec i krutou), vážně nemocná sestra má naopak pouze jediný cíl – zůstat živá. A tím se také dostává k otázce, co to „být živá“ vlastně znamená a paradoxně tak získává o jádru života mnohem komplexnější představu (možná proto je i její postava překladatelkou – hledá význam/smysl). Ostatně, co jiného nás například učí milosrdenství k trpícím, než naše vlastní utrpení? Jestliže se chceme stát úplnými, musíme v životě zažít i bolest. Ve významové rovině bychom však mohli vypozorovat ještě další a další úrovně, jež se většinou vážou ke dvěma sestrách. Jedna z úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna. Myslím si, že jen málokteré věci jsou pro věřícího člověka takovou výzvou, jako přijetí utrpení nevinných (Ester) a naopak nepotrestání viníků (Anna). Bergman poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým. Je vlastně příznačné, vrátíme-li se na začátek, že duchovno kompletuje tělesnost, v jejích dvou krajních polohách. Přemýšlení nad rozkoší a bolestí, z nichž první je těžko odolatelná a druhá těžko překonatelná, je důležité už jen proto, že ač jsou oba tyto stavy mnohdy svazující, jsou v životě obyčejného člověka naprosto nevyhnutelné. Někdy je prostě těžké býti člověkem. Bytostí z masa a krve, která však kromě těla musí tahat všude kudy chodí i břímě vědomí, tu věčnou touhu po smyslu, který se často ztrácí v tom děsivé rozlehlém tichu chladného vesmíru... (05.06.2018)