Mr.Apache

The Indian in the Cupboard je určen zejména chlapcům zhruba mezi čtvrtým a osmým rokem věku, a pro drtivou většinu této cílové skupiny je neoddiskutovatelným kultem. Nejsem chlapcem v tomto věku, ale myslím, že Frank Oz natočil něco, co se hned tak každému nepovede. Snímek je hoden minimálně tří hvězdiček (což u mě obvykle znamená "stojí za jedno podívání"), ale za jeho magickou moc, která dokáže na dětských tvářích střídavě vyčarovat okouzlené úsměvy i úžasem pokleslé čelisti, a za (poměrně nenápadnou) přítomnost mých oblíbených rokenrolových chuligánů Mötley Crüe, dávám s čistým svědomím rovné čtyři. BTW, jsem si celkem jistý, že v tom správném věku by byl Kouzelný klíč kultem i pro mě.

Eskapády dvou dobrodruhů mě do sebe vtáhly od okamžiku kdy jsem náhodně přepnul na Primu, a díky hřbitovní scéně s olupováním mrtvoly tam už zůstal. Jen jsem chvíli přemýšlel, kam tenhle kousek vlastně zařadit. To už ale přišli na řadu kultovní Tiger Lillies (jichž bych se tu věru nenadál), a začali do toho vřeštět své obskurní šansony. Bylo vymalováno. Plunkettovi (jako vždy výtečný Robert Carlyle) a Macleanovi jsem bezostyšně fandil, neboť si mě od začátku omotali kolem prstu, a až do konce jsem trnul, jak to s nimi vlastně dopadne. Že tu zní poněkud jiná hudba než bylo v 18.století zvykem, mi kupodivu vůbec nevadilo - to co mě nanejvýš iritovalo v středověkém Příběhu rytíře, tady mi naopak k atmosféře paruk a napudrované dekadence sedělo bez problému. Na tom má ale jistě lví podíl i zvolená muzika. Jen zkuste porovnat Robbieho Williamse, pějícího pompézní rock kapely Queen s prasácky mečivým undergroundem a tahací harmonikou Tiger Lillies. Je zajímavé, že zatímco barvotiskoví Piráti z Karibiku jsou zhusta akceptováni i náročnějšími diváky, volajícími po kvalitní historicko-dobrodružné podívané, stejné publikum posílá do pekel tento žánrově spřízněný, přitom však mnohem napínavější a syrovější počin. Možná je to tím, že Macleane má kapavku.

Na tenhle film budu mít vždycky milou vzpomínku, protože jsem ho díky Mordenrothovi viděl ve skvělé atmosféře báječného čtvrtého ročníku THS. Byl to mimochodem jediný (celovečerní) film, který jsem tam viděl. Původně jsem mu chtěl dát 2*, ale buďto na tom Funny Manovi nakonec přece jen něco je anebo za to může ta stará děvka Nostalgie, ale solím tam 3*. (Zkouřený Slon s Vladysem posílají pět obřích. :-) Jj, Funnymana už budu mít navždy spojeného s jedním z těch fantastických horkých červencových dnů L.P. 2007... Never forget.

Další dobrý pokus zfilmovat námět daný geniální stejnojmennou povídkou George Langelaana. Protože literární předlohu znám mnohem déle než tento snímek (mnou prvně viděný na konci 80. let), a velice ji obdivuji, neodpustím si srovnání: Cronenbergova Moucha je jedním z dobrých filmových horrorů 80. let, Langelaanova povídka je jedním z nejlepších horrorů všech dob. [Asi si podobná srovnání nebudu odpouštět ani v budoucnu, protože dnešní všeobecná neochota číst mě hluboce zarmucuje. Speciálně u horrorových fanoušků, kteří programově ignorují literaturu, jež dala jejich žánru takové klenoty, jakým je mimo jiné právě The Fly.]

Vata, vata, vata, pak příjde něco velice, ale velice strašidelného, a znovu : vata, vata, něco strašidelného... a pak to skončí. Na rozdíl od jiných na mě filmařský styl, jakým je původní Ju-on natočen, nepůsobí vůbec amatérsky - myslím, že Shimizu dobře věděl co dělá, a měl to pod kontrolou. Působivost horrorových scén je tak veliká, že téměř zastíní celkovou prázdnotu snímku. Téměř. Mám rád horrory, ve kterých je něco navíc, které můžou fungovat také v jiných rovinách, a dokážou zaujmout i přemýšlivého diváka. Ty nejlepší horrory takhle většinou fungují. Tady bohužel není nic navíc; zbývá jenom čirá hrůza, která (když už na ni občas dojde) je hodně kvalitní, a v mém případě nakonec Ju-onu ty tři hvězdičky zajistí.

