Hwaelos

Souhlasím s Galadriel. Obávám se, že kdyby pod filmem nebyl podepsaný Lynch, ovace by zdaleka tak zvučné nebyly.

Už rozumím té scénce s Normandií, já Hugha asi taky miluju :)

Prozatím nemám než na skřeky úděsného nadšení! Absolvent v průběhu děje spálil všechny mosty za klasickým Hollywoodem, aby na nich vystavěl katedrálu. A konec, bože ten konec! Sladký po volnosti šedesátek a hořce sedmdesátkový, protože pro hrdiny už se není kam se vrátit. Je jenom cesta dopředu, i kdyby vedla do pekla. Jak by řekl Leo DiCaprio: "Je možné zdokonalit dokonalé?" Filmový orgasmus.

První série byla pozoruhodně vybalancovaná. Některé díly sice pojednávaly do větší hloubky o skutečném, cílevědomém designu (Tinker, Bjarke Ingels, Es Devlin) a jiné zase víc o způsobu kreativního uvažování (Ch. Niemann, Ilse Crawford), ale obecně se toho z první řady člověk mnohem víc dozvěděl. Zato druhá série je mnohem víc osobním příběhem konkrétních lidí a filosofie, kterou mají v hlavě, s nepravidelnými odbočkami k jejich práci. Ne, že by to bylo nezajímavé, ale informační úroveň tím pro mě dost klesla. Přesto stojí celý doku-seriál za zkouknutí. Zvolený formát, soustředěný kolem jedné zakázky, k níž se každý díl pravidelně vrací, je šikovně zvolený. Mluvící hlavy spolupracovníků a rodiny jsou někdy zajímavé víc, jindy bych si je dokázal odpustit. Co Abstract ale hodně nakopává je dynamický styl, který se přizpůsobuje konkrétnímu oboru (animace písma, průlety vizualizacemi projektů apod.) a ponechává dostatek volnosti samotným designerům, aby si svoji epizodu tak trochu režirovali sami. To je dobře využité např. Hoeflerem (písmo), Eliassonem (umění), Devlinovou (stage design) nebo Niemannem (ilustrace).

Snímky tohoto typu předestírají otázku, zda se něco takového dá vůbec divácky hodnotit. Jisté jenom je, že musely vzniknout, stejně jako musel Fischinger natočit Kompozici v modré, Ruttmann své Opusy a Hans Richter svůj Rhytmus. Není to míněno jako sarkasmus. Moderní umění prostě potřebuje vždycky expandovat, přesáhnout se v dosaženém, jak říká experimentální básník Emil Juliš. V tomhle případě jde o mediální extenzi abstraktního malířství do filmového média. A já říkám: proč ne?

Ojedinělý film (a nikoli pouze tím, že v něm Nicholas Cage HRAJE). Hledáte postmoderní nářez s fikčním světem zavinutým do sebe samého? Tu je. Scenárista Kaufman napsal příběh o scenáristovi Kaufmanovi, který píše scénář o neschopnosti scenáristy Kaufmana stvořit scénář. V důsledku toho scenárista Kaufman (č. 2) chce natočit film o orchidejích (vyloženě filmové téma) a protože mu to nejde, píše scénář o Kaufmanovi č. 3, kterému nejde psát scénář o kráse květin. Díky tomu se scenáristovi Kaufmanovi č. 1 podařilo vytvořit bezmála geniální scénář o scenáristovi 2 a 3 a mimo jiné i o kráse orchidejí. Charlie Kaufman je prostě geniální mozek. Na rozdíl od V kůži Johna Malkoviche vytvořil vcelku divácký film, pokud se divák dokáže smířit s tím, že jakákoli zásada o psaní scénáře padne na plátně, realizuje se i v samotném filmu (viz. "I když je scénář o ničem, důležitý je, aby měl dramatický konec, kterej bude přirozeně vyplývat z dosavadních událostí.") Tato struktura dává vzpomenout na fraktálovitý příběh klipu Michela Gondryho k písni Bachelorette od Bjork, což je jen důkaz, že geniální magor k jinému sedá (krom toho, že je Gondry velký kámoš se Spikem Jonzem, točil pro Kaufmana Věčný svit neposkvrněné mysli).

Skvělý doplněk k o něco zajímavějšímu "Eli Roth: History of Horror". Mark Gatiss podává víc oné slibované historické sondy, to je fakt - jakkoli se netají, že jde o jeho soukromý výběr filmů - ale Rothův pořad jde víc do hloubky a zajímá se spíš o to, čeho odrazem jsou jednotlivá ikonická monstra (ať už v naší psyché nebo ve společenských procesech). V seriálu Sherlockova staršího bráchy se divákovi ale dostane satisfakce v podobě zaměření i na starší kousky z 20.-50. let - a to se počítá.

Dva Guerínovy filmy pro mě na letošní LFŠ představovaly jedny z nejlepších zážitků. A Akademie múz se mi líbila ještě víc než Vlak stínů. Princip je vlastně jednoduchý - Guerín si udělal film bez příspěvků, na koleně a v podstatě sám. Vzal digitální kameru, domluvil se s reálnými účastníky jednoho vysokoškolského semináře románské literatury a ve spolupráci s nimi vybudoval kompletně celý snímek od charakterů až po příběhovou výstavbu. Většinu dialogů tvoří improvizované disputace nad tématem lásky v nejširším slova smyslu, přičemž se ale hovoří o skutečné podstatě lásky (pouze okrajově o skutečných vztazích) a výchozím bodem je vždy poezie a/nebo filozofie. To je také důvodem, proč většinu lidí snímek úplně mine, diskuze jsou dosti fundované, abstraktní a překvapivě argumentačně skvěle podložené a gradované. Pro mě osobně byly hlavním zdrojem potěšení z filmu. Něco takového vám totiž vedle Guerína žádný jiný režisér nenabídne. Příběh je zde spíš okrajovou záležitostí, ale skvěle provázanou s hlavním tématem. Stárnoucí milovník Danta shromáždí na svých přednáškách kolem sebe "fanklub" mladších múz, které vzhlížejí k němu a on se inspiruje jimi. Ideál takovéto duchovní lásky (ve středověkém smyslu "lásky vzdálené") a ideál role ženy, která je múzou a tím ovládá city mužů (čímž získává zpětně také kontrolu nad svým životem) vyznívá v jeho podání neobyčejně přesvědčivě - ovšem jen do doby, než se spirituálně-akademická disputace začíná ohýbat ve prospěch argumentů vystavěných na obyčejných lidských emocích, jako je žárlivost.

Jedno se Spielbergovi musí nechat, jeho režijní práce nestárne. Jak dokáže sedmdesátiletý chlap chrlit filmy v tak závratném tempu a přitom s tak obdivuhodnou dynamikou filmové řeči, to je mi záhadou. Slabinou The Post je ovšem scénář. Citelně tu chybí dobrý příběh, který by ospravedlňoval dvouhodinovou délku, a především napětí, které divák cítí asi tak deset minut.

Fajn spestření večera. Je sice trochu líto, že nový film nedosahuje kvality těch lepších dílů X-files, ale to, že jsem si mohl zavzpomínat na kdysi "nejlepší seriál všech dob", budiž mi útěchou.