Mr.Apache

Když byl režisér Lindsay Anderson hostem na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, poskytl zde mimo jiné zajímavý rozhovor časopisu Rock&Pop. Byla mu položena otázka, jaký film z poslední doby považuje za nejlepší, a naopak. Anderson uvedl jako nejlepší snímek Co žere Gilberta Grapea, jako nejhorší pak právě tento (mnohem úspěšnější) Newellův film. Charakterizoval ho jako "nechutně buržoazní záležitost". Po Gilbertovi jsem se vcelku usilovně pídil (nakonec, kdo by nedal na doporučení tvůrce úžasného O Lucky Mana s neméně úžasným Malcolmem McDowellem?) a brzy jsem ho také - díky polské televizi - zhlédl. Čtyři svatby za nějaký čas potom uvedla Nova. Mám vcelku rád představu staré dobré Anglie, jako kolébky duchařských příběhů vyprávěných u krbu, s jejími kluby gentlemanů s dýmkou a deštníkem, mám rád představu londýnské mlhy, blata a vřesoviště, černohumorné historky Roalda Dahla, Doktora v domě, nebo ty fenomenální šílence z Monty Pythonů. Tady není po ničem podobném ani památky. Mám rád svatby, a jistým způsobem mě fascinují pohřby. Od filmu s takovým názvem by se tedy dalo čekat, že se mi bude líbit. Avšak chyba lávky: V tomto snímku je vše podáno v tak tupě snobském, dokonale povrchním a chladném duchu, že si člověk nemůže nevzpomenout na Andersonova slova o buržoazním filmu. Nechtěl bych být hostem na těchto svatbách (brr), nechtěl bych se účastnit takového pohřbu (dvojnásobné brr). Zde nenajdu žádného našince. Jsem tu pouhý cizinec, který se raději vytratí někam do nejbližší hospody, aby spláchl onu pachuť, která z Newellova chladného filmu čiší na sto honů... [Mimochodem: Je zajímavé, jak šla po Čtyřech svatbách kariéra Andie MacDowell dolů. Taková hvězda, a kde je jí dnes konec.]

Jak vyrobit z námětu na nejdráždivější upírský kostýmní horror v historii kinematografie neškodnou bezpohlavní sračku? Zeptejte se Gabrielly Beaumont, režisérky seriálů jako Dirty Dancing, Beverly Hills 90210, Melrose Place nebo Doktorka Quinnová. Uchopit takové téma způsobem, jakým to zmákla ona, to už vyžaduje opravdu nízký rozpočet, pěknou dávku otrlosti, a pokud možno co nejpovrchnější znalost knižní předlohy. Ale možná, že to všechno jsou věci, které bych spíš měl házet na hlavu producentům televizní série Nightmare Classics, pro kterou byla tato nezáživná ostuda vyrobena. Gabrielle, soudě dle její tvorby, bude jen taková nádenice. A tak nejslavnější literární upírka na definitivní filmové zpracování svého příběhu stále čeká. Otázkou je, zda se kdy dočká. Téma je to příliš choulostivé, zvláště pro dnešní politicky korektní Hollywood. Doba, v níž mohly v hlavním proudu vznikat snímky jako Caligula, je bohužel už pryč. Ale naděje umírá poslední. Pokud chcete Carmillu, která se svému předobrazu z novely J.S. Le Fanu blíží asi nejvíc, pak zkuste Vampire Lovers společnosti Hammer. Určitě nebudu daleko od pravdy, když si tipnu, že rozpočty obou snímků nebyly až tak rozdílné. Ale ty výsledky...

Palec nahoru. Na naše poměry vskutku povedený a svižný teenagerský film. Charismatické duo Kotek & Mádl. Tři (možná dokonce čtyři) neodolatelně krásné holky. Langmajer. Parádní pop rocková písnička. Dokonalá iluze bezstarostného mládí... Po všech těch náročných, případně křečovitě socialistických, a pohříchu nepříliš veselých sondách do života mládežníků, jaké u nás vznikaly za komančů, je tohle jednoduše příjemná změna. Možná trochu chtěná, místy maličko křečovitá, ale změna, jakou (protentokrát) určitě mohu. Řek bych, že se na to ještě někdy (tajně) podívám znova. A rád.

Pobyt v profilu tohoto domácího videa je vcelku kvalitní a příjemná zábava, která jistě dokáže vykouzlit nějaký ten úsměv i na vašich rtech. Tímto děkuji zejména pánům Limovi, k0COUROVI, Tosimovi, Fanuccimu, Cooperovi a Crocutovi.

Jako člověk, který má intenzivní milostně-nostalgický poměr s osmdesátými lety, jako oddaný fanoušek Cheap Trick (střihnou si tu jednu synteticky poprockovou pecku od Harolda Faltermeyera), jako kupní síla, která má doma remasterovaný písničkový soundtrack (hlavní důvod tohoto mého počínání uveden výše), jako muž, jehož náhled na ženskou krásu se formoval v sedmé a osmé dekádě minulého století, a tudíž nemůže zcela ignorovat jistou ikoničnost Kelly McGillis, tedy jako takový tvor dávám tomuto chytře natočenému, ale obsahově příšerně tupému a odporně militantnímu filmu tři hvězdičky, pane generále.

