Hlídač č. 47

Dobový pohled: České drama podle románu J. Kopty. Poslední film zesnulého režiséra Rovenského, který jej však již nedokončil, což je patrno na celém filmu. Ponuré drama ženy, která zápasí mezi manželskou věrností (nepodlehne) a sympatií mladého kramáře. Zpracování přímo diletantské, ač herecky je velmi dobrý, což však film nemůže zachránit. (26.01.2009)

Několik měsíců před tím, než měl vyjít v kinech (11.2009) a na DVD (01.2010) dlouho očekávaný první remake v dějinách Českého a Československého filmu (režie Filip Renč), jsem si sehnal původní filmový snímek režisérů Josefa Rovenského a Jana Svitáka, na jehož scénáři se podíleli všeobecně známý režisér a scénárista Otakar Vávra a autor knižní předlohy Josef Kopta. To proto, abych měl možnost posoudit, nakolik se podařilo režiséru Filipu Renčovi zvládnout toto dílo z pohledu současného režiséra i mě, jako současného diváka. Dovolím si tedy na toto místo napsat svůj úsudek pouze k filmu z roku 1937 a k posouzení remaku a ke srovnání těchto dvou filmových děl si ponechám prostor v komentáři k filmu Filipa Renče z roku 2008. Snímek z roku 1937 je pro současného diváka, nejenom mladšího ročníku, již poněkud odtažitý. Odtažitý ve smyslu chápání hereckého pojetí té doby a uměleckého ztvárnění. To ovšem neznamená, že by to nějak snižovalo uměleckou hodnotu tohoto snímku. Při sledování je potřeba, aby se současný divák vcítil do chápání lidí (a samozřejmě i diváků) z těch uplynulých dob. Potřeba osobní duševní čistoty a poctivosti (nebo alespoň potřeba vytvoření zdání) byla v té době nanejvýš nutná a žádaná. To v dnešní době už současný občan, a tedy i divák, až tak necítí. Pokud se však dnešnímu divákovi podaří vcítit do chápání a citu našich tehdejších předků, pochopí, že myšlenka "o poctivém a ctnostném životě" musí být i dnes stále aktuální a nanejvýš potřebná a nutná. Bez tohoto pochopení není náš život plnohodnotný. Z toho důvodu si myslím, že tento snímek, byť už je 73 let stár, má co dát i dnešní generaci, která by měla chtít žít poctivěji, ctnostněji. Žít tedy tak, abychom si neměli na konci svého života co vyčítat. Prostě a jednoduše polopatisticky: " S poctivostí a láskou (ne předstíranou a povrchní) nejdál dojdeš". To platilo tenkrát, a platí dodnes. Odkazuji na komentáře: Karlos80 a Marthos (06.02.2010)

Velice pěkný a citlivý film zfilmovaný podle románu Josefa Kopty. Film vypráví o jednom starém traťovém hlídači ( skvělý-J. Průcha-alias F. Douša) který dočasně ohluchne. Předstírá ale i nadále ztrátu sluchu i po uzdravení jen proto aby tak zjistil pravdu o vztahu mladé manželky (M.Glázrová-alias Anna) k vesnickému hejskovi (L. Boháč-alias-Ferdinand Zuska). To je na celém filmu asi i nejlepší a nejhumornější zachycený moment, dozvědět se takovouto-fikanou ale trochu nevinnou cestou co o něm kdo říká za jeho zády... Na scénáři se tenkrát novátorsky podílel tehdy začínající režisér O. Vávra a jako by to byla od přezvěst jakou cestou se později vydá. Jinak ještě navíc to byli první velké role všech tří hlavních protagonistů. J. Rovenský který film režíroval se ale premiéry filmu po náhlém úmrtí nedožil a film dokončil až Jan Sviták, který tou dobou měl na svém kontě tak desítku neméně úspěšných filmů. Jeden z nejlepších filmů třicátých let s opravdu vynikajícím výkonem v hlavní i vedlejší roli, navíc velice dobrá je i Deglova kamera a exteriéry natáčené někde v Posázaví. A myslím si že i na dobu vzniku to nebylo až tak nejhorší, i co se týče obrazu a zvuku...Jsou i horší filmy s té doby a to i mezi těmi méně zdařilými. Jen mě těší, že v té záplavě všech prvorepublikových filmů (převážně veseloher), najdeme i takto zdařilé dramatické filmy. Viz. třeba ještě: Bílá nemoc, Před maturitou, Panenství apod. (05.06.2006)

Překvapivě stále nadčasový snímek, který by si zasloužil pořádnou rekonstrukci (vysílaná kopie je v absolutně strašném stavu). Nejnovější Renčovu verzi neznám, ale původní filmová adaptace v režii Josefa Rovenského překvapuje silnými hereckými výkony (Marie Glázrová je tu fantastická) a atmosféra by se tu taky dala krájet. Vytknout lze snad jen příliš krátkou stopáž (film v několika momentech může působit zkratkovitě), ale nic to nemění na tom, že původní Hlídač č. 47 stojí za to vidět i přes své stáří. (03.07.2021)

Koptova novela hozená do lisu, zploštělá, zpřeházená, zprasená každou další úpravou, v podání klasicky ochotnického herectví První republiky. Že se dřív hrálo jinak a že ženský piští všechny úplně stejným hlasem, to je kapitola sama pro sebe, a to prostě jeden neovlivní, maximálně se mu to může nelíbit, ale že si někdo takhle vytře prdel PSYCHOLOGICKÝM románem, to by se jeden nenadál. (14.10.2013)