Mr.Apache

Originál má výrazné tendence unudit mě k smrti. Remake je vyšlechtěnější po všech stránkách, stále však nejde o žádné veledílo. Až na jednu věc! Tou je obsah oné slavné videokazety. Jde o malý klenot : krátký, surrealistický a pořádně děsivý film ve filmu. Už jen kvůli němu (a možná právě kvůli němu) stojí The Ring za zhlédnutí. O japonské předloze bych se to samé tvrdit neodvážil. Jsem si však dobře vědom faktu, že spousta fanoušků je poněkud jiného názoru. Význam originálního Ringu spočívá zejména v tom, že víceméně odstartoval celé to vítězné tažení asijských horrorů a příbuzných bizarností, jež bylo pro žánr jistě nemalým přínosem. Naproti tomu na Verbinského Kruhu bude už navždy lpět hořká pachuť vědomí, že jeho úspěch (společně s následným úspěchem Snyderova Dawn of the Dead) způsobil ničivou vlnu horrorových remaků, jež pod záplavou zbytečného svinstva pohřbila všechny naděje fanoušků, čekajících (po peckách jako Ti druzí, Session 9 nebo Dead End) něco jako druhá 80. léta.

S významnými vlkodlačími filmy jako by se na začátku 80. let tak trochu roztrhl pytel. Joe Dante (později natočil např. Gremlins) se rozhodl konkurovat trháku American Werewolf in London Johna Landise snímkem THE HOWLING. Do týmu se mu podařilo získat i renomované specialisty Roba Bottina a Ricka Bakera, kteří odvedli vynikající práci právě na maskách v Americkém vlkodlakovi. Nutno ovšem dodat, že tentokrát nebyl výsledný efekt zdaleka tak přesvědčivý jako v Landisově filmu. Přesto nelze Howlingu upřít jisté kouzlo, kterému ve své době podlehlo nemalé množství diváků. Poměrný úspěch zajistil filmu i několik pokračování. Vytí vlkodlaků od svého vzniku nechybí v žádné horrorové encyklopedii, a bývá často vyzdvihováno předními kritiky. Je velice zajímavé srovnávat při čtení Encyklopedie fantastického filmu (vyšla v roce 1993 ze spolupráce časopisů Cinema a Ikárie) názory těchto publicistů s míněním našeho předního scifisty Pavla Beneše. Podle něj Howling nevyváženě balancuje na hraně mezi parodií a horrorem, kdežto jeho zahraniční kolegové pokládají film vesměs za vydařený počin: „Opravdu hrůzostrašný snímek, který je něčím víc než pouhou sérií šokujících vražd. Kdyby měl známější herce a o něco lepší scénář, mohl být živoucí klasikou“, tvrdí R. E. Geis z britského časopisu Screen International. Film na tuzemského (horrorové mytologii nepřivyklého) diváka, působí skutečně místy trochu obskurně, což způsobuje podvědomé nutkání hledat v něm parodickou rovinu. Tomuto dojmu by mohlo napomáhat i množství vtipných narážek a odkazů (kreslená Červená Karkulka v televizi, diskžokej Wolfman Jack, výtisk Kvílení Allena Ginsberga atd). Jedním z nejpodivnějších zážitků, jaké The Howling nabízí, je pohled na párek pářících se vlkodlaků, prskajících rozkoší. Naopak asi nejsilnějším (možná nechtěně filozofickým) momentem zůstává scéna, v níž se jedna z ženských hrdinek promění v přímem televizním přenosu ve vlkodlaka, a my sledujeme následný rozhovor štamgastů v baru: „To bylo jen v televizi. Nebyla to skutečnost!“ tvrdí jeden. A druhý mu s klidem opáčí: „To ještě neznamená, že se to nemohlo stát.“ [Napsáno v září 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.]

Nejtemnější Batman. Michelle Pfeiffer je asi navždy nejlepší kočičí žena, a většina scén s ní je vynikajících. [Dvě za všechny: 1) Celá proměna, počínaje konfrontací s Maxem Shreckem v nejvyšším patře kočičího mrakodrapu, přes horrorovou pasáž oživení, až po zrození Catwoman. 2) Řádění kočky v obchodním domě, zakončené skvostným "Mňau." Mimochodem, Burton se pojetím této scény (hlavně v jejím úvodu) vizuálně a pocitově přibližuje některým černobílým klasikám z 30. a 40.let.] Přestože si jeho scénárista ukousl až příliš mnoho různých soust najednou, a způsobil tím určitou roztříštěnost filmu, výsledkem je v mnoha směrech dokonalý, postmoderně comicsový snímek s vyššími filmařskými ambicemi. Batmanův návrat je současně temně dekadentní i karnevalově bláznivý. Celkově tak vytváří dojem určité (sice hravé, ale zároveň poněkud bizarní) hrůznosti. Není divu, že studio, které po mimořádném úspěchu prvního Batmana nechalo Timu Burtonovi volnou ruku, nebylo s tímto odvážným freak show příliš spokojeno. Burton byl odstaven stranou, Michael Keaton bez něj odmítl pokračovat, a další batmanovské snímky už byly tlačeny k méně depresivnímu a jednoduššímu vyznění. Žádnému z následovníků se pak nepodařilo kvalitám oběma Burtonových Batmanů přiblížit, nebo jim snad dokonce nějak výrazněji konkurovat.

