Nikdo mě nemá rád

Málokdo se dokázal podívat na své mládí přes poetiku filmového hledáčku a neztratit přitom hlavu. Truffaut dokumentárně zachycuje pařížský svět špinavých činžáků a jejich obyvatel na jedné straně, a snový svět blýskavých bulvárů plných zážitků a zábavy na straně druhé, přičemž nad vším tím se nezúčastněně tyčí Eiffelova věž (viz úvodní titulky), ale i v těch nejtěžších ranách potkávajících Doinela nachází skrytou poetiku, skrytou krásu okamžiku (za vše třeba cesta noční Paříží policejním antonem do vězení či závěr filmu) spojující každodennost s vznešeností i s tragičností. (30.05.2009)

Pribeh o chlapcovi, ktory aj napriek snahe, sklzne na sikmu plochu... Aj ked to nebol zrovna prototyp dobraka, ja som mu pocas celeho filmu fandil... (18.04.2010)

Otravnej a ošklivej dement chodí po ulicích Paříže, navštěvuje základku, dělá neplechu, lže, krade, prostě debil. Prej obžaloba společnosti, že neumí dát lásku a náležitou pozornost dospívajícím, samý kecy. Nuda z toho prýští každym coulem filmovýho pásu, dialogy mučící, příběh mdlej, hodně hluchých pasáží, celý je to natočený prostě na sračku. Jen proto, že tuhle prázdnotu natočil Truffaut, to diváci uctívaj jak šalamounův shit. (22.10.2016)

👀 (03.02.2024)

Napoprvé nemile překvapen – chladným odstupem, schematičností, manýrismem, neživotností prakticky všech vedlejších (dospělých) postav. U takového Godarda je člověk na tyhle věci připravený (a bývají vyváženy jinými kvalitami), od Truffautova debutu jsem naivně čekal mnohem vřelejší film – ne citově vydírací, ale vřelejší. Příště, s poupravenými očekáváními, se třeba chytím líp. (08.09.2015)

Podľa mňa ide o najvierohodnejší a najvýstavnejší film La Nouvelle Vague, i keď umeleckým vrcholom Françoisa Truffauta je určite Jules et Jim. (13.02.2008)

Skvelý film o mladom chlapcovi, s ktorým sa život príliš nemazná a tak putuje z problému do problému, nielen svojím zavinením. Jeden z najmarkantnejších snímkov francúzskej novej vlny. (05.05.2008)

Je důležité si to uvědomovat, že příčinou problematické mládeže jsou problematičtí dospělí (a tohle jednoduché poznání se netýká jen mladších generací, podobnou myšlenku lze aplikovat více směry, např. i na politiku - i politici, stejně jako děti, zrcadlí úroveň celé společnosti a nemůžeme na ně nadávat, dokud se nepodíváme sami na sebe). Ale jedná se až o moc prostý námět, který sám o sobě dobrý film nedělá. Nic navíc jsem tu bohužel nenašel. Jestli jako příležitostný divák slepě přehlížím nějakou větší uměleckou hodnotu filmu, je to možné, nicméně to pro mne nikdy nebude to hlavní. (03.07.2011)

Nikdo za nic nemůže ... aneb jak je snadné se dostat do pekla. (05.12.2008)

záver sa mi veľmi nepáčil ale inak krásne a citlivo natočený film o dospievaní 80-85% (23.06.2012)

Jsem z tohodle snímku docela zklamaný. Chybělo mi tam ostré a syrové nasazení. Rok vzniku tenhle snímek neomlouvá. Jsou bohužel daleko lepší snímky zachycující takový žánr. (23.12.2008)

....no comment.... (25.11.2007)

Málokedy sa podarí dostať príbeh do podobnej roviny bez toho, aby nevychádzal aspoň sčasti zo skúseností. Francois Truffaut dokázal na základe vlastných rysov vykresliť situáciu v Paríži na prelome päťdesiatych a šesťdesiatych rokov, čím neudal iba potrebné tempo pre novovlnové princípy, ale našiel vo filme aj veľmi zvláštne miesto pre hrdinu na ktorom sa odrážajú okolnosti a ich vplyvom dostáva čoraz dramatickejší charakter. Ak existuje voľba úteku , treba si vybrať najmäkšiu stenu , aby náraz príliš nebolel. (27.10.2014)

Truffautovský herec Jean-Pierre už v mládí prokázal své kvality a ruku v ruce s panem režisérem nastartovali rozvíjející se New wave. Jak mi nejdříve hudba přišla nudná a nelícující s dějem (pokládám hudební složku vždy za velmi významnou součást filmového díla), postupem času jsem ji pochopil a propadl. Tiché, smutné volání opuštěné duše mládí. Stále stejně zní do dálky. Katarzní běh v závěru a vysněné moře... bomba. (29.11.2006)

