Bio Ráj

Svůj komentář rozdělím do dvou, spolu poměrně málo souvisejících, částí, stejně jako jsem měl pocit, že byl rozdělen film... První polovina, s příhmouřením oka snad i dvě třetiny, jsou skutečně líbezné, film nikam nespěchá, rozmýšlí o životě, o šťastném dětství, o hřejivém vztahu starce v roli mužského vzoru a malého kluka, ale přitom diváku nic nepodstrkuje. Bio Ráj si plyne vlastním životem v uvolněné a něžné atmosféře, vzdává hold filmu, vyjadřuje k němu nezměrnou lásku a nostalgicky nahlíží na minulá léta kinematografie. Pak ale do filmu vstupuje nový element - žena - a jako obvykle, všechno zkazí :) Ne, samozřejmě, tak jednoduché to není, láska k dívce nahrazuje lásku ke kinematografii a byť je více okoukaná a méně noblesní, než láska ke kinu Paradiso, jako důležitý element v životě Tota, ve filmu nepřekáží... Nepřekáží dokud Director's Cut nevyrukuje se závěrem, který ani nelze nazvat "závěrem" v klasickém slova smyslu. Jsem člověk, který ve zdraví přežil zakončení Návratu Krále, jsem relativně citlivý divák, jež se nechal pohltit Zápisníkem jedné lásky, ale co je moc, to je moc... ČTYŘICETIPĚTIminutový epilog, který chce urvat všechno pro sebe, dělá z diváka emocionálně labilní opičku a najednou tematizuje všechny možné city pomocí milionu sentimentálních pohledů a tuny přeslazeného patosu? Ne děkuji. Pokud existuje něco jako základní schéma dramatu / dramatický oblouk, tak 45 minutový závěr přeci nemůže fungovat. Film nerozvíjel vztah Tota a Eleny natolik, aby jejich opětovné shledání byl schopen divák prožívat jako u zmiňovaného Notebooku, Forresta Gumpa apod... Zkrátka vyhněte se 170 minutové verzi obloukem, jinak hrozí, že si nablinkáte pod košili, 123 minutový SE by mohl být fajn. 6/10 (13.07.2010)

Stejně jako Alfredo řeknu něco hercům na plakátu, stejně jako Salvatore mám někdy při vstupu do kina téměř nábožný pocit. Každou minutou dojemnější výpověď očividného filmového tvora, kde poprvé v životě zapomínám, že mi italský ukřičený naturalizmus tak vadí. Pocta filmům a kinu v neodolatelně sentimentálním kabátě. (19.07.2007)

Každý, kdo MILUJE FILM ( musí ) milovat i tento Tornatoreho snímek. Tohle je Pocta s velkým P a vyznání se z LÁSKY k " řemeslu " zvané FILMOVÉ UMĚNÍ. Někdy než přehršel slov stačí jeden čin ( skutek ). Tak tedy i já budu tentokráte stručný a nechám za sebe promluvit činy.... Po delší odmlce sahám do své TOP- ky. p.s. nemůžu si pomoci, ale zvlášť v této době Multiplexů působí tento snímek jako čisté, ale o to milejší ZJEVENÍ a POHLAZENÍ po DUŠI. p.p.s. Morriconeho hudební doprovod opět dokázal, jakou " silnou zbraní " může být HUDEBNÍ složka ve spojení s FILMOVOU. Smekám maestro! p.p.p.s zrovna tak smekám před P. Noiretem a dětským představitelem Tota, jehož nefalšované dětské nadšení FILMEM je nesmírně nakažlivé :o) Děkuji všem za výlet ( vrácení se ) do dětských let. Milerád se budu vracet nadále. (06.04.2010)

Když bych měl jedním slovem říci, v čem spočívá kouzlo NOUVI CINEMA PARADISO, řekl bych upřímnost. Film totiž ukazuje život takový, jaký skutečně je. Někdy krásný, jindy trpký. Bez umělých přísad, vykalkulovanosti a přehnaného sentimentu. Od dětských krůčků malého chlapce až po vzpomínku starého muže, jenž si nechal utéci svou životní lásku. Jak sledujeme Totův život s jeho vzestupy a pády, sledujeme i život biografu Paradiso. Neb i ten žije vlastním životem. Režisérova autobiografická vzpomínka na dětství a cestu k filmové režii, vkládá do filmu ojedinělou nostalgickou atmosféru a přirozenou úctu. Krátké ukázky známých italských filmů, jsou připomínkou velikosti italské kultury. Mladá léta malých biografů byl krásný věk, a to nejen na italském venkově. Tenkrát byla ještě návštěva kina kulturně – společenský zážitek. Vše bylo takové roztomile naivní a mělo svoje kouzlo. S dnešní atmosférou to nejde vůbec srovnávat. Zlatá éra biografů je nenávratně pryč, stejně jako mládí stárnoucího člověka. Krom často vychvalovaného hereckého výkonu Philippa Noireta, mě zaujal zejména Enzo Cannavale ve vedlejší roli ředitele kina. 88% (12.02.2012)

Nemám rád komentáře plné patosu a úlisných metaforických frází, ale v tomto případě si prostě nemohu pomoci. Pro filmové nadšence, ve kterých pouhý pohled na filmovou pásku a jen malý záblesk Morriconeho talentu probouzí vnitřní spokojenost a blaho, je Bio Ráj stejně lahodným soustem jako pro Mozartovy obdivovatele jeho Malá noční hudba. Úžasný nadčasový příběh, na jehož začátku jsem se radoval a házel starosti za hlavu, zatímco závěr mi přivodil menší oční vodnatost, za kterou se ale zpětně vůbec nestydím :D Druhá půlka bohužel až moc o citech, ta první však minimálně za 7*.. :)) 95% (08.12.2013)