Ukradené polibky

Já sice vidím, že se to tu hemží samou čtyřkou, pětkou a většinou samou chválou, ale asi právě proto jsem čekala od Ukradených polibků trochu víc. Sice tam opravdu od každého žánru výše uvedených něco bylo, ale na mě to celé působilo mdle a zmateně, jak tady píše už jeden uživatel. Musím zřejmě vidět víc Truffautových filmů, abych ho dokázala lépe ocenit a když ho srovnám alespoň s Americkou nocí, kterou jsem od něj viděla, tak nemůžu dát víc. (03.12.2012)

Další díl série o Antoinu Doinelovi je milým snímkem o lásce a hledání vlastního uplatnění ve společnosti. Není tak dojemný jako Nikdo mě nemá rád, skýtá však mnohem víc humorných situací. Postava Doinela se za ten čas, který uběhl od prvního dílu (dá-li se o prvním dílu hovořit) značně změnila. Není to už člověk tápající ve světě, který mu podráží nohy. Je to člověk, který si na svou situaci zvykl, který se své trampoty rozhodl řešit s lehkou hlavou, bez zbytečných zklamání. To se odráží i do celkového vyznění snímku. Je to film, který vám zlepší náladu. (10.11.2004)

V porovnání s předchozími 2 snímky volné doinelovské série mi v tomto případě přišlo, že už došlo k určitému kvalitativnímu úpadku, byť pociťovanému čistě subjektivně (nesedl mi odklon od černobílého formátu ani více humoru oproti předchozím 2 smutným snímkům). Přesto mi Antoinovy osudy stále přišly zajímavé a film jsem zhlédl s velkým zájmem, natočený je velmi zdařile a srozumitelně, jak mi přijde u Truffauta obvyklé. Mimochodem líbily se mi zde obě herecké představitelky postav, s nimiž si Antoine začne - Delphine Seyrig i Claude Jade jsou zde velmi dobré, a zarazilo mě, že obě zemřely ve věku 58 let, jaká to zvláštní souhra okolností. (05.09.2018)

Pentalogie nejen tápání a nacházení, ale také důsledků nenapravitelných vad a chyb ve výchově v rozrušeném rodinném prostředí, které hlavního hrdinu osudově poznamenává do dalších dílů této volně pojaté řady zrání a dospívání. Z pobytu v polepšovně si mladý Doinel odnáší sklon k únikovým řešením a despekt k oficiálním společenským prostředím a občanským závazkům. Vojna to jen dotvrzuje: jeho další kroky po propuštění z armády znamenají jen pokračování v již nastoupené cestě. Kolísání mezi ženskými náručemi, neschopnost vytvořit stabilnější vztah pokračují v neustávající řadě náznaků sociální infantility. Lepý Leaudův zjev, jakoby nerozhodná gesta stále tak trochu dětského, jinošského mladíka jsou kamufláží; trhliny v osobnosti však zakrýt nedokáže. A Truffaut je ani zakrývat nechce. Jakoby šlo i o něj. A ještě jedna tehdy začínající herecká osobnost mě v tomto filmu fascinuje: dnes již také zesnulá Claude Jadová. Její osobitý půvab jakoby byl ženským kontrapunktem Leaudova tápání životem. Tápání i nacházení jsou v tomto případě nadčasová. Alespoň pro mne. (20.10.2007)

Takový pohodový filmeček. Od Françoise Truffauta jeden z těch, kterým jakoby slavný režisér ani nic hlubšího moc nesděloval, jen prostě bavil diváka na téměř klasický způsob, tedy příběhem se zajímavými postavami a někdy i nečekaným vyústěním... a mě ty trampoty jednoho mladého smolaře, který za krátkou dobu vystřídal tolik různých povolání, zapletl se s nejrůznějšími lidi včetně záhadného kouzelníka i úchylného slídila a přitom se přepotácel řadou zkušeností i trapasů, většinou hodně bavilo sledovat. Jen by mě možná více zajímalo, jak se Antoine po nezdarech v obchodě s obuví dostal z ničeho nic k opravování televizorů, dokonce jako soukromník s vlastním vozem, jak začal vůbec technice rozumět a čím si prošel, než mu vůz a nářadí vůbec svěřili... Ovšem náhled do profese soukromého detektiva a úřadu s detektivním podnikem je zde nesmírně zábavný a poutavý, hodně se mi líbila scéna s Michaelem Lonsdalem coby podivným klientem a také postava starého šéfa. O něco méně mě braly některé delší romantické scény, ale na poutavosti filmu a celkové atmosféře ani těmi Truffat naštěstí moc neubral. Celý film vyniká příjemný kouzlem, nenuceným humorem a přirozeným výkonem Jeana-Pierra Léauda. Spokojenost. [80%] (07.01.2023)