Posedlost

Akurát len včera som mimochodom videl práve posledný [priemerný] Viscontiho, aristokratický titul: Nevinný, zatiaľ čo zrovna dnes, zase úplne ten otvárací, debutantský, a k tomu i neorealistický, a patriaci k vôbec tomu najlepšiemu, čo tento režisér počas svojej kariéry inak vytvoril, a konečne som tentoraz z mojej strany udelil i maximálne hodnotenie v podobe 5* • Autor započal národné filmové hnutie: TALIANSKY NEOREALIZMUS, ktorý sa stal v podstate takým »odrazovým mostíkom« pre nasledujúcich režisérov, akými sú: R. Rossellini, V. De Sica, G. Santis a ďalší. • Príbeh bol síce [teda aspoň zo začiatku to tak i vyzeralo] celkom láskyplne prostý, no zároveň [naprieč ďalšími pridanými scénami] i pomerne dosť rozvinutý, a to konkrétne s následne aj «pridanými hodnotami» v podobe spracovania rozšíreného scenára + revolučné prvky - extra naviac, k čomu sa snáď automaticky postupne pridávali i ďalšie kľúčové postavy, ak avšak nepočítam tie naprosto zásadné v podobách: Gina & Giovanny, ktorí sa do seba tak mimoriadne zamilovali, že dokonca za sebou zanechali i menšiu spúšť; skrátka v tomto prípade sa dostavila LÁSKA na prvý pohľad, pretože akonáhle automechanik Gino Costa, vkročil do tohto výčapu, tak si proste nemohol nevšimnúť tu prítomnú vydatú kuchárku Giovannu Braganovú  [viac-menej skôr akúsi slúžku] za majiteľa Giuseppeho Bragana, ktorý, zdá sa, hádam [od]teraz naplno stál týmto milencom v ceste, z čoho sa vzápätí vytváral i akýsi »americký bratanec« podoby FILMU - NOIR; inými slovami povedané, debutant na poli hraného, celovečerného filmu, voľne vychádzal z kriminálneho románu: The Postman Always Rings Twice od am. spisovateľa Jamesa M. Caina, k čomu potom šikovným spôsobom prispôsoboval i chod jednotlivých scén... • A k samotnej dokonalosti tomuto titulu podľa mňa ani príliš veľa tak nechýbalo. (01.12.2023)

Tak tento film musel vzbudit v Itálii v době svého vzniku určitě velký poprask a cenzurou byl prý dokonce zakázán. Jedná se ne docela ale z cela určitě o první kritiky vůbec označený film pod přívlastkem "neorealistický". Tento směr určuje charakter italského filmu až do roku 1952, období jeho rozkvětu však začíná až dílem Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město. Film v sobě ukazuje všední každodennost na rozdíl od všech těch konvenčních filmů Mussoliniho éry. A také skutečnou Itálii malých lidí, nikoli jen luxus horních vrstev. I přes svou děsivě dlouhou stopáž (vůbec většina jeho filmů má úctihodnou délku), některé pasáže byly opravdu hodně dlouhé a utahané, jinak se ale jedná o vkusný a zajímavý film alespoň co se týče nového přínosu pro světovou kinematografii. Nutno dodat že režiséři Visconti, Rossellini, De Sica, de Santis to byli opravdu velcí mistři alespoň ve svém oboru a samozřejmě ne pro všechny. (24.10.2006)

S neorealismem asi nikdy nebudeme kamarádi - a i tento snímek je toho důkazem. Věřím, že minimálně ty 4* si Posedlost zaslouží - já však bohužel musím sáhnout po nižším hodnocení, jelikož jsem se větší část filmu opravdu celkem nudila a na osudech postav mi nijak zvlášť nezáleželo - což je samozřejmě špatně. Pěkný konec na mém hodnocení bohužel příliš nezmění. (silné 3*, leč víc opravdu nelze) (24.10.2006)

Viděl jsem "necelou" verzi, která je pravděpodobně jediná dochovaná a zbytek se kamsi ztratil, čili v ději se vyskytli až směšné díry a nelogičnosti (proto pozor, film celý se nedochoval, jedná se jen o fragment), např. jsem neměl nejmenší tušení, kde se na konci filmu vzala ta malá holčička... Nebýt tohoto nedostatku, za který Visconti ani tak nemůže, je zde ještě několik záporů. Především je to příšerná Clara Calamai, která celý film poulí očima tak směšným dojmem, že famme fatale v ní prostě vidět nelze, ani při vůli sebevětší. Její mužský protějšek ustál svoji roli ještě celkem dobře, i když i on má některé nechtěně směšné momenty. Dialogy občas zašustí papírem, a celé to má nechtěný otisk deSantisovského kýče (nejspíš proto, že de Santis pracoval na tomto filmu jako asistent režie)... Ovšem za znalost film stojí, už jako první verze Cainova románu a jako startovní dílo italského neorealismu. (21.03.2006)

Tento film bol natočený na motívy knihy Jamesa M. Caina z roku 1934 Poštár vždy zvoní dvakrát. Dej tejto knihy o milostnom trojuholníku sa stal hitom medzi režisérmi nakoľko v roku 1939 natočili Francúzi pod názvom knihy, potom Taliani v roku 1943 ako Posadnutosť (nezískali práva a tak si z knihy zobrali len zápletku), v roku 1946 a 1981 Američania pod názvom Poštár vždy zvoní dvakrát. Talianska verzia nám podáva fascinujúci pohľad na fašistické Taliansko a život ľudí pod vládou Mussoliniho. Film bol natočený v roku 1943 a bol zakázaný, do kín sa dostal až po vojne. Neočakávajte od tohto filmu, ktorý bol vyrobený v dobe 2. svetovej vojny, že to bude nejaká konkrétna štúdia života počas vojny v Taliansku. Ale poukazuje na pouličné scény, životný štýl, znepokojúco odhaľuje chudobu vplyvom vojny, kriminalitu ale aj veľmi odvážne je znázorňovaná sexualita ale aj náznaky homosexuality. (19.04.2016)