Režie:
Jan ŠvankmajerScénář:
Jan ŠvankmajerKamera:
Svatopluk MalýHrají:
Kristýna KohoutováVOD (1)
Obsahy(2)
Švankmajerův film Něco z Alenky je poctou nezměrné Carrollově představivosti, ale současně i záminkou k rozvinutí o nic menší představivosti vlastní. Je autorovou vzpomínkou na dětství, a zároveň pokusem evokovat prožitek dětství i v divácích. Infantilní vnímání světa totiž surrealisté vždy stavěli na roveň básnické intuici či myšlení příslušníků domorodých kultur. Všechny tyto formy lidské mentality jsou vzdáleny otěžím logického a pojmového chápání reality, v němž není místo pro obraznost, která je tolik potřebným prostředkem proti okorání lidského ducha. Jestliže postavě Alenky vyhradil režisér pro její hry prostor dětského pokoje, prostorem, který ve filmu vyhradil své představivosti, je sen. Čili fenomén, na němž se surrealisté rozhodli dokázat, že realita, jež člověka obklopuje, je jen fragmentem jeho života, který do plnohodnotného celku – surreality – doplňují neprobádané oblasti nevědomí. Něco z Alenky demonstruje propojení reality a snu velmi výmluvně. Když se dívka na konci filmu probudí, uvědomujeme si, že celé dobrodružství se odehrálo během jejího spánku. Až na jednu drobnost: terárium je opravdu rozbité a králík je opravdu pryč – sen se stává skutečností a skutečnost snem. André Breton, zakladatel surrealismu, definoval tento stav vzájemného prolnutí pojmem „spojité nádoby“. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (190)
Švankmajera ja veľmi môžem. Podľa mňa je to bezkonkurenčný génius, kráľ stop motion animácie. Každý jeho film nesie jedinečný rukopis. Je to pohádka pro děti pro dospělé. Alica v krajine zázrakov dostala skvelú podobu pod jeho taktovkou, a i keď nespravil veľké intervencie do hlavnej dejovej kostry, dokázal vytvoriť (veľmi) svojskú interpretáciu. Zmiešanie stop-motion animácie, s hranými scénami + rozprávač v osobe malého dievčatka, vytvárali neskutočnú atmosféru. Aj by som označil Alenku ako priameho predchodcu „Lekce Faust“, ktorý sa štýlom spracovania podobá.____ Čo ma najviac dokázalo dostať na jeho réžii je plynulý prechod z interiéru do exteriéru. Jeden z kľúčových elementov jeho tvorby spolu s mlčaním, ktoré však má rovnakú výpovednú hodnotu ako bohatá konverzácia. ()
Miluju knihu Lewise Carrolla a miluju Disneyovské zpracování z roku 1951. Švankmajer Alenku pojal jinak a z Bílého králíka vytvořil tak trochu hororovou postavičku. Ale člověku to nedá a musí s napětím sledovat pohled do neuvěřitelné Švankmajerovy fantazie. Carroll je blázen a Švankmajer taky. ;) Pravila Alenka. ()
„...pomyslela si Alenka.“ Hned první větou mě dostala. Alenka v kraji Jana Švankmajera. Svět je magický multiprostor, jehož oltáři jsou stolky s šuplíky. Díky těmto šuplíkům svět funguje. Z nich povstávají věci a do nich jsou opět ukrývány, jimi lze procházet z dimenze do dimenze. Jestliže se šuplík otevírá na tlesknutí (podobně jako se udělá světlo zmáčknutím čehosi na zdi), mělo by to tak fungovat pokaždé. Nefunguje. Ale Alenka vždy najde způsob, jak šuplík otevřít. Být Alenkou neznamená být naivním nehotovým před-člověkem, nýbrž být chladně racionálním soudcem, vnímavým pozorovatelem tohoto magického světa, hravým suverénem. Přesto: Když se Alenka píchne, teče krev. Když je smutná, tečou slzy. Z ostatních se sypou jen piliny. Magičnost světa je jen jednou jeho stránkou; svět, v němž jest každému stát se do-spěl-ým, je nekonečnou řadou pilinových ultimát. Stát se dospělým znamená stát se Bílým Králíkem. Spěchajícím, ustrašeným, vyšňořeným hlupákem, jemuž je vše samozřejmé. A jenž se mstí za to, že nemá čas, že je jen funkcí zbytečna. Anebo mít času dost, doslova, jako Zajíc s Kloboučníkem: stále dokola se opakující totéž bez významu. Anebo být kartou ve hře vyšších karet, případně vyšší kartou ve hře nikoho. Srazte jim hlavu! Na Alenčině hlavě však můžete dříví štípat, ale rozdělávat oheň už ne. Švankmajera bych považoval za jejího spojence, nebýt toho žlutého másla, co si Bílý Králík otřel do její bílé podkolenky. Asi mu dám srazit hlavu. ()
Nepíše se mi to lehce, ale za mě je to na maximálně dvě hvězdy. Švankmajera uznávám jako výtečného tvůrce s velkou fantazií, ale nikdy jsme se úplně nepotkali. Můžu ocenit úžasnou animaci a inovativní adaptaci klasického příběhu Alenky v říši divů, ale to je tak všechno. Pro mě to bylo překvapivě nudné a díval jsem se na to tři večery, než jsem to dal. Nebylo to o příběhu, ten mi chyběl. Navíc to na mě působilo zbytečně moc hororově. Surrealismus, symbolika, jasně beru. Nicméně pokud bych dal vysoké hodnocení, budu pokrytec. Jednoduše se mi to nelíbilo a nudil jsem se u toho. ()
nostalgické -5* neznám samozřejmě všechny natočené Alenky od Lewise Carrolla, ale zatím jsem žádnou lepší neviděl. Patrně asi proto, že je to takové nezfilmovatelné dílo plné fantazie. Švankmajerovo pojetí je rozhodně dospělejší a děti si Alenku moc neužijou. Ale na to, že je to jeho první celovečerní film, tak to zvládl dobře - výběr hlavní hrdinky i trikové scény. Určitě si to ještě někdy připomenu. Nezbývá než doporučit - smysl pro fantazii a surrealismus je však podmínkou. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] ()
Galerie (72)
Photo © Channel Four Films
Zajímavosti (24)
- Jan Švankmajer pro roli Alenky (Kristýna Kohoutová) hledal dívenku, jejíž oči a ústa by odpovídala velice přesným fyziognomickým kritériím. U herce totiž považuje oči a ústa za nejdůležitější „prvky“, mnohem důležitější než jeho hereckou techniku. (Facillitant)
- Pokaždé, když se Alenka (Kristýna Kohoutová) pokouší otevřít šuplík stolu, tak se rukojeť ulomí. (noelcoward73)
- Eva Švankmajerová do filmu začlenila několik asambláží, které buď přímo pocházejí z cyklu Přírodopisný kabinet (od r. 1972), nebo jsou jím inspirované. (Facillitant)
Reklama