Dvě slova jako klíč

Na jednu stranu si cením toho, že v Čechách vznikl film, který si klade spirituální otázky. Bavily mě i pestré lokace a šarmantní Pierre Richard. Ale to je bohužel tak všechno.  Příběh se na začátku odvíjí poněkud zmateně, následuje mnoho sekvencí, které se snaží vyždímat nejake emoce, ale je to akorát patetické a na sílu. (A stejný problém jsem měla i s Úsměvy smutných můžu.) A celkové vyznění... Přijde mi smutné, že postava spisovatele hledá onen otcovský princip, jeho pochopení a přijetí kdekoliv, jen ne ve své vlastní rodině, která mu tvoří v jeho osamělém narcismu jakousi kulisu. A stejně tak ta sekvence kde se zfetuje, jde se projít a potká kámoše z léčebny. A třeba to může být naprosto přelomový okamžik pro jeho další života běh, ale nemám pocit, že by se to podařilo převést a přenést na diváka. (01.09.2023)

Dvě slova jako klíč za mě obsahují některé zajímavé myšlenky, je to docela poutavě natočené, slušně zahrané, hudba není špatná. Ale jako celek mi to moc nefungovalo. U některých pasáží (srážka chodkyně s autem, neznámý pár s miminem v závěru, veškeré pasáže s Duškem...) jsem moc nepobírala, proč jsou zařazené, působily (i zpětně) jako zahrnuté spíše jen na efekt (či ani to ne) bez jakéhokoli smyslu. Místy bylo docela obtížné orientovat se v tom, jak spolu souvisí jednotlivé mini příběhy. Při čekání na nějaké pořádné propletení a rozuzlení se občas už s přibývajícími minutami dostavovala nuda. Možná to bylo i tím, že jsme se toho o postavách vlastně příliš nedozvěděli a tudíž pro nás asi nebyly tak zajímavé, abychom je vydrželi bez nějakého nosnějšího příběhu nadšeně sledovat desítky minut. A některá jejich rozhodnutí, chování tomu taky nepřispívala - jít hledat smysl existence a vnitřní klid někam do Indonésie může být zajímavé, ale když se předtím zachováte tak, jako to udělal pan malíř k paní Anně v situaci, v jaké se nacházela..? No nevím, taková postava člověku asi (v danou chvíli) nemůže být moc sympatická a nemůže jí úplně přát, aby se kdesi v džungli s těmi svými démony vypořádala, nějak pak moc nejde si ty duchovní momenty s postavami více užívat, vciťovat se do toho... No a to výsledné propojení v podobě kněze se zvláštními vnuknutími (pokud to tedy měl být ten spojovací prvek příběhů - či jeden z nich - nejsem si vůbec jistá) mi připadalo takové "slabé", asi jsem čekala, že se to celé propojí a uzavře nějak zajímavěji, uvěřitelněji. V komplexu to vidím na takový průměr za 60 % a tři hvězdy. Líbilo se mi to ale určitě více než Úsměvy smutných mužů, ze kterých mi toho sice dodnes v paměti moc nezůstalo, ale vybavuji si, že jsem se u nich víceméně jen nudila a nechápala... (21.09.2023)

Představte si, že máte pětihodinovou ságu plnou zajímavě prokreslených postav, dramatických zvratů a superemotivních vyvrcholení, vyberete z ní JENOM sto minut těch superemotivních vyvrcholení a uděláte z nich stominutový film, ve kterém pak jsou jen superemotivní pointy, ale nic mezi nimi. Žádná definice postav, žádné zápletky, nic. Místo všech zápletek a gradací jsou voiceovery, které vysvětlují, co se postavám stalo, co právě cítí a co má cítit divák. Nedivil bych se, kdyby to byl náborový film produkovaný nějakou sektou Jaroslava Duška. Jediným pozitivem je řemeslná stránka, kdy některé záběry (kde se nemluví) vypadají jako slušně výpravné cestopisy. (20.07.2023)

"Volné" pokračování Úsměvů smutných mužů? To nemyslíte vážně. Tohle bylo jenom čisté utrpení a zmatenost nad zmatenost. To, že tam hodíte staré "známé" postavy, tím zmatenost příběhu nezachráníte. Bohužel. Velké zklamání. Ani se nedivím, že to v kinech tak dlouho nezůstalo. A možná jsem i ráda, že jsem nešla do kina, asi bych v půlce filmu odešla. (28.10.2023)

Udivuje mě, že nad filmem pracovali stejní tvůrci jako nad Úsměvy smutných mužů a přitom z něj vznikne takový paskvil. Možná to bude tím, že zatímco u Úsměvů to téma bylo jasné, tady není jasné vůbec nic. Josef Formánek si ve své knize evidentně dost filozofuje a převést to na obrazovku není úplně jednoduché. Kamera skvělá, světovost podtrhující různé lokace, kde se film natáčí, fantastická. Jenže obsah neuvěřitelně nic neříkající, nelogický, bezemoční. Vůbec jsem nechápal, co tam ty postavy dělají, jaký je jejich smysl a záměr toho, proč to konají. Jak kdyby se slepilo různé množství nahodilých scén a diváku vyber si. Jediná, smysluplná scéna byla, když se ve filmu objeví Pierre Richard. Ta jeho postava je úlet, ale pochopíte to. Navíc to k němu tak nějak sedne. Zbytek je nesmysl a musím říct, že mě dost mrzí, že to tak na mě působí. Po technické stránce by to nebylo vůbec zlé. (23.10.2023)