Za hranicí temnoty

Zvrhlá romance, která "příjemně" vystrkuje růžky nad hladinu klasického italského trashe, v němž obvykle a po pravdě mnohdy i velmi zábavně nehraje roli vůbec nic, co film dělá filmem. D´Amatovi se totiž podařilo udržet určitou, byť naprosto úchylnou, smysluplnost vyprávění. Přeměna hlavního hrdiny v šílené monstrum, díky bolesti ze ztráty milovaného protějšku, je přes veškerou křečovitost a naivitu nechutně uvěřitelná, přiznáme-li si tedy možnost úchylně zvrácené mysli, v jejichž zákoutích číhají démoni. Téměř všechno ostatní je samosebou zcela špatně a debilní či minimálně nepochopitelně jednání ostatních postav odkrývá zoufalství či možná i prostou neexistenci jakéhokoliv předem sepsaného scénáře. Ovšem, kdo by se tu nad tím pozastavoval? Gore efekty nechutně dokonalé, úchylnost téměř maximální, obnažená a znetvořená těla, kam se podíváš. Jen ten předvídatelný konec mohl být řekněme zatlučený a zahrabaný. Ne tak úplně trashová čtyřka. (22.03.2020)

I když se tomuto D´Amatovu "horroru" (je to vůbec horror?...) nedá upřít perfektní technické zpracování, kterým překonává i řadu filmů pozdějších, v podstatě se nejedná o nijak výrazně zábavné nebo zajímavé dílo. Film má neuvěřitelně pomalé vyprávění a děj, vyloženě se vleče a táhne a je to opravdu na škodu. Celé mi to připomínalo provokativní a excelentní Island of Death (1975)", ovšem právě kvůli pomalému ději, který vedl od ničeho nikam, Buio Omega ve srovnání s tímto okrajovým "majstrštykem" prohrává. Některé scény jsou dobré a efektní, ale prostě mne to chvílemi nudilo. D´Amato vytvořil mnohem lepší horrory, jako je zejména naprostá bomba Rosso Sangue aka Absurd aka Antrophopagus 2 (1982) ... Každopádně na D´Amatovy poměry a dobu vzniku je to kvalitně zpracovaný, okrajový, provokativně-perverzní trash... (15.04.2008)

Jeden z toho druhu hororů, který nemá diváka vystrašit, ale jen pořádně znechutit dosti vysokou mírou zvrhlosti dvojice hlavních postav. Frank i Iris jsou dost chladnokrevní řezníci, a hlavně Iris má docela kachní žaludek při porcování zabité slečny a likvidaci jejího těla v kyselině. Frank je zase pro změnu násilník, nekrofil a kanibal. Ale jinak je film, až na ty nechutnosti, celkem o ničem s dosti nevhodně zvolenou hudbou. Je to tak něco mezi dvěmi a třemi *. (26.03.2006)

Dnes už lehce kultovní trash, který sice není bohatý na různorodé mordování, jeho síla však vězí někde jinde. Hlavní doménou je totiž šokující obsah: častá nahota (jak se na D´Amata sluší a patří), kanibalismus a hlavně nekrofílie jsou centrem všeho dění. Důležitou součástí jsou také scény, v nichž zvrácená dvojice se zbavuje mrtvol - na řadu přijde jak porcování, koupel v kyselině, tak spalování v peci zaživa. Tady si divák skutečně přijde na své, protože jinak se snímek docela táhne. Jinak hlavní hrdina byl perverzák, ale ono se vlastně není čemu divit. Pokaždé, když už se vyskytla nějaká ta ženská, tak byla debil (první oběť), nebo rovnou čubka (všechny ostatní). Takový holky potkáš na procházce vážně těžko... (22.05.2013)

Film plný úchylností má v sobě zvláštní kouzlo a poetiku konce 70.let. Bezesporu nejlepší D´Amatův film. Motiv tak známý z díla E.A.Poa, Frankensteina i novějšího Re-Animátora či Řbitova zviřátek, totiž snaha vrátit život milované zemřelé, pojímá režisér v krvavých obrazech zvrácené fantazie. Stejně jako Norman v Psychu si nepřipouští, že jeho matka je po smrti, tak i pro Francesca Anna nikdy nezemřela. Zdánlivě nesouvislý sled obrazů připomene Fulciho Beyond, děj jako by nehrál hlavní roli. Drama mladého muže, který se nedokáže vyrovnat se smrtí svých nejbližších, spěje pomalu k děsivému konci. Gore efekty jsou přesvědčivé - vykusování masa, pitva, vydloubnutí oka... Nekrofilie, kanibalismus, sadismus. A přesto je z filmu cítit zoufalství Francesca, který se stále více zamotává do pavučin, které mu pomáhá spřádat jedovatá Iris. V momentě, kdy dojde k vraždě, není již cesty zpět...Působivé interiéry, hudba Goblina a lázeň vody, krve a kyseliny. (14.03.2012)