Dvě slova jako klíč

Opravdu nerad, ohromně nerad dávám tak málo, ale jako film to naprosto nefunguje až obdivuhodným způsobem, což je ohromná škoda, s ohledem na krásné záběry. Jako barakoidní, duchovní bedekr světem života a umírání potěší, ač je jen zručnou nápodobou viděného, ale jako hraný film, bohužel, nefunkční. (19.10.2023)

"Živod je jako verliba, překvapý tě a smizý!!" Po nedávné popravě mozku s filmem Prezidentka jsem se pustil do dalšího dobrodružství s aktuální tuzemskou kinematografií a dopadlo to o něco lépe. Dvě slova jako klíč jsou totiž o šest minut kratší. V první řadě gratuluji tvůrcům, že dokázali zdatně podojit rozpočet a vydat se na dovču do mnoha exotických destinací - jejich špičkové záběry se totiž dají považovat za jediné pozitivum tohohle ezopotratu pro duchem chudé (ani tak se ovšem nedá říct, že by k člověku film BYL LASKAVÝ). Sledujeme příběh spisovatele, píšícího brakový román o Japoncích (který je bohužel rovněž součástí filmu) a hledajícího něco jako smysl života. Spisovatel má kamaráda malíře, jehož tíží špatný vztah s otcem a nezodpovědné oplodnění psychicky narušeného děvčete. Ve výsledku se oba seberou, srazí autem srnu a odfrčí kamsi k domorodcům do džungle, kde si všichni vyměňují poznámky o životě, tančí kolem ohně a tak trochu fetují. Fet se ukáže být klíčovým, protože kámíka spisovatele z něj napřed jebne, probere se až doma v ČR a následně okamžitě usoudí, že už může být fotr a zároveň přijmout fotra vlastního (který mu ovšem vzápětí exne a dá symbolicky průchod životu novému, ojojoj, symbolika!!!) Spisovatele nejebne, pořádně se zfetuje až doma v ČR a zažije mystický okamžik s bezdomovcem na ulici. A pak konec, v němž se jakože prolnou linie z knihy, životů a zřejmě i představ, všichni se smíří se životem a smrtí (všechno názorně ukázáno a doplněno voiceoverem, aby pochopili i největší retardi) a pak člověka vysvobodí závěrečné titulky. Uf! Když si odmyslíme krásně nasnímané zahraniční scenérie, nezůstane nám skoro nic. Postavy nicotného "příběhu" (nepříliš dobře obsazené a zahrané) většinu času zažívají zásadní chvíle/zvraty/emoce, k nimž ovšem mj. i díky krátké stopáži chybí jakákoliv průprava, nic moc o nich nevíme a veškeré pocity jsou tak rozmělněny do podoby instantních výjevů (často laciných/směšných). Každou chvíli někdo někde stojí, hloubavě čumí a pronáší strašně, ale STRAŠNĚ triviální repliky, z nichž ty lepší dosahují aspoň na hloubku takových těch špatnou češtinou psaných citátů, hojně sdílených pochybnými existencemi na facebooku. Prostě smysl života, lidičky! Takový ten, co si dáte do storíčka na instagramu, protože jste lahváčový filozof samouk a netušíte, že hlubší než tahle otřesná sračka by byla i první stránka náhodně vybrané knížky v sekci "motivační literatura". Nepochybuji o tom, že jde i o nejbanálnějších a všeobecně známých životních pravdičkách natočit dobrý film, jenže ten by potřeboval MNOHEM schopnější tvůrce, kteří nemají diváka za debila. P.S. Jestli tomuhle dali v Cinemě 100%, tak jde o naprosto bezostyšné chcaní na hrob kdysi kvalitního časopisu. (22.10.2023)

100 minutové utrpení. Každý dialog má být zamyšlení. A to nepřeháním. Fakt každý! Je to až roboticky nepřirozené. Ještě když jsou ta zamyšlení hluboká, tak asi jako facebookové citáty, se západem slunce a postavou s rozpřaženýma rukama na horizontu. Herci jsou prkenní. (Mimo Pierra Richarda). Děj nedává smysl a prostě je to kýč jak bič. Rozjímání o životě a smrti fandím. Dokonce i v podobě zkoumání východních nauk. Jen ji nesmí dělat tři typani, v očividně silné krizi středního věku. Also, ty dvě slova, jež jsou klíčem jsou... SPOILER: buď laskavý. Tak, ušetřil jsem vám 150 až 240 korun. (15.08.2023)

Nádherný film. Jeho tématika je trochu nekonvenční ale je nesmírně působivá. Každá postava je krásně rozvinutá, jejich dialogy jsou mistrovsky napsané a všechno je to dovršeno úžasnými hereckými výkony. Prezentace byla skvělá, film vypadá nádherně a hudba by svým melancholickým tónem člověka snadno dohnala k slzám. Ve filmu je bohužel pár maličkostí, kvůli kterým ho nemohu nazvat perfektním, ale je to bez pochyby skvělý film který si zaslouží aspoň jedno shlédnutí. 9/10 (30.07.2023)

Tento film má z mého pohledu dvě vady. První vadou z mého subjektivního pohledu je, že by film mohl být i o něco delší, především ten konec byl na mě až příliš rychlý a tak trochu nedořečený. Ale třeba to i bylo záměrem autorů a třeba se můžeme těšit i na pokračování (v tomto případě by mi nevadilo). Druhou vadou filmu je (a za to film nemůže), že na něj jde hromada popcornových diváků, kteří se těší, až jim někdo bude dvě hodiny vysvětlovat, že jedna a jedna jsou tři, čímž jim na nějakou dobu odmocní inteligenční kvocient. O čem je tento film, není úplně jednoduché napsat, ale vyplouvají z mí mysli slova jako odpuštění a mír v srdci. Umírání v pokoji neznamená jen ležení kdesi v obýváku na proleželém gauči a čekání, až si pro něj Bůh nebo dáma s kosou (každému dle libosti) přijde. Možná by ten film nebyl tak dobrý, kdyby ve mně tolik nerezonoval. Herci hrají své role výtečně, asi nejvíc bych vyzdvihl Daniela Olbrychského. Kameru Jakuba Šimůnka taktéž nejde nepochválit, záběry z Čech i pro nás exotických míst jsou úžasně nasnímané a skvěle doplňují tajemnou atmosféru filmu. Nečekejte však příliš velkou návaznost na Úsměvy smutných mužů - až na slabou příběhovou provázanost je tento film úplně jiný, ač svým obsahem minimálně stejně závažný.  90 % (27.07.2023)