BRAVO! Francouzske bravo! (20.01.2011)

K tomuto filmu a vôbec k Truffautovej tvorbe som sa dostal len čistou náhodou a to vďaka Haruki Murakamimu. Vo svojom románe Kafka on the Shore totiž spomína viacero slávnych a uznávaných umeleckých diel, medzi ktoré patria aj práve Traffautove filmy. A keďže ich Murakami tak detailne a pútavo opísal neostávalo mi nič iné len sa do nich pustiť. Štyristo rán je dokonalý prototyp filmu o dospievaní spolu so všetkým, čo k tomu patrí. Sledujeme príbeh mladíka Anoine Doinela, ktorý má problém zaradiť sa medzi ostatné poslušné ovečky a svojvoľne si radšej vyberie ísť cestou delikventa. Nikto mu pomocnú ruku nepodá, či už sú to rodičia, riešiaci si svoje vlastné problémy, no a tobôž nie učitelia... Je to smutné ale tento snímok je v našej dobe viac aktuálny, ako nikdy predtým. Táto sociologická dráma, so štipľavým humorom a ešte štipľavejšou pravdovravnosťou je ideálnym filmom pre celú našu zmagorenú generáciu, ktorej súčasťou som samozrejme a bohužiaľ aj ja. (11.03.2013)

Smutný, silný film, kde se smutek nevyjadřuje nářkem, slzami, stížnostmi, ba ani tragickými pohledy. Kluk má bezcitnou mámu, otčíma, kterýmu je v podstatě volnej a špatnýho učitele, a k tomu, aby šel jeho život do háje, nic víc nepotřebuje. Celkově výborně udělaný, ze strany kluka neskutečně zahraný. Moc pěkný... (14.12.2013)

Vobec ma to nechytilo, chybalo tam nieco preco by ma ten film bavil pozerat. Hlavne ked namet nie je zly. Takto to bol len pohlad na 13 rocneho neposlusneho chalana 6/10 (16.11.2012)

SPOILERY. Truffautova velká filmová pomsta na vlastních rodičích, maskující se mimikry obžaloby světa dospělých, má i po více než padesáti letech takříkajíc davidovskou sílu. Kde jiní halí vzpomínky závojem sentimentu a i ošklivé okamžiky nahlížejí s nadsázkou, Truffaut nelakuje. "Nejkrásnější léta" Antoina Doneila jsou prekérní, sračkoidní životní etapou, kterou nelze bez kopy štěstí a trpělivosti blízkých bez ztráty kytičky zvládnout. Pro ty, které nechrání bezvýhradná rodičovskou náklonnost, což je i případ hlavního hrdiny, má společnost blahobytu a pořádku nachystány zážitky z nejlibovějších... První díl doinelovské série civilním, důsledně nevyděračským přístupem navozuje pocity nejhlubšího zmaru. Ocitání se na šikmé ploše probíhá pomalu, logicky a nezvratně. Film skoro postrádá kladné, nebo jen kladnější dospělé postavy, představitelé rodiny a institucí zastupují deprivanti různé úrovně, jimž suverénně vévodí opovrženíhodná matka. Domácí prostředí hlavního hrdiny nepatrně zlidšťuje postava sobeckého, slabošského nevlastního otce, vrcholem představení a nejsilnější pasáží filmu představuje několik závěrečných scén z výchovného ústavu. Nenechme se mýlit datem výroby: Z lakonického monologu na kameru, která staví diváka do postavy psychologa, a scény zavírání dětí předškolního věku do voliéry mezi stromy tuhne krev v žilách a měly by být apelem k uvědomění si, jaké černočerné zlo bezpochyby dodnes představují mnohé výchovné instituce. Pozoruhodně umělecky vytříbené sociální drama přesvědčivě zve ke sledování dalších osudů hlavního hrdiny v kraťasu Antoine a Colette a celovečerácích Ukradené polibky, Rodinný krb a Láska na útěku. (09.03.2016)

Spočiatku to dejovo pôsobí ako filmy, ktoré mám veľmi rád, o chlapčenských životoch a ich radostiach i starostiach, no akonáhle sa hlavný hrdina dostane do basy a začnú sa odkrývať karty, film nadobudne iný rozmer. Pre záverečnú symbolickú scénu, kde more predstavuje voľnosť, mám osobné pochopenie. (01.08.2023)