Hwaelos

Důvodem pro obnovené promítání snímku pro veřejnost se stala žaloba příbuzných jednoho z chovanců zachycených ve filmu, která byla podána k soudu poté, co muž v roce 1987 zemřel na následky udušení jídlem (poté, co byl 2,5 měsíce v kuse připoután na lůžko pod sedativy).

Před premiérou byli tvůrci žalováni lokální vládou státu New York s cílem, aby byla distribuce filmu zakázána. Hlavním argumentem obžaloby bylo to, že chovanci ústavu nejsou mentálně způsobilí, aby vyjádřili svůj souhlas s natáčením. Vrchní soud státu Massachusetts na tomto podkladě vydal nařízení zničit všechny kopie filmu. Po odvolání režiséra došlo k mimosoudní dohodě, že film smí být promítán pouze odborníkům (doktorům, právníkům, sociálním pracovníkům apod.). Šlo o první případ cenzury snímku v USA pro jiný důvod než obscénnost, nemorálnost či národní bezpečnost. Frederick Wiseman později prohlásil: „Rozhodnutí soudu představovalo větší narušení lidských práv, než byl samotný film narušením práv chovanců.“

Název filmu je přímou aluzí ke klasice Prestona Sturgese Sullivanovy cesty (1941). Hlavní hrdina Sturgesova snímku, režisér John Sullivan, se vydává na road trip v převlečení za tuláka, aby poznal odvrácenou tvář Ameriky, protože touží natočit sociálně kritický film „Bratříčku, kde jsi?“.

Závěrečná scéna, kdy John (Bruce Willis) seskakuje omotaný požární hadicí ze střechy, je poctou podobné scéně na laně, kterou předvedl Harold Lloyd ve slavném snímku O patro výš (1923).

Sergej Ejzenštejn prohlásil, že jen za scénu, v níž se protagonisté Leo (Dan Duryea) a Oscar (Carl Benton Reid) holí a pozorují se přitom v zrcadlech, by Wyler zasloužil filmařskou slávu do konce života.

Film byl inspirován dvěma komiksovými povídkami Neila Gaimana z knihy "Sandman: Báje a odlesky" ("Orfeova píseň", "Strach z pádu").

Snímek je posledním filmem Caryho Granta, který prohlásil, že je ve svých 61 letech příliš starý na role romantických vůdčích postav a nechce, aby ho museli fanoušci vídat ve vedlejších rolích.

V některých scénách si můžeme povšimnout, že si Cary Grant hvízdá písně ze svých předchozích filmů Nezapomenutelná láska (1957) a Šaráda (1963).

V pokoji, kam hlavní hrdinové zavítají při návštěvě rodičů své japonské známé, se v televizi objevuje film Muž z Laramie (1955).

Po dokončení filmu Dustin Hoffman předpokládal, že se vrátí ke své divadelní kariéře. V následujících dnech navštívil pracovní úřad kvůli podpoře. Tam udělal jeho snímek fotograf časopisu Life a brzy se na jeho titulní straně objevila fotografie i s titulkem "Absolvent ve frontě na podporu".

Po úspěšné premiéře filmu se nějakou dobu zvažovalo pokračování. Dustin Hoffman navrhoval, že by manželství Benjamina a Elaine (Katharine Ross) Braddockových nebylo šťastné a Ben by přebral svému synovi přítelkyni. Režisér Mike Nichols na to ironicky poznamenal: "Chápu. Chceš se stát paní Robinsonovou..." Z realizace sequelu nakonec sešlo.

Závěr snímku se oproti románu Charlese Webba liší. Příchod Benjamina Braddocka (Dustin Hoffman) po skončení obřadu pochází z hlavy režiséra Mikea Nicholse. Původně se svého nápadu zalekl a k jeho realizaci jej přiměl až producent Lawrence Turman.

Pro roli paní Robinsonové byla zvažována i Doris Day, známá z Hitchcockova filmu Muž, který věděl příliš mnoho (1956). Když si její manžel přečetl románovou předlohu, účast na filmu jí zakázal.

Pod scénářem je podepsán Pavel Juráček. Ten však pouze přepisoval původní scénář Chytilové, aby jej školní komise na FAMU připustila k realizaci. Ve chvíli, kdy byla Juráčkova verze odsouhlasena k natáčení, se Věra Chytilová vrátila ke své verzi.

Jméno Chandlerová odkazuje k otci literární "drsné školy" Raymondu Chandlerovi, z jehož scénářů a novel vycházejí nejslavnější filmy žánru noir, jako jsou Pojistka smrti (1944), Sbohem buď, lásko má (1944) nebo například Hluboký spánek (1946).

Finální scéna, kdy se u vlaku setkává Marcel Martin (Bourvil) s Grandgilem (Jean Gabin), v původním scénáři nebyla. Jedná se o ústupek producentovi, který nechtěl ve filmu tak pesimistický konec.

Roli Zdeničky Menzel nabídl také Ivě Janžurové, která ale roli odmítla, protože se styděla ukázat ve filmu nahé pozadí v erotické scéně razítkování. Roli nakonec získala Jitka Zelenohorská.

Karel Zeman svůj první film natáčel původně s animátorkou Hermínou Týrlovou. Po požáru zlínských ateliérů, při němž veškerý natočený materiál shořel, se rozhodl vytvořit dílo znovu a na místo svého spolupracovníka přizval Bořivoje Zemana, který je zodpovědný za hrané pasáže filmu.

I když je film spíše nezaujatým dokumentem o chudobě v provinční oblasti Španělska, režisér Buñuel ho považuje za surrealistický, protože jak tvrdí, vnímal realitu jinak, než v době, kdy ještě surrealistou nebyl.

V roce 1937 byl film znovu uveden ve Francii doplněný o hudební podkres a hlas komentátora.