Ada

|| Aneb farmář hledá kozu. || ________ V poslední době mám štěstí na to, že neustále narážím na kvalitní režijní debuty. Mezi ně nově patří i islandský snímek 'Ada' Valdimara Jóhannssona, který letos dokonce vyhrál v sekci Un Certain Regard (cena originality) na festivalu v Cannes – což již o něčem svědčí. Kdo se ale nepočítá mezi fajnšmekry, toho budu muset zklamat – 'Ada' je totiž čistokrevná skandinávská festivalovka, a je to ukrutně znát na každém jejím 'chloupku'. Ať už vezmete v potaz komorní atmosféru, perfektní využití jinotaje, velice pomale gradující příběh, rozjímavé záběry na ostrovní krásy zamlženého Islandu, či černý humor, 'Ada' rozhodně není pro každého, byť samotná zápletka je víc než originální, a má potenciál zaujmout snad každého. Ovšem ti, co snímku půjdou naproti a naleznou v něm zalíbení budou odměněni tím, jak si symboliku filmu interpretovat k obrazu svému. Pro jedny bude 'Ada' hrát úlohu lidové pohádky s rustikálními motivy islandského folklóru, pro druhé zase půjde o melancholickou alegorii o síle mateřské lásky, vyrovnávání se se ztrátou blízkých, a roli smutku v průběhu života. Ve mně osobně zanechala 'Ada' dojem dechberoucí poetické balady až Erbenovského stylu, která si pokládá relativně plytkou otázku: co vše jste ochotni udělat a obětovat pro bezpečí, štěstí a blaho svého (ne)vlastního dítěte? Jóhannsson se společně s tvůrci však nenechává nijak omezovat pomyslnými žánrovými hranicemi a s diváckým očekáváním si hrají jako kočka s myší........ 'Ada' je totiž velmi subtilní snímek, který naprosto očividně klade zřetel na pravidlo "vědět více znamená méně". Nehledě na fragmentaci příběhu na tři různorodé kapitoly, divák v ději musí bedlivě číst mezi řádky, aby se v jeho skrytých kauzalitách dokázal alespoň sporadicky orientovat. Tvůrci doslova nutí publikum přemýšlet, nedávájí mu jasné a do očí bijící odpovědi, a nijak nevysvětlují - právě naopak - vše je skryto v jednotlivých náznacích, distinkcích, a drobných nuancích. Což je nejspíš hlavní důvod, proč mnoho lidí snímek může lehce odradit. Nenechte se ale zastrašit - každý, kdo není Chocholouškem diagnostikován jako totální retard, relativně snadno rozporná dílčí aspekty lyrický symboliky...... Ač lze zde obdivovat jak precizní kameru Eliho Arensona, tak zádumčivý soundtrack, na čem 'Ada' nejenže prakticky stojí a padá jsou charismatické a temperamentně komplexní postavy - Ingvar, Maria, tak strejda Pétur vám okamžitě přirostou k srdci. Zejména pokaždý, když se právě jehňátko Ada, hlavní postava, zjeví se svým roztomilým kukučem na scéně, žerete tvůrcům doslova vše aj s navijákem, byť emoce jako takové jsou zde chladnější jak islandský počasí. Každopádně scénky s Adou jsou natolik poutavý, že máte posléze přání, aby s ní Netflix natočil rovnou celej seriál. Intenzivní zážitek tak víceméně kazí naprosto antiklimatický závěr – i já sám musím přiznat, že jde o jeden z nejmíň sympatických, potažmo nejsmutnějších konců, co jsem kdy viděl. Doopravdy nečekejte žádnou satisfakci, ale nefalšovanej zármutek, melancholii, a žal, jak je obecně pro balady naprosto typický. Tenhle film si jednoduše zasloužil happyend a basta, poněvadž Ady (jakožto nevinného dítěte, které si zaslouží rodičovskou lásku) je vám v závěru neskutečně líto, nicméně to nemění nic na tom, že 'Ada' (jakožto snímek) je poctivý filmový řemeslo s jasným vypravěčským ponaučením: nešoustejte a netýrejte zvířata. Matka příroda si dříve nebo později vše vezme zpět. Jeden z nejsmutnějších filmů co jsem kdy viděl..... PS: Není divu, že se za tenhle originální projekt produkčně zaručil i samotný velikán, baladik, a génius v důchodu, Béla Tarr – kéž by ve svý tvorbě pokračoval dál, ale produkční záštita bude muset jeho fanouškům včetně mě stačit. || [#A24RULES] (02.11.2021) (méně) (více)