Zítra se bude tančit všude

"Aleno mně se zdá, že jsme s tím Rudovým vyloučením udělali přece jenom chybu. Třeba to není v jádru špatný člověk. A kdyby tohle všechno viděl, možná že by se změnil." - "Ba ne, Pavle, utekl na Západ, do Německa." - "To není možné, vždyť je přece Čech." - "Ale fašista." No vida a prý že se dějiny neopakují. Zítra se bude tančit všude je aktivistická komedie, z níž se postupem času stalo téměř syrové drama. Je až děsivé pozorovat, jak komunisté postupují. Nejdřív se vnutili do vědecky vedené skupiny pro výzkum lidových tanců, a pak z ní krůček po krůčku vytvořili taneční družstvo pod vedením Svazu mládeže. Všechno s nadšením a s neustálým křečovitým úsměvem. Paradoxně sám pan režisér po čase emigroval do Francie. Příčí se mi hodnotit filmy na základě ideologie, ale tohle je opravdu odpad jako vyšitý. I kdybych z něho sloupal všechno budovatelství, tak jako muzikál zcela selhal. Nepamatuju si z něho jedinou písničku a hodnotný je jen díky dobovým záběrům Prahy, Budapešti a Berlína. (16.11.2020)

Odpad to je, ale není to nejhorší brak socialistického režimu. Botostroj nebo Výstraha tomu dávají ještě větší pecky. Tady se může člověk zvráceným způsobem opravdu bavit. Vidět velkou svazáckou hlavu Lojzíka a lidovou valašskou zpěvačku, u nichž se rodí jiskřička lásky...ach. Závěrečná všeobecná taneční děkovačka je geniální. 15%. (17.11.2011)

Na absolutórium to nemá ani v jednej škále hodnotiaceho spektra. Predsa len, humor nechceného pôsobí. Úsmevy - tie sa vždy dokážu preniesť na príjemcu, navyše, ak prekvapivo nepôsobia nejako extra silene. Celé je to aj príjemne internacionálne, s túžbou celosvetového mieru (pod červenou zástavou - ako inak). Striedajú sa prostredia, štáty, mestá. Z čias, keď sa ešte v nich objímali čínski komunisti s tými sovietskymi. Do toho černosi, Indovia, Kórejci a tak. Klasická schéma vše objímajúceho optimizmu a budovania, do ktorého vždy zasiahne nejaký výstredný vrták, čo je ku koncu súdruhmi a súdružkami spacifikovaný, tu bola naplnená bezo zvyšku. Toľko ku kladom. Ak ale je niečo k porovnaniu, čo sa týka pomerne špecifického žánru folklórne budovateľského propagandistického filmu, tak ma napadá slovenská Rodná zem, zhruba z toho istého obdobia. No a tá víťazí, čo sa týka spevov, tancov, choreografie, deja, prírody, hereckej aj formálnej stránky, na plnej čiare. Takže fajn, možno sa bude zajtra tancovať, kde sa len pozriem, no z úrovne, akou to bolo nakrútené mi nohy naopak, riadne zdreveneli. (04.02.2021)

(viděno zilionkrát a aj v kině) Někomu koutky cukají blahem u Casablancy, někdo si rád tu a tam požne na třetím festivalu mládeže v Berlíně roku 1951, kterého se zúčastnilo přibližně 26 000 delegátů z celkem 104 států. Ať žijí studenti Národopisu a jejich nejbližší! Rozárko, doufám, že aj mě pozveš na svatbu :D "We want peace!" "Aj my!" Aneb po 12té repríze jsem se opět ponořila tak hluboko do tajů tohoto nedějového filmu, až je mi blaze. Alena miluje An Son-Chi, Pavel miluje Alenu, ale nejvíce možností mu dává svazek s Mirkem (je to spolehlivý chlapec, myslí v pětiletkách). Lojza by rád Rozárku, ale ta podlehne pomluvě od záškodníka Rudy, protože ten sám žárlí na svého nevěrného Otu. Ota má strach o Jeníčka a Hanka se chová jako hvězda, což je buržoazní přežitek. A co na to Věrka? Není ona hlavní překážkou v lásce Oty k Hance a Rozárky k Lojzovi? Je blíž Koreji Moskva nebo Prága? Inspirovali se tvůrci Krokodýla Dundeeho zde? Nebo je hledání lásky v tlačenici jen klasickou metaforou? Ještě, že filmy patří lidu a další generace tak nebudou o nic ochuzeny, protože takovou nespravedlnost bych prostě přes srdce nepřenesla. "A tímto se s Vámi loučí Pavel Kohout." (28.02.2009)

O moc hůř to natočit nešlo, ale z dnešního pohledu se u toho jen těžko nejde bavit. Jistým pozitivem je několik celkem věrných národopisných exkurzí a pár ne nejslabších tanců. Ovšem, když přijdou na řadu komsomolci a Stalin, jde do tuhého. Zápletka je tak zoufale malicherná, až je to k smíchu. Líný buržoazní synek, s nímž jsme seznámeni pohledem na dekadentní vybavení jeho bejváku (fuj škaredý nesocialisticko nerealistický kubismus), intrikuje uvnitř lidového souboru tance. Od lidu odtržený etnograf Pavel postupně zjišťuje, že jedině prací s lidem a pro lid dojde skutečného naplnění. A všichni se tak zoufale tupě usmívají - Nesvatba na Martínkovou, Martínková na Nesvatbu. Kubešová na Buchvaldka, Buchvaldek na Kubešovou. Nesvatba na Buchvaldka... (03.10.2006)