Velikost tohoto filmu mi (i přes jeho název) tak trochu uniká. Mám to s ním zhruba stejně jako s Casablankou. Zatímco někteří se těmito snímky opájejí, já je považuji za záležitosti, jaké bohatě stačí vidět jednou. Přesto jsem Velkou zemi viděl dvakrát, i když se přiznám, že teď podruhé už ne celou. Před čtvrt stoletím na mě ale působila zhruba stejně jako dnes : Příliš učesaná, příliš vymydlená, příliš se snažící kultivovaně podat Divoký západ těm, kterým nevoní jeho prašná respektive zablácená primitivnost, pudovost a živočišnost.

Výborný, akčně-historický velkofilm, který i po 46 letech od svého vzniku strčí celých 300 do kapsy raz dva.

Po velkém úspěchu Amerického vlkodlaka v Londýně využil služeb novopečeného mistra horroru tým kolem Michaela Jacksona, a pověřil ho natočením strašidelného videoklipu k písni Thriller. Vydavatelská firma vložila do výroby tohoto krátkého hudebního filmu obrovské peníze - ještě dlouho to byla rekordní částka, jaká byla do nějakého klipu investována. MTV začínala mít zásadní vliv na prodejnost hudebních nosičů a byznysmeni, kterým popularita cvičené opičky Michaela vynášela nemalé jmění, dobře věděli, že tuhle stránku propagace není radno zanedbat. Skladatelé napsali chytrý taneční kousek, famózní Vincent Price namluvil svůj monolog, maskéři vyrobili bezchybné masky, opička zatančila a zavýskala a Landis to celé bravurně zrežíroval. V žánru videoklipů jde o naprostou klasiku, kterou je nutno takto i hodnotit. Maximum dávám přesto, že mé sympatie k opičce jsou takřka nulové. Co dodat? Snad jen že stejnojmenného alba se prodaly neskutečné mraky a že celý příběh má bizarně horrorovou pointu: Opička se nakonec doopravdy změnila v zombie.

V 80. letech to byl můj oblíbený film. Jeho přitažlivost spočívá v nezvykém ústředním duu, tvořeném drsným stárnoucím policistou - alkoholikem, a neméně drsnou mladičkou punkerkou. Náhoda svede tyto dvě svérázné existence dohromady, aby společně pátrali po sériovém vrahovi. Kdybych byl filmovým producentem, možná bych v tomhle případě uvažoval o remaku. [Nejdříve bych samozřejmě natočil definitivní verzi Carmilly, o to nemějte strach. Pak bych si střihl alternativně historický film o černošských nacistech za 2.světové války, a teprve potom by přišel na řadu Murphy.] Druhého Bronsona bych sice nesehnal, ale určitě bych se snažil ještě více vyždímat z potenciálu, který v sobě má nesourodá dvojice hlavních hrdinů. A taky bych radikálně změnil závěr. Ten jediný mi totiž na (původním, hehe) Murphyho zákonu vždycky vadil.

Waiting for the Light je příkladem výborného předání nepřenosné zkušenosti. Stejně jako Stephen King dokáže ve svém díle ("To", "Tělo") na mnoha místech navodit náladu doby svého mládí, a s ní i pocit, že jste byli u toho, když z tranzistoráků zněly první rokenrolové hity, tento snímek evokuje atmosféru období tzv. kubánské krize roku 1962 natolik věrně, až divák málem uvěří, že jde o jeho vlastní vzpomínku, zastřenou milosrdným závojem nostalgie. Toto se ovšem týká spíš starších ročníků, vyrůstajících v atmosféře studené války, a samozřejmě to neplatí pro pamětníky. Věřím ale, že i dvacátníci, kteří mají nějaké povědomí o těchto událostech, na tom můžou být po zhlédnutí tohoto filmu velmi podobně. Scény, v nichž se lidé v restauraci dívají na televizi, kde běží záběry na lodě, plující ke kubánskému pobřeží; debaty o blížící se 3.světové válce; muž, který si na zahradě kope atomový bunkr - to všechno přispívá k pocitu jakýchsi nevlastních vzpomínek. Je to možné hlavně díky jednomu triku : tyto dějinné události se totiž odehrávají až jakoby v druhém plánu, na pozadí jednoho dětského prázdninového dobrodružství. A protože nějaké ty prázdniny na venkově asi zažil každý, vytváří se tu prostor k podvědomému prolnutí vlastních vzpomínek s těmi získanými (dokumentární filmy, novinové články, hodiny dějepisu). Navzdory neustále přítomnému strachu, který si divák silně uvědomuje (i když z historie dobře ví, jak to všechno dopadne), zde paradoxně po celou dobu dominuje jednoznačný, prosluněný pozitivismus. Takovou koncentraci dobra za přítomnosti hrůzy jsem si - co se týče filmů - uvědomoval snad už jedině v Poltergeistovi. Čekání na světlo samozřejmě není žádný horror, i když nějaké styčné body s tímto žánrem by se jistě našly. Je to milý, možná až sladký (doufám však, že ne přeslazený) rodinný film, ze kterého si odnesete těžko definovatelný pocit štěstí a slunné pohody, k níž mimo jiné přispívají i dobové šlágry, které zde zazní. A k tomu získáte možná i jednu podivnou vzpomínku, která (pokud nejste již zmíněnými pamětníky) není vaše.