Mr.Apache

Pořád se hodně brečí nad kvalitou českých porevolučních filmů. Ale najdou se i takové, které dokazují, že to nemusí být vždycky jen tragédie. Knoflíkáři jsou na úrovni i hodně kvalitních nezávislých snímků z daleké ciziny.

"Ten starý blbec není Petr Pan!" Nějak v tomto duchu se vyjádřil můj ještě ne pětiletý syn zhruba v půli filmu, a strašně u toho brečel. Myslím, že to vysvětluje poměrný neúspěch Hooka. Kdo chce dospělého Petra Pana - starého troubu? Nakonec se ale vše v dobré obrátilo. Asi vím, jak to Spielberg myslel, a i když se mu to zas tak úplně nepovedlo, za ten sympatický pokus to stálo. Hodnotím uznale, jsa vcelku dojat.

Něktré sitcomy mi připadají vcelku příjemné. Nejsou to veledíla, ale mě věci jako Roseanne, Step By Step a Ženatý se závazky neurážejí. A i když u toho nehýkám smíchy, náladu mi nezkazí, většinou spíš naopak. Zrovna u Roseanne beru nízká hodnocení ostatních vyloženě jako mladickou nerozvážnost. Ale taky je pravda, že jsem neviděl zdaleka všechny díly. Po pravdě řečeno, viděl jsem ze všech tří výše zmíněných seriálů dohromady sotva 50 epizod, spíš méně. Každý z nich je dost jiný, ale všechny mi připadají jako záležitosti, u nichž mohu konzumovat oběd, aniž by mi při tom přestalo chutnat. [Narozdíl od některých hezounky načinčaných nekonečných příběhů o hezounky načinčaných mladých lidech, kde se de facto každý kurví s každým (což je obvykle vydáváno za úžasně romantickou věc) a vedou se u toho nekonečné řeči o hovnu, obvykle zde vydávané za hlubokomyslné rozpravy o přátelství, lásce a zodpovědnosti.]

Tohle je rokenrol.

Co si budem nalhávat: Jako rokenrolový film je to mizerie. Jako vcelku příjemný (a dojemný) rodinný filmeček to ale obstojí. 100% nezávadný snímek, který neurazí možno aj starú mamu, čo vyrástla na dychovke a pekných ludových piesničkách. Řek bych, že by to schválila snad i speciální cenzorská komise SSM. Co mi neuniklo (a čeho jsem se dopředu obával): Přesto že se má příběh odehrávat v první půli 70. let, mezi řádky to občas zasmrdí nezbytnou politickou korektností 21. století. Marná sláva, pokrok/úpadek prostě nezastavíš. Zdá se, že ani ta sedmdesátá už nejsou co bývala.

I ten, kdo neholduje jazzu, musí ocenit sílu tohoto filmu o chlapci, který se snaží proniknout do komunity v černošském baru, aby se naučil hrát jako tamní negerští muzikanti. Šéf bandu je zaujat chlapcovou odvahou natolik, že ho začne svérázným způsobem učit hrát. Ale chlapcův otec, emigrant z východu, který se kdysi sám vzdal muzikantské kariéry, aby uživil svou rodinu, nese synovy zájmy velice nelibě. Konfrontace mezi otcem a synem na jedné straně, a muzikantským zelenáčem a mistrem na straně druhé, melancholie a vtip, radost i smutek - to všechno jsou hybné síly tohoto malého filmu o velkých nadějích. Myslím, že v hodnocení by tady šel jenom málokdo pod čtyři hvězdičky. A málokterý muzikant půjde pod pět... Giant Steps je jeden z těch hodně dobrých, ale nenápadných snímků, jakých je na světě mnoho, avšak spatřeny jsou bohužel jen nemnohými. Někdy v polovině 90.let to dávali na ČT2. [Díky putuje za kamarádem Slonem, jazzovým saxofonistou, který si Obří kroky duchapřítomně nahrál na video, a zapůjčil mi je spolu s několika pornografickými snímky ze své bohaté kolekce.]

Velce smutné. Místy možná nudné, ale ne až tak jako slavná Nuda v Tokiu... eh, chtěl jsem říct Ztraceno v překladu. Skoro nikdy to není doopravdy vtipné, což samozřejmě být ani nemělo, aby melancholie a tíha smutku byla co největší. Nutno uznat, že po filmařské stránce jde o hodně kvalitní kus. To zároveň vůbec nevylučuje skutečnost, že jde o počin poněkud umělý a nucený. Přistihl jsem se, že hned od začátku některým postavám nevěřím to, co říkají. Abych Sofii C. nedával pořád jenom kapky: vysoce chválím za výběr muziky. A nejen proto, že tu zazní i někteří mí velcí favorité, jako Styx nebo Heart (ti dokonce dvakrát). A když už jsme u toho, tak scéna s pálením desek Kiss a Aerosmith je pro rockera mého typu také docela pamětihodná. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Sofia má ráda De Palmovu Carrii - cítil jsem na několika místech silnou inspiraci. Osobně tu vidím též mírnou spřízněnost s filmem Donnie Darko, možná ještě s Piknikem na Hanging Rock. (Do rozboru literárních vlivů se pouštět nebudu, ale i tímto směrem by se dalo úspěšně vydat.) Smrt panen je film, na němž je nejvíce opravdový jeho hluboký smutek. A možná jenom ten. Což nakonec nemusí být zrovna málo.

Viděl jsem pouze epizodu Festival, a to ještě před finálním sestřihem, takže zatím bez hodnocení. Ale musím přiznat, že jsem se bavil. Sledovat "on silver screen" přátele jako Obitus, Mr.Hlad nebo Rogue, bylo totiž velice zábavné. :-)

Detektivním či kriminálním seriálům moc nehovím (přesněji: takřka vůbec), ale Bedna je záležitost, která se stereotypům tohoto žánru vymyká svou na první pohled zřetelnou jinakostí. Fitz je svérázně charismatický a drsný tlusťoch s nadprůměrně vysokým IQ, kouří, chlastá, má neustále problémy se svou rodinou, smysl pro pichlavou ironii a černý humor. S přehledem a nonšalancí neodolatelně hajzlovského macha fackuje všechny trapné Big Beny a jiné tupě groteskní obézní dobráky z ostatních tlusťošských krimiseriálů, kteří mu nemůžou (a ani nechtějí) konkurovat. Zřejmě nejlepší epizodou Bedny je hodně realistická, třídílná "To Be A Somebody" (1994), kde podal jeden ze svých životních výkonů skvělý Robert Carlyle. Jeho postava životem otlučeného dělnického losera, který se jednoho dne rozhodne jednat zcela v intencích své zbité a pokroucené mysli, je nezapomenutelná, a určitě mu pomohla v následující hvězdné kariéře, započaté o dva roky později Trainspottingem. Právě za nepřikrášlenou špinavost a psychologickou sílu "To Be A Somebody", v níž je odlišnost Bedny od konkurence nejvíce patrná, dávám jinak čtyřhvězdičkovému seriálu absolutní hodnocení.

V této NEObvyklé, NEOnoirové gangsterce lze zhlédnout možná nejvíce vzrušující lesbické scény v dějinách NEpOrnografické kiNEmatOgrafie. Těm, kdo rádi pořádné napětí, svůdnou krásu, a mírně kontroverzní, leč chytré filmy, nelze NEdOporučit.