Tokyo Vice

Seriál jsem si velmi užil a vtáhnul mě hned od začátku. Je zde parádně vyobrazena atmosféra Japonska a hlavně Yakuzy, kde cítíte u nich ten respekt jaký si dokáží vytvořit. Elgort parádní a obří plus za japonštinu, kterou musel podstoupit a zvládl to výborně. Seriál se ale podle mě zaměřoval až moc na vedlejší linky a některé části byly natahované až moc. Zde by svědčilo, pokud by měl seriál tak o 2 díly méně a dostaly bychom tak větší tempo. Také od konce jsem čekal, že to bude více uzavřené, ale pokud 2. série bude stejně kvalitní a aspoň tak napínavá jako tahle, tak se budu těšit. (21.05.2022)

S povděkem kvituji, že autoři využili služeb posledního samuraje pro roli posledního policisty, a že vybrali do hlavní role vytáhlého bělocha, páč ten pak všechny přesahuje o hlavu, když už nepřesahuje jako herec. No a pak ten pořád (marný) drsně romantizující náhled bílých autorů na nedávno současné Japonsko.... . A jak nás evropský šmudliky a naše mafie vidí Japonci? Asi taky rozostřeně, řekl bych. - Anebo jsem to nějak nepobral a von je to vlastně jen takový vzpomínkový cyklus na jeden příběh někým prožitý. Tak jo. (07.01.2023)

Jeden malíček Tokyo Vice upižlám hned ze začátku za to, že se nejedná o ukončený příběh, ale na rozuzlení si musíme počkat na druhou, třetí, x-tou řadu. Za neupozornění posílám starej dobrej nekudos panu Lukášovi z Ostravy Fifejd. Jinak kvituji umístění do Tokia, ale ocenil (a od Manna i čekal) bych víc záběru na Tokio jako celek a ten lidskej mumraj, co tam ti Japonci mají, abych víc nasál atmosféru lidského mraveniště, kde jeden život nic moc neznamená. Jinak je to na krimi málo krimi, na drama málo drama a celý se to tak nějak v průběhu série rozplizne, což je patrné hlavně v lince prostitutky/neprostitutky, která je mně osobně nesympatická. Že si kluci jakuzáci řežou malíčky vím už od dob Amerického samuraje a že musí držet hubu, krok a čest, to jsem taky tak nějak tušil, takže nic objevnýho a novýho seriál nepřináší. Nejvíc mě nakonec zaujalo, že hlavní hrdina všechno posere a nic moc se mu nepodaří, což je zajímavý, i když ne moc svěží, přístup. A poslední věc, která mě potěšila je, že si Josef Kubota Wladyka odskočil od výroby traktorů a šéfování vojvodství k režii. Tenhle komentář se rozplizl podobně jako Tokyo Vice, občas v něm vypluje na povrch zajímavá pasáž, ale jako celek moc nefunguje. Je tedy perfektním synonymem tohoto seriálu...stejně jako balíček karet. Tři uřezaný prsty, víc opravdu nevymačkám. Promiň, Luky. (28.07.2022)

