Srpnová neděle

Globální charakteristiky tohoto filmu české (československé) karikatury chruščovovského tání jsou určitě přesné. Sám nevím, co bych k nim dodal. Zcela jinak ovšem film vyzní, položíme-li jeho raison d´étre do dobových souvislostí. Odezněl šestapadesátý rok, na Letné se stále tyčila "fronta na chleba", jak se říkalo také Stalinovu pomníku a republika se stále nevymanila z novotnovské gigantománie plynoucí z dozvuků bruselského úspěchu a vrcholící novou zglajchšaltovanou ústavou (měla platit až do r. 1992, tj. nejdéle ze všech našich dosavadních ústav) a novým názvem hlásajícím údajné dovršení výstavby socialismu (ČSSR). Kritická vlna tu nesporně byla, ale limitována mírou iluzí o skvělé budoucnosti společnosti, na niž ještě nedolehla tíha gigantomanské třetí pětiletky ani přípravy třetího sjezdu spisovatelů. Tu přechodnost, tu pofidérní jistotu naprostých nejistot film celým svým založením, poetikou, domyslitelným působením cenzury, vlastně zrcadlí přesně. Ano, taková ta doba prvních let relativní stability novotnovského režimu byla. Pestrost šedi, kterou vyzařovala, nelhala. Nelže o ní ani tento pokrouceně pravdivý, rozporuplný Vávrův a Hrubínův film. (28.01.2008)

Tento film je typickým důkazem toho, že kvalitní předloha a scénarista, kvalitní režisér a elitní herecké obsazení nemusí vždycky znamenat pět hvězdiček. František Hrubín jako scenárista se moc nedržel vlastní předlohy a to rozhodně filmu uškodilo. V tom mi dá určitě za pravdu ten, kdo předlohu četl. Vznikly tak jakési střípky původního literárního díla, které se nepovedlo slepit dohromady. Vávra propásl šanci pro kvalitní zfilmování díla, protože dnešní generaci už by se nepovedlo věrně zachytit poetiku Hrubínova díla na filmové plátno. (04.03.2006)

Přestože Vávra zaoblil všechny hrany Hrubínovy předlohy, vrhající lidské city „na veřejnou cestu“, kde s nimi slunce vykoná své, zestetizoval svět prorezlý nenaplněním a přeplněním, z něhož každého vidoucího mrazí, a tím vše charakteristické vlastně ztlumil, vytvořil pozoruhodný film, který připomíná úpalem rozpálenou četbu dramatu v omamných jihočeských exteriérech. Z Hrubínova ostrého profilu zbylo jen málo, ale přesto nikdy neodolám a pátrám po tom, jak do sebe prorůstá idealizace a kritika, okouzleně sleduji, jak si hrají světlo a tma s krajinou, a nechám se uhranout Fabianovou, Högerem, Munzarem, Záhorským a dalšími… (24.12.2010)

Srpnová neděle je především setkání mládí a stáří. Mládí má všecko před sebou a je mu všechno jasné. Stáří má všechno za sebou a už ničemu nevěří. Věra Mixová je stárnoucí kráskou, která se obtížně smiřuje s tím, že její hvězda pohasíná a na její místo "obletované krásky" nastupují jiné, mladší. Dokáže ještě zaujmout mnohé muže, ale cítí se v pasti. Její manžel jí nepotřebuje a začínat s jinými nemá sílu. Během letního večírku se kolem ní se motá pár chlapů trousících moudra. A je to docela síla. Vynikajícně napsané postavy poštmistra a zejména Záhorský coby zhrzený ex-kapitalista. Karel Hoger coby vyhořelý básník je dokonalý. Několik jeho postřehů mi fakt zalezlo pod kůži. Dokonalý film obrazem i dialogy, krásné panoptikum postaviček. 90% (01.02.2014)

Srpnová neděle se stala manifestem nového neplakátového divadla v Krejčově programu činohry Národního divadla. Prošla přitom dlouhým vývojem od symbolistické pohádkové hry s vodníkem a rusalkami k prchavému zachycení jediného dne, kdy se na břehu jihočeského rybníka scházejí »lufťáci« z Prahy s místními a baví se na taneční zábavě. Jiný »děj« hra nemá, každá postava však za sebou vláčí příběhy svých zpravidla traumatizujících osudů, ke kterým se v hovoru stále vrací – jenže nikdo nikoho neposlouchá, monology se míjejí. V lyrizujícím oparu scény Josefa Svobody, hudby Václava Trojana, režie Otomara Krejči a v provedení populárních herců se Srpnová neděle stala jednou z nejúspěšnějších inscenací činohry Národního divadla (163 repríz v letech 1958 až 1961). Film, bezprostředně následující jevištní provedení, sice mnohé z Hrubínova sžíravého obrazu české společnosti neakceptoval, nicméně v rovině estetické snímek dosahuje maximálního účinku. Vávrova ryze filmařská praxe vynikajícím způsobem zhmotňuje to, co jevištní nastudování může spíše jen naznačit a exteriérové sekvence v okolí jihočeských rybníků nabízejí ještě konkrétnější model hrubínovské rozervanosti. A zatímco z kdysi slavné divadelní inscenace dnes zbylo jen několik zažloutlých novinových kritik a hrst vzpomínek, filmový pás navždy uchoval mimořádné herecké kreace legend české Thálie, počínaje Fabianovou, Šejbalovou, Záhorským, Högerem, Nedbalem a konče Munzarem, Třískou i Miriam Hynkovou, nastupující generace, silně ovlivňovanou už jakoby novým pojetím divadelního herectví tak, jak jej interpretoval nejvýrazněji právě Krejča. Pokud se Hrubín vskutku hodlal vyzpovídat, a já jsem o tom přesvědčen, nikdo mu nenaslouchal. Cejch přitakávače režimu mu zůstal zčásti jistě právem, vždyť dobývání člověka ze sebe má v Srpnové neděli přídech socrealistického inženýrství lidských duší. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. // Pochvalu si ovšem zaslouží kolega Blofeld a jeho zevrubný příspěvek. (13.05.2011)