Strašidelné momenty se tu střídají s až bláznivě komediálními, což paradoxně nenarušuje horrorově temné vyznění příběhu. Dodává mu jen lehce bizarní příchuť a naprosto specifickou, vůbec ne nepříjemnou náladu. K té přispívá i množství popových songů, většinou z 60. let, odlehčujících atmosféru v místech, které by mohly vyznívat až příliš makabrózně. Vytvářejí krátkodobou iluzi bezstarostné prázdninové komedie, z níž je ovšem divák vždy velice brzy vytržen nějakou tou hrůzností. Každá píseň (v paměti asi nejvíce utkví chytlavá „Bad Moon Rising“ od Creedence Clearwater Revival) se tématicky nějak vztahuje k vlkodlačímu tématu – všechny mají totiž v názvu slovo měsíc. Pokud bychom se zaměřili na čistě horrorové prvky, pak úvodní atmosférická čtvrthodinka z anglických vřesovišť, některé snové sekvence, a děsuplná scéna z londýnského metra patří k tomu nejlepšímu, co v žánru vzniklo. Jestli ještě pořád váháte, zda obětovat hodinu a půl života tomuto na csfd nepříliš dobře hodnocenému snímku, pak vás možná přesvědčí poslední argument: An American Werewolf in London obsahuje nejlepší přeměnu člověka v monstrum v celých dějinách filmu!

Na mě to na rozdíl od některých pořád funguje. Možná proto, že Čelisti byly pro mě (stejně jako pro celý svět) prvním filmem tohoto druhu, a že jsem je viděl v raném mládí v kině, a že už budu navždy poměřovat každou napodobeninu tímhle originálem. A z těch se působivosti a kvalitám The Jaws přiblížila snad jedině skvělá Kosatka Michaela Andersona. V půli 70. let se Steven Spielberg ještě nerozpakoval zabít ve svém filmu malého chlapce - to byla krásná doba. Je tu i jedna z prvních slavných "lekaček" v historii filmového horroru. Ten moment pod vodou: jako jeden muž vyletěl tenkrát celý sál ze svých křesel. Ultimátní, nezapomenutelný, výborně natočený a velice vlivný film.

Základní nápad Armabetonu je vypůjčený z Lemovy 50 let staré knihy Astronauti. Je tu pár opravdu dobrých momentů (proto ty dvě hvězdičky) a plno velice nepřehledných a chaotických scén, kde pořád něco vybuchuje a lítá vzduchem. Aby to bylo ještě zamotanější, tak se hrdinové neustále hádají, bijou a škrtí navzájem, i když by na to vlastně neměli mít vůbec čas. Přitom se stejně mají všichni rádi, a taky musejí zachránit ten svět, no ne? Hlavně že se něco děje. Ale co vlastně? Fakt nevím. Navíc to nebylo vůbec srandovní (kleopatro), a mezi řádky jsem našel leda tak hovno (KevSpo), takže jsem u toho nakonec hlavně vyl zoufalstvím. To mám za tu svou mírnou slabost pro chladnou, vysokou, černovlasou, patrně i blbou, ale zato extrémně vzrušující Liv T. [PS: Message pro jejího fotra a jeho partu: Ten slaďák od Diane Warren se vám fakt nepovedl. I když vám vydělal asi milionkrát víc, než taková dokonalost jako (dejme tomu) Reefer Head Woman.]

Je tu znát větší rozpočet, ale jinak tohle pokračování v podstatě jen nepříliš invenčně vykrádá jedničku, a nepřináší nic, co by už její divák neznal. Ovšem úvodní katastrofa je vskutku bombastická, a především kvůli ní stojí tenhle snímek za vidění.

Kdyby se bez zjevných zásahů nadpřirozena obešla všechna úmrtí, byl by tento film v důsledku ještě mnohem působivější a mrazivější. Byl by vlastně dokonalý.