Thurin

Barva granátového zobrazuje život armenského básníka osmnáctého století jménem Sajat-Nova. Nejde však ani zdaleka o životopisný film tak, bychom si v první chvíli představovali. Jak nás hned v úvodu režisér pomocí titulků varuje – zobrazuje jeho duši zapomocí symboliky a alegorií. V jakési orientaci nám pomáhají mezititulky uvozující každou z osmi kapitol. Pomáhají však spíše v chronologické orientaci, ne již tak s interpretací jednotlivých obrazů. Protože právě především pomocí statických obrazů film k divákovi promlouvá, nebo ještě lépe řečeno na diváka působí. Skrze ně bychom se měli pokusit do filmu spíše vcítit, než se mu snažit porozumět.

Snímek byl natočen podle předlohy Alexandra Běljajeva. Stejně jako v předloze je doktorův syn chycen a donucen zlotřilým obchodníkem lovit pro něj perly. V tom, co mě však při čtení o předloze zaujalo, se liší. V knize je doktor Salvator nucen se hájit před soudem, kvůli tomu, že se odvážil změnit dokonalé božské dílo. To ve filmu vůbec není. Jediným jakýmsi odkazem je věta - Bydlí tam Bůh. Snímek se velmi okrajově dotýká i výše zmíněného utopistického cíle doktora Salvatora. Více se zaměřuje na neschopnost jeho syna žít v běžném světě. Možná ne ani tolik kvůli tomu, že potřebuje vodu, ale že se nedokáže bránit jeho zkaženosti.

Film Cikáni jdou do nebe je příběhem Zobara – největšího zloděje koní a jeho uhrančivé lásky Rady. Na první pohled film uchvátí svojí nádhernou barevností - záběry na krajinu, které ještě podtrhuje širokoúhlý formát, a chytlavými cikánskými melodiemi. Ale je to především film o svobodě a nespoutanosti, která je krásná, opojná i nebezpečná. Zobara sice nezastaví žádná kulka, ale právě touha po svobodě a nepoddajnosti se mu nakonec stane osudnou. Po shlédnutí snímku začnou vyvstávat také myšlenky o stereotypnosti v zobrazení života cikánů. I když zároveň chápu, že nemá jít o realistické zobrazování, ale spíše o lyriku a poetiku.

Snímek Když skončilo dětství ukazuje hlavního hrdinu na prahu dospívánív prostředí pionýrského tábora. Zobrazuje období léta, kdy vám dívka, kterou znáte roky, najednou přijde úplně jiná a vy se do ní „na první pohled“ zamilujete. V jednom komentáři jsem s nadsázkou četl, že každý „správný“ ruský film musí mít svého velikána. A tady je to Michaijl Jurjevič Lermontov. Právě jeho hru Maškaráda děti na táboře nacvičují. Přijde mi to velmi symbolické. Hře o lásce a žárlivosti ještě nedokáží plně porozumnět, přesto se oběma těmito emocemi musí právě v této době učit.

Válečný film Jeřábi táhnou není vůbec typickým válečným filmem, jak bychom možná ze zkušenosti se sovětskou kinematografií čekali. Nejde o rekonstrukci bitvy, osudy partyzánů ani heroické činy. Jeřábi táhnou nejsou o vojácích v zákopech, ale o jejich blízkých – nevěstách, které ztrácejí své ženichy, matkách chvějících se o své děti, otcích tajně polykajících slzy. Než o válečný, jde spíše o protiválečný snímek ukazující utrpení lidí v týlu, které není o nic menší než na frontě. ___ Film Jeřábi táhnou však není zajímavý pouze svým protiválečným pojetím z týlu. Obsahuje také několik úžasných dechberoucích scén. Jednou z nich je konec schůzky Veroniky a Borise, kdy mladík vybíhá za svojí dívkou po činžovních schodech. Kamera doslova víří a sleduje Borisův běh. Neuvěřitelně z ní prýští radost ze života ještě nezkažená Velkou vlasteneckou válkou. Scéna se částečně opakuje, když po těch samých schodech vybíhá Veronika po jednom z náletů, aby zjistila, že její byt, kde zůstali rodiče, je vybombardován. Znovu sledujeme stejný výběh, ale ten je více rozbit a kouskován. Místo radosti ze života se dostavuje strach ze smrti. Kontrast lásky (míru) a smrti (války) se nese celým filmem.

Western v podání jednoho z tvůrců Berlínské školy Thomase Arslana. Když jsem se na LFŠ 2015 dodíval na snímek zlato, přišlo mi označení za anti-western zbytečně příkré. Především v sémantické rovině (ale částečně i v syntaktické) mi přišlo, že má s celou řadou westernů spoustu společných znaků - prostředí hranice konce civilizace s divočinou, osamělé drsné hrdiny, koně, pušky, telegraf, období konce 19. století, motivaci v podobě zlaté horečky atd... ___ Ovšem tyto prvky mají v divákovi především vyvolat pocit žánrových očekávání, která jsou poté naplněna jen částečně nebo dokonce vůbec či opačně. Dobře je to například vidět na lince s pomstou, která na první pohled působí až nadbytečně. Pronásledovatele vidíme před závěrem filmu prakticky jen jednou a režisér ji tak vůbec nevyužívá k budování napětí, jak je tomu u "klasických westernů". Klasická očekávání však bourá například i obyčejná němčina znějící filmem místo "klasické" angličtiny.___ Berlinská škola se na snímku ukazuje především v odtažitém sledování postav. To jde až do té míry, že v tragických chvílích nevíte, zda máte postavy litovat či se jim smát. (Funguje to tedy velmi podobně jako černý humor u skandinávských filmů. A zároveň často v obou případech pomáhá k reálnějšímu vnímání snímku.)

Tento filmový skvost diváka uchvátí hned od první několikaminutové jízdy, která vás okamžitě vtáhne do děje. Postava Hanka Quinlana, kterého hraje Orson Welles zastíní ostatní na plátně nejen svojí obrovitostí, ale mnohem větší prokresleností. Naopak asi jedinou slabší stránkou filmu je nudný hlavní hrdina. Naopak nejednoznačnost Hanka Quinlana, který zatýká zločince na základě podvržených důkazů, dělá příběh zajímavý a nadčasový.

Film stojící na třech mužích sedících o vánočních svátcích v opuštěném karaoke baru. Skrze improvizační hru stojící na přirozených reakcích herců rozkrývá existenciální témata. Ta jsou protknuta severskou černohumornou poetikou, která znejisťuje diváka do té míry, že ani v nejzásadnějších okamžicích filmu neví, zda se má postavám smát nebo je litovat. Téměř nulový rozpočet znovu ukazuje, že natočit dobrý film, nemusí nutně znamenat, že na něho tvůrci mají kupu peněz.

Pět hvězdiček musím dát už za to, že se takový film vůbec podařilo natočit. Jasně vzít superhrdinský komiks a udělat z něho nechtěně přiblblou osmdesátkovou frašku s neuvěřitelně hloupými hláškami, topornými herci a příšernými triky, není nic tak těžkého. Ale naroubovat to na existující blockbusterovou trilogii tak, že do ní přesvědčím všechny hlavní představitele včetně Christophera Reevese či Genea Hackmana, to považuji za kumšt. Mimochodem jde o jediný film z těch, které jsem na LFŠ 2015 navštívil, kde se spontánně několikrát během projekce tleskalo.

Kylie Minogue!