"Prosím vás, měl jsem v tom autě pásky Creedence, tak kdyby se náhodou našly..." "Jasně. Děláme na tom na tři směny." Koncert geniálních hlášek a sympatických výkonů sympatických herců v nejvíce hřejivém Coenovic filmu, který naplno ocení zejména chytřejší rockeři, vnímavější čtenáři Bukowského, starší hipíci se smyslem pro humor, různí undergroundi a vůbec podobná cháska.

Jediným opravdu příjemným překvapením pro mě bylo, že Mr. Smith poslouchá Poison, mé glamrockové oblíbence z 80. let. Jinak se zpočátku fajn rozehraný snímek, který by se s trochou nadhledu dal, postupně mění v nesympatickou slátaninu, která už se moc nedá, a to ani s větším nadhledem. Humor (byl-li tam jaký) mě nebral, akce mě nudila. Na konci jsem usnul, a nijak mě to netrápí.

Jedna z posledních vln zájmu o fantasy filmy, vzedmutých na počátku 80.let úspěchem Barbara Conana a Excalibru, vyplavila i tyhle dva bratry s obrovskými svaly a malým nebo spíš žádným mozkem. To, co v režii Ruggera Deodata předvedli, je nefalšovaným defilé nepředstírané nablblosti. Jako by se ochotnický spolek kulturistů, kteří o filmovém umění slyšeli jen jednou v životě, a stejně netušili která bije, rozhodl po zhlédnutí Conana, že když může Schwarzenegger, tak oni přece taky. Vypadá to přesně jak to zní, a hůř už nelze. Obskurní freak show. Pouze pro otrlé.

Ač Dragonheart nepatří mezi fantasy filmy k absolutní špici (tam trůní Barbar Conan, Excalibur a Pán prstenů), rozhodně bych ho řadil mezi kvalitnější představitele žánru. Pořád je to dobrá první liga. Originální příběh, sympatický nečernobílý hrdina, povedený drak, pěkná rusovláska, a bojové scény, při nichž jsem se nemusel kroutit trapností. [Co se týče druhého dílu, jde takřka ve všech směrech o pravý opak poslední věty tohoto komentáře.]

V 60. letech byl u nás co do významu a popularity Karel May, Vinnetou a vše co s tím souviselo prakticky stejným, ne-li větším kultem, jako na začátku 21. století Tolkien, Pán prstenů a vše co s tím souvisí.

Přelom 80. a 90. let jsem trávil mezi ostravskou galérkou v hospodě na nádraží Střed. Můj tamní přítel Tibor (jenž si na pivo vydělával prodejem triček s Havlem, která šla výborně na odbyt) mě jednoho dne požádal o malou službu. Šlo o to, že si sjednal rande s jednou holkou, ale něco mu do toho vlezlo - jestli bych s ní tedy nemohl zajít do kina, kam ona už zakoupila lístky. Když jsem se dozvěděl o jaký film jde, nebyl jsem věru nadšen. Nakonec mě Tibor přemluvil k nepříliš ochotnému souhlasu. Řeknu vám, každá zkušenost dobrá, ale tohle bylo peklo. Kdybyste si takovou dobu tříbili vkus pravidelným sledováním pořadu Kunst Stucke na rakouské televizi, jako jsem to coby mazák dělal na vojně já, a v civilu pak trávili volný čas např. četbou Buňuelovy autobiografie Do posledního dechu, taky by se vám to nelíbilo. Byl jsem mladým intelektuálem, seděl jsem v kině a zíral na Slunce, seno a pár facek. Každou z nich jsem přímo fyzicky cítil. To mě s gustem fackoval sám Troška za to, že se nesměju s ostatními. Trpěl jsem jako hovado, zatímco slečna dávala nepokrytě najevo, že by nebyla proti tomu, aby se náš "vztah" nějak více upevnil. Své záchvaty veselí prokládala udivenými dotazy, cože se mi to vlastně stalo. Byla to tortura, a já prosil všemohoucího ať už to skončí. Jakmile jsme spolu s davem spokojených a vysmátých diváků vyšli do mrazivého večera, rychle jsem se s ní rozloučil, skočil do první tramvaje, a jel do hospody na Střed zabít Tibora.

Když jsem byl malý, ještě menší, až úplně malinký klučík, byl jsem Valérií uchvácen. Kdybych tehdy znal slova, která znám teď, řekl bych vám, že se zde ve snovém oparu mísí erotično s hrůzou, což je samozřejmě naprosto famózní kombinace. Sledoval jsem to na naší staré černobílé televizi, a byl v sedmém nebi. Nebo taky možná v nějaké jiné dimenzi, kam děti občas chodí. Chápal jsem ten film. Velice dobře jsem mu rozuměl - pamatuji si na to. Teď už to zdaleka není takové. Čím jsem starší, tím jsem asi menší surrealista. A dobře mi tak.