Dveře v podlaze

Velice zajímavý film. Na jednu stranu dost smutný, ale také vyvážený odlehčenými situacemi. Knihu jsem sice nečetl, ale ten konec mi připadal docela dobře uzavřený (to chci zdůraznit, protože jsem ještě stále znechucen konci v Tahle země není pro starý a v Mr. Brooks). Výborné herecké obsazení, komorní atmosféra, smutný příběh a krásná hudba. Navíc jsem byl donucen přemýšlet o tomto snímku. Konec mi přijde celkem poetický (myslím tím sestup Jeffa Bridgese do dveří v podlaze). Na plný počet mi tu ještě něco chybělo, ale 4* si to zaslouží. (02.03.2008)

Tragicka smrt dvou synu vrha jejich pozustale rodice (Kim Basinger a Jeff Bridges) do tristniho a zalostneho pokusu o obnoveni rodiny a nasledneho uvedomeni neschopnosti pokracovat normalne s tihou minulosti. Navic se na scene ocita mladik, ktery ovlivni deni v rodine az v neobvykle mire. Film me zdrave nastval neschopnosti prevest emoce kniznich replik na platnu. Nechapu pozitivni ohlasy k tak depresivne rozvlacnenemu a nezvladnutemu dramatu. Nikdy vice. Fuj. 30% (23.05.2006)

Filmová poezie v praxi. Již samotná knižní předloha je bezesporu obrovské Dílo, které převedeno na filmové plátno (sic jen z jedné třetiny) dostalo další rozměr. V každém záběru na moře, v každé černobílé fotografii, v každém slovu z dětské knížky, v každém utrápeném pohledu Kim Basinger a dokonce i v každém záběru na zadnici Jeffa Bridgese je něco víc, něž-li se na první pohled zdá. Tenhle film nic nevyvětluje, postavy nic závažného neříkají a své chování nijak neobhajují. Vše je skryto tak, že to pozorný divák vycítí. Herecký galakoncert (kdo by to do Kim ještě řekl...) se vším všudy. Tak trošku mírně depresivní, ale Tod Williams společně s Johnem Irvingem dokázali příběh odlehčit i (černo-) humornými pasážemi, které do příběhu (i Irvingových knih) skvěle pasují. [srpen 2006] (17.08.2006)

Jeff Bridges v Ježíšově hábitu, pravidelně rozmístěné háčky po stěnách, dva nalepené papírky na sklo kryjící fotografii, žádný hudební podkres během závěrečných titulků, dvířka v podlaze u squashového kurtu... The door in the floor. Jak hezky to zní. Detaily. Na jejich důležitost stále upozorňuje (anti)hrdina Ted Cole a je vidět, že si z jeho příkladu vzal poučení i scénárista či že spíš John Irving upravil i tentokrát hlavního hrdinu obrazu svému. Knihu jsem nečetla, film nacpaný metaforami mě však sebral daleko víc než Svět podle Garpa, ať už ve své vizuální či písmenkové podobě. Pokud je pravda, že film staví jen na první části knihy, a pokud je nějaká šance na to, že zbytek knihy má alespoň poloviční úroveň první části, moc bych si přála pokračování. I kdyby však nikdy žádné přijít nemělo - jakože nejspíš nepřijde - bude pro mě The Door in the Floor jeden z těch filmů, jejichž odkaz mi bude v hlavě doznívat ještě nějakou dobu. Velmi podmanivých 111 minut. (12.03.2010)

Už je mi jasná jakási nedotaženost příběhu, otázky, které pro mne zůstaly nezodpovězeny, nečetla jsem totiž knihu a film zobrazuje jen její část. Přesto se na to dobře koukalo, on Irving má tak zajímavé příběhy, že je dost obtížné podle nich natočit nezajímavý film, navíc s tak slušnými herci. Moc se mi líbila postava Teda, který se životní tragédii postavil čelem a Eddieho, protože byl chápající, milující, rovný a praktický. Z pohledu ženy už mnohem méně chápu Marion, protože to malé děvčátko těžko pochopí její složité duševní pochody. V každém případě se moc těším na knihu. (23.08.2006)