Kundun

Kundun se v tomhle případě stal ztělesněním nudy než Buddhy. Styl zvolený Scorsesem je pojat jako velkolepý film se silným důrazem kladeným na vizuální stránku filmu. Kamera uzpůsobená širokému plátnu dokáže vykouzlit nejeden pěkný a působivý záběr na Tibet a jeho obyvatele. Ale tady končí veškeré klady filmu nasnímaného v polodokumentárním stylu. K autentickému zážitku sice pomáhá neznámé herecké obsazení, ale současně v přepálené stopáži se ztrácí v různých variacích na exotické prostředí, které nabídne záběry z mnoha časových úseků běžného dne jednoho vládce. Když připočtu k záporům i můj nezájem o tyto náboženské kultury, vychází mně z toho hezky nasnímaný film, ve kterém se skoro nic neděje. Kvality mistra Scorseseho přišly vniveč. 40% (10.06.2012)

Tenhle film sere mramor. Je to autorizovaná biografie mládenečka se stříbrnou lžičkou v prdýlce. O životě Tibeťanů neříká nic. Sled aranžovaných scenérií nevyvolává žádný pocit, navíc otravuje nevkusná a pitomá hudba Phila Glasse. --- Nic nepotřebujeme méně než připomínat si tragédii Tibeťanů. Ví o ní každý. Dalajláma je popkulturní hvězdou prvního řádu. Tisíce salónních radikálů celého Západu mají jeho obrázky nad postelí, po tuctech pálí vonné tyčinky, horují pro vegetariánství, propagují nenásilí ke všemu od kosatky po virus eboly a příležitostně flirtují s buddhismem, ať už si pod tím představují cokoli, protože normálně vyznávají Maovo „náboženství je jed“. (Podobně mylné je nadšení pro krásy Tibetu vyjádřené mnoha zdejšími uživateli: točilo se v Kanadě a v Maroku.) --- Popularita Tibetu se neodvíjí od jeho znásilnění, nýbrž od jeho mystické, a povýtce mýtické, pověsti. Znásilněných národů je spousta. Třeba jen v Číně: kolik obdivovatelů Jeho Svatosti dokáže jmenovat, tím méně vybavit si něco z kultury a dějin národů žijících na severozápad, severovýchod a jihovýchod od Tibeťanů? A přitom Ujgurové, Mongolové, Iové, Hmongové, Čuangové a další mají s maoismem a čínským šovinismem zkušenosti velmi podobné. Neštěkne po nich ani pes. --- Vlastně nemáme šanci se dozvědět, jakým člověkem dalajláma skutečně je. Jsem ochoten připustit, že v osobním životě je to příjemný a kultivovaný chlapík, i když pravdu v tomto ohledu se od žádného Ládi Špačka určitě nedovíme. Zaslouží politování za to, že nikdy neměl příležitost jednat ze své svobodné vůle. Nikdo neví, co by dělal. Že to s takovým profilem dotáhl až na Nobelovu cenu, to jen ukazuje, jak slabomyslně své ikony volíme. (09.08.2013)

Nepopsatelné, magické, úžasné. Čekal jsem, že se mi tento Scorseseho snímek bude líbit, ale absolutně jsem nečekal, že mě svým pojetím a vyzněním doslova smete. Omračující a dechberoucí podívaná, ale zároveň je to natočeno velmi úsporně. V tom tkví síla tohoto životopisného filmu o 14. dalajlámovi. Hodně pomáhá geniální kamera Rogera Deakinse, výprava Danta Ferrettiho a hlavně duchovně přesahující hudba Philipa Glasse. Měl jsem v očích smutek po celou druhou polovinu. Třeba scéna, SPOILER ve které Mao Ce-tung řekne dalajlámovi, že jeho matka byla buddhistka a jedním dechem dodá, že náboženství je jed. KONEC SPOILERU To jsem cítil absolutní bezmoc. Závěr tuto bezmoc jenom korunuje. Krásný a velmi smutný film, který si zasluhuje mnohem větší pozornost, než jaká je mu momentálně věnována. Annaudových Sedm let v Tibetu (1997) se na Kunduna vůbec nechytá. (29.09.2013)

Scorsese by se měl na tento typ filmů jednou provždy vysrat a zakotvit to čistě mezi mafiány. Opět nesmírně zdlouhavé a těžce nezajímavé pojetí. Oceňuji, že se člověk prostřednictví filmu seznámí blíže s tradicemi Tibetu a jejich pohledem na svět, a to do doby dokud průmyslová Čína nezaznamenala jejich vědeckou zaostalost a neudělala si z Tibetu svoji děvku. Opravdu smutný osud jedné nesmírně zajímavé země. Film je bohužel zajímavý výhradně z historického hlediska. Koukat se dvě hodiny jak se páni poklonkují vyvolenému dítěti nebyl zrovna vrchol zajímavosti. S buddhismem sympatizuji, s Dalajlámou bych neměl problém zajít na pivo, ale tento film mě tedy dvakrát nenadchnul. (19.08.2018)

Tibet zde není předkládán jako svět sám pro sebe, jenž má kolem sebe vzduchoprázdno, jak by se mohlo z prvních záběrů zdát. Čtrnáctý dalajláma je moderní člověk (stejně jako předešlý), sleduje filmy a aktuální zprávy, poslouchá rádio, uskutečňuje návštěvy do okupující Číny a přivádí její představitele do úzkých. Je zajímavé sledovat jednak proměny vztahů v rodině poté, co je Kundun „korunován“, druhak jak dochází ke konfrontaci dvou v mnoha ohledech naprosto odlišných kultur. Jedni staví náboženství na nejvyšší úroveň, pro druhé představuje jed – opium lidstva. Snímek pokládá mnoho otázek, které vybízejí k zamyšlení a uvědomění si vlastní podstaty. Scorseseho režie je naprosto brilantní, projevuje se zde dokonce jako symbolista a vkládá do filmu i odlehčující scény (dalajláma na toaletě u pisoárů, Tibeťané řídící automobil). Úchvatná kamera podtržená burcující hudbou, výborné kostýmy a výprava umocňují zážitek z jednoho z nejlepších náboženských filmů. (28.04.2006)