„Zkurvení Japonci!“ Verbal, ČSFD, Ostrava 2022. Tak tohle bylo první, co se mi projelo mezi ušima po zhlédnutí tohoto skvělého seroše, pojednávajícího nejen o brutálně otapetovaných japonských vířivých vanách, ale zejména o totálně jeblé japonské fašistické kultuře a bezvýhradné otrocké hierarchické podřízenosti. A ne, nejednalo se při tom průjezdu o hodnocení Japonců či kvality díla, jen se mi okamžitě vybavila veselá historka s filosofickým přesahem, která se odehrála koncem devadesátých let na exkluzivním mezinárodním školení vrcholových nenažerů v Mnichově. (Mongololidé a přitroublí mileniálové mohou v této chvíli s neurovegetativním klidem přestat plýtvat urputným slabikováním a odebrat se slintat si na rozštěpy, nebo co to vlastně mimo rozbíjení atomu takhle přes den obvykle děláte, protože by je následující text mohl zacyklit a tutově jej nepoberou ani chápavými končetinami!) V závěrečné části školení lektor povídá: „Pánové, k vlastnostem top managera patří nejen odborná erudice, ale také všeobecný kulturní přehled. Proto si vás na konec ještě trochu vyzkouším. Budu citovat úryvky z děl světoznámých klasiků a vy se pokusíte rozpoznat autora. Takže: „Radosti, ty jiskro boží, dcero z ráje zrozená ...“ Někdo?“ Naprosté ticho, klopení očí, když tu se najednou v první lajně vymrští Japonec, vypne se do pozoru, freneticky se ukloní a zařve: „Friedrich Schiller, Óda na radost, Weimar 1785.“ Pár lidí uznale zamručí a lektor pokračuje: „Matka vece: Zvonu hlasy volají tě k sobě, nepůjdeš-li, brzo asi zvon si přijde k tobě ...“  Zase chvilku rozpačité ticho, paxe ale opět vymrští onen ťaman a bez zaváhání vypálí: „Johann Wolfgang Goethe, Putující Zvon, Erfurt 1805.“  Pár frajerů pohrdlivě zakroutí hlavami, lektor se blahem vysemení a pokračuje: „Sobě hledejme spíš dobro, žijme sobě ze svého, ač v širé jámě té tu bez účtů a volni ...“ Naprosto stejná situace a jen ťaman strojeně zaječí: „John Milton, Ztracený ráj, Londýn 1667.“  Načež se vzadu jeden chlápek přikloní ke druhému a povídá: „Zkurvení Japonci!“  A vymrštivší se hujerský ťaman bez zaváhání kulometně kontruje: „Max Grundig, CeBit, Hannover 1998.“  Téměř osm plnotučných hodin mě tihle rýžožrouti a Ansel, který překvapivě vyrostl z prkenného divergentního slizáka do přirozeného a sympatického herce, parádně zabavili a byl jsem velmi zvědav, jakpak se to asi celé vysvrbí. Jenže ono to vysvrbělo akorát tak do zasraného útesovisce, a já si teď budu nejmíň rok okusovat nehty jak čurák, jestli to vůbec nějak dopadne a jestli to náhodou pohlupavá většina zase blahoslaveně nezařízne ve prospěch nějaké pastelově oelasťákované svištivé superpičoviny. Vidíte, jak jsem říkal - „Zkurvení Japonci“! (21.05.2022)

Snaha proniknout do tokijského podsvětí 90. let, kde nic není tak, jak se na první pohled zdá. První sérii odstartoval legendární Michael Mann (bohužel zůstalo jen u jediné epizody), který ostré hochy vyměnil za podrobný diskurz do práce japonské policie, která je proslulá svou kontrolou nad informacemi, a způsobu, jakým úřady spolupracují s novináři. A to vše s nezbytnou společenskou rovnováhou se zakořeněným organizovaným zločinem. Aneb jak první zahraniční kriminální reportér Jake Adelstein v největších japonských novinách k prvním případům přišel… „Prchl“ od rodiny k nalezení nezávislosti, snaží se zapadnout a ctít systém plný rituálů a kodexů chování. Jenže docela brzy podřadíme. Kořeny Yakuzy jsou předlouhé, tudíž se policie alespoň snaží mezi klany udržet mír. Brzy se Ansel Elgort (Jake) od detektiva Kena Watanabeho dozvídá pár dílků skládačky. Poznává společnici Samanthu, kterou drží sen o vlastním byznysu, vzniká i pouto s členem klanu Satem, které je tu vlastně jen díky společné lásce k americké popkultuře. Celkově Jake překvapivě snadno (a podivně) získává důležité kontakty i důvěru řady lidí. Hlavně mi ale nesedělo, že předtím nevěděl, jak to v praxi chodí. Šel až do morku kostí, od jazyka přes kulturu až ke složitým přijímacím zkouškám, aby se dozvěděl, že investigativní novinařina a „skutečné“ zpravodajství vypadá krapet jinak. Právě proto to úplně není o příběhu horlivého novináře, ale o samotném Tokiu ve všech jeho odstínech. Ale když už jsme u „cizáckého“ žurnalisty, jeho zatvrzelost a umíněnost se u něj postupně překlápí spíš do otravnosti. Myslím, že Ansel Elgort mohl najít zajímavější způsob, jak postavu uchopit. (17.06.2022)