Nikdo mě nemá rád

Moje první setkání s Truffautem přineslo příjemný zážitek s menším dopadem na mě samotného (než jsem očekával). Přiznám se, že ke shlédnutí tohoto filmu mě inspirovala kniha Kafka na pobřěží od Haruki Murakamiho a taky jsem pochopil, proč se zmínka o tomto filmu do knihy dostala. K samotnému filmu - je podán s obrovskou lehkostí, děj je ale poměrně smutný (i když ne tragicky smutný) a toto dohromady diváka od příběhu trochu oddaluje. Je možné, že při druhém shlédnutí se dostanu o něco blíž a zasáhne mě to trochu víc, zatím jsem se dostatečně blízko nedostal. Přesto hodnotím vysoko (intuitivně :)) 8/10 PS: na druhý pohled naprosto skvělé - jdu shánět dalšího Truffauta 9/10 (01.05.2008)

A tak sa rodí zločin... po francúzsky. Pozor, komentár obsahuje potenciálne spoilery. Z určitého dôvodu je mi čiernobiela etapa Truffautovej tvorby bližšia, a na prvý pohľad príťažlivejšia než neskorší náskok do vlaku farebného filmu. Ale možno je to len mojim doterajším výberom jeho filmov. Vo filme Nikdo mne nemá rád sa venuje svojej obľúbenej téme - deťom a ich vnímaniu sveta dospelých, podané s jeho typickou gráciou a ladnosťou, ktorá nám lepšie dovoľuje stotožniť sa s jeho hrdinami. Drží sa pri zemi a formou komornej drámy nahliada pod vonkajšiu škrupinu "takej normálnej francúzskej rodiny", skúma vnútorné vzťahy aj interakciu s okolím pričom sa neznižuje k melodráme (ako napr. v Hebkej koži). Narozdiel od iných jeho detských snímkov tento nie je tak krikľavý, má jedného centrálneho hrdinu, je celistvejší, ale aj temnejšie ladený. Dalo by sa povedať, že je príbeh chlapca, ktorého rodičia zanedbávajú a stavajú do popredia svoje vlastné problémy na úkor syna, metaforou bujnejúceho podhubia zločinu v kontraste s romantickou víziou parížskych uličiek, ako ich poznáme z pohľadníc. Na jednu stranu tak Truffaut kritizuje modernú francúzsku rodinu a poukazuje na jadro problému, na stranu druhú je samotný záver mierne zarážajúci, pretože by sa dal interpretovať ako oslava absolútnej slobody, vyprostenia sa z osídel sociálnych vzťahov, systému a spoločnosti. Po formálnej stránke Trufffaut prílišne neexperimentuje, využíva svoje obľúbené výškové zábery zo striech a okien obytných domov. Zaujmú najmä dve špecificky technicky riešené scény, v ktorých hrá hlavnú rolu pohyb - tou prvou je záber z vnútrajška zvláštnej púťovej atrakcie, ktorá sa krúti, chlapec sa pomaly vznáša nad zem, porušuje fyzikálne zákony a opúšťa fyzický svet - v tejto scéne sa zračí všetka krása a fantasknosť detstva a spomienok naň, a je prosto úchvatná. Druhou je scéna úteku z nápravného zariadenia, konkrétne horizontálne snímaný beh popri plotoch a lese v úplnom závere filmu, ktorý symbolizuje niečo ako "absolútny útek", ako som spomínal už vyššie, a dosiahnutie dokonalej slobody. Tento formát, ako po stránke technickej tak obsahovej, Truffautovi nesmierne svedčí, a odteraz mu budem venovať väčšiu pozornosť. 100% (15.03.2014)

Môžete ma ukameňovať. Uvedomujem si, že je to debutový, autobiografický, drsne realistický film, ktorý má pevné miesto nielen v Truffautovej filmografii, ale aj v rámci francúzskej novej vlny. Uznávam jeho kvality, ale viac ako tri hviezdičky nedám, pretože ma neoslovil, a to je u vyššieho hodnotenia jednou z mojich podmienok. (30.05.2013)

Člověk by čekal, že film, který má ve svém úvodu věnování Bazinovi bude složitým a těžce stravitelným dílem, jenž je možné citovat, analyzovat či používat jako studijní materiál, ale v žádném případě se na něj nedá dívat laickýma očima či jen tak pro radost. To je ale chyba lávky, protože Truffautův počin je dokonalý ve své zdánlivé jednoduchosti. Minimalistické vyprávění (film jako reálné médium), které v některých pasážích působí jako syrový dokument o ztracených pařížských duších (dospělých i dětí) je celkem bez jediného slabšího místa. Odstup od kýče a zbytečné sentimentality je obrovský a snad jediná scéna, která na této hraně balancuje, je zlodějna s lahví mléka (ale i zde srdce cynikovo [mé] může zaplesat). Samotná podstata osamělosti, pulzující město ve kterém je jediným východiskem nejbližší kino, které je schopno rozvinout fantazii i u dávno zhrzených osob, je deziluzí převedenou přímo na filmové plátno. Je to jako když si přečtete Gogolovy Petrohradské povídky a následně se odrazíte k Dostojevského morální špíně a existenčnímu hnusu v Zločinu a trestu. Paříž, zbavena své veškeré krásy, v jejímž popředí se odehrávají reálné (zdůrazňuji) příběhy plné dokonale použitých symbolů (točící se atrakce jako symbol kinematografu, anděl ve výloze který nepřináší vysvobození či tabulka „Deratizace“ ve vězeňské cele) o kterých budete přemýšlet ještě dlouho po skončení. A Calvados v závěru opravdu nechutná sladce...... (09.03.2005)

Čekal jsem příjemnou podívanou, navnaděný přechozími snímky volného cyklu o osudech Antoina Doinela, a byl jsem šokovaný tou koncentrovanou depkou, která na mě při sledování úvodního dílu pentalogie padla. Zatímco následující snímky jsou vedené v lehce ironickém jízlivém stylu, první díl série je ve skutečnosti drsné psychologické drama o nelehkém dětství kluka, který se narodil jako nechtěné dítě sobecké matce, která dává přednost vlastním cílům a syn je jí překážkou. Malý Doinel se cítí omezovaný nejen doma ale i v autoritářsky vedené škole a navíc s ním cloumá puberta, takže se nevyhne průšvihům majícím osudové následky. Stejně jako v dalších Truffautových filmech se i tady objevují autobiografické prvky, vedle vlastních příhod z období dospívání čerpá i z osudů svého spolužáka Roberta Lachenaye. Co je podstatné, Trufaut vlastně nikde netlačí na pilu a jakkoli je jeho film tíživý, tak je i silně realistický, nikdy se nepotřebuje uchýlit k nějakým scénáristickým kotrmelcům a lacinému citovému vydírání. K cíli jde vlastně nenápadně, drobné podvůdky a lži kluka s bujnou fantazií se ale poznenáhlu nabalují a vyvolávají drsné reakce netolerantního okolí, takže film s osudovou neodvratností spěje k temnému závěru. Pro mě mimořádně silné emotivní dílo, kterému dávám 100% hodnocení. Nejlepší Truffautův film, který natočil ve velmi mladém věku. (22.09.2008)