Emir Kusturica

Na základě úspěšných amatérských filmů natočených na střední škole Emira Kusturicu doporučila amatérská organizace Bosny a Hercegoviny k přijetí na FAMU. Studoval v ročníku Otakara Vávry a nikdy se ke svému profesorovi nepřestal hlásit: ..."Byl tam jeden vynikající pedagog, profesor Otakar Vávra, a tomu se dařilo přimět nás k analýze a k určitému druhu strukturálního myšlení," ...svěřil se loni na MFF v Karlových Varech. Kusturicovo cvičení ze 3. ročníku Guernica bylo oceněno na karlovarském festivalu CILECT 1977. V rámci studia dále natočil krátké snímky Jedna část pravdy a Podzim. Školu absolvoval v roce 1978 a po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi.

Jeho první domácí snímek NEVĚSTY PŘICHÁZEJÍ byl zakázán "pro explicitní použití sexuálního tabu" (incest), za následující film BUFET TITANIC podle povídky Iva Andriće obdržel Kusturica režisérskou cenu na národním televizním festivalu v Portoroži. Na plátně debutoval nostalgickou komedií VZPOMÍNÁŠ NA DOLLY BELL? o trýznivém dospívání chlapce v Sarajevu 60. let, za časů studentských rokenrolových kapel a pod výchovným vlivem komunisticky zapáleného tatínka. Film získal Zlatého lva za nejlepší debut a cenu Fipresci na MFF v Benátkách. Vycházel z novely Abdulaha Sidrana, s nímž Kusturica poté vytvořil tragikomickou rodinnou epopej z politicky rozjitřené doby kolem rezoluce Informbyra na sklonku 40. let nazvanou TATÍNEK NA SLUŽEBNÍ CESTĚ. Tento film o rivalitě dvou mužů ve vztahu k jedné ženě byl za předsednictví Miloše Formana překvapivě vyznamenán Zlatou palmou na MFF v Cannes a nominován na Oscara (v Čechách byl uveden až na počátku 90. let v třídílné televizní verzi).

Trojici autobiograficky inspirovaných děl, "která se všechna týkala mého dětství a mých osobních problémů," uzavírá mistrovská balada z cikánského života DŮM K POVĚŠENÍ (viz Projekt 100 - Zima 1997), kde Kusturica poprvé spolupracuje s renomovaným scenáristou Gordanem Mihićem a se skladatelem Goranem Bregovićem a kde se naplno projeví jako "magický realista" - na MFF v Cannes získává tentokrát Cenu za režii.

Kusturica vyučuje na Akademii scénických umění v Sarajevu a přijímá pozvání na Columbia University v New Yorku. Zpočátku tam vůbec neuvažuje o natáčení, nakonec však podle námětu jednoho ze svých žáků realizuje snímek ARIZONA DREAM, oceněný Zvláštní cenou poroty - Stříbrným medvědem na MFF v Berlíně 1993. Podle scénáře Dušana Kovačeviće, v koprodukci Jugoslávie, Maďarska a Německa, v barrandovských a bulharských ateliérech vzniká Kusturicův nejnáročnější projekt UNDERGROUND, který je autorovým účtováním s poválečnými dějinami Jugoslávie včetně jejího krvavého rozpadu; film sice vítězí na MFF v Cannes, ale pro své "jugonostalgické" vyznění je v následnických zemích přijat chladně. Autora se zvláště dotkla kritika v Bosně a reaguje prohlášením, že přestává točit filmy. Po třech letech je ale na benátském festivalu uvedena cikánská burleska BÍLÁ KOČKA, ČERNÝ KOCOUR a Kusturica za ni převezme Stříbrného lva za režii.

Poté se objeví jako herec v roli odsouzence ve francouzsko-kanadském historickém dramatu režiséra Patrice Leconta PROKLETÍ OSTROVA SAINT-PIERRE. Zatím posledním režisérovým opusem je sebereflexívní celovečerní dokument SUPER 8 STORIES podle Emira Kusturici, natočený v německo-italské koprodukci v průběhu triumfálního turné původně sarajevské kapely No Smoking Orchestra, ve které Emir Kusturica hraje na kytaru (strhující vystoupení skupiny proběhlo loni v rámci doprovodného programu festivalu v Karlových Varech).

Emir Kusturica je znám jako charismatický, ale i konfliktní a emotivně reagující umělec. Jeho dílo charakterizuje intenzivní múzičnost, strhující temperament, vypjatá citovost a magická vizualita. Při natáčení často improvizuje v úsilí dosáhnout ve finální verzi úchvatnějších obrazů, než jaké byly projektovány ve scénáři - jeho filmy obvykle překypují přes obvyklou metráž a někdy mají více verzí.

maxi6