Subjektiv

Proti mému krutému hodnocení by se samozřejmě dalo namítnout, že tento filmeček je součástí širší série o malé čarodějče Lalabel, kterou jsem neviděl. Upřímně řečeno, jsem tomu rád. Argument o mé neznalosti navíc opomíjí skutečnost, že tak jednoduchoučké vztahy, jaké mají zdejší postavy jsou čitelné během pár vteřin: Lalabel, pár jejích sidekicků, zlomyslný, neschopný čarodějnický protivník, jeho sidekick... Zlo hloupě a neškodně zaútočí, při svém skoro triumfu bude poraženo a jelikož jede Lalabel na výlet k moři, 15 minut s tím spojených trampot bude mít mořskou tématiku. Rybařeníčko. Sluněníčko. Melounky. Plavečky. Máme tu ovšem teprve 80. léta, takže žádné zdůrazňování probouzející se pohlavnosti hrdinek se nekoná. Dobře tak tomu, špatně pak něčemu jinému. +++++ Význam bonusů a přílepků k seriálům a filmům spočívá zřejmě v tom, aby se na ně co nejrychleji zapomnělo. Jejich omezená distribuce působí, že nemohou své univerzum nijak rozvinout a obohatit, protože by to odradilo již zlákaného diváka. Takže se tupě plácají v nicotnosti a pouze parazitují na těch chudácích, kteří musí mít každičký kousek sbírky jménem Lalabel či jiné. Přesně tím MSL: UGYN nejspíš je - nejzbytečnějším kouskem kolekce, která, kdyby neexistoval, by bez něj byla kompletní, ale když už existuje, tak bez něj kompletní být nemůže. Není v tom cosi urážejícího? Téměř odpad.

Člověku se v dospělosti těžko hodnotí jednoduchoučké, výchovné dramátko pro děti, v níž lehce žárlivé a svéhlavé koťátko dojde ke zmoudření skrze uvědomění si a prožití své vlastní závislosti na ostatních. Není ale bez zajímavosti vidět styl kresby té doby, vidět zřetelný vliv druhé strany Pacifiku a pak rozjímat, jak se ta vlna odražená, pozměněná nedávno tak trochu přelila zpět. Pozorovat vláčnost, až rozvláčnost animace. Občas se potěšit z pár momentů z cesty ztraceného koťátka: všelikých zvířátek a skřetů, co z mraků metají blesky... Ale odměnou to moc velká není.

Vezmi jeden seriál o Nanoze, vystříhej z ní většinu jejího rodinného života a ejhle, nový film! Hlavně se nesnaž něco nově vymyslet. Třebas z toho vznikne avantgardní mahou shoujo. Něco jako ta videa z youtube "Star Wars in 30 seconds"... Neee, ta jsou alespoň trošičku vtipná. Jestlipak to bude v druhém díle stejné? Sázím se, že bude, ale pokoušet to nehodlám.

hack zas a znova, ta série zneumřela do zombie mnohem víc než Kája Gott, o kterém se to s oblibou tvrdívá. Quantum sice dostal dosud nejdráže zmalovaný sarkofág, tedy v sérii nejdokonalejší animaci, ale to neznamená, že by neměl být v kobce nejhlubší. Jmenuje se to sterilní fantazie nebo nestydatá drzost, co umožňuje autorům činit třicekrát totéž a říkat tomu "nové zpracování"? To je jasné, že po tolikáté už to umí tak, aby to vypadalo aspoň trochu slušně, ale slušnosti tomu přece chybí. Slabé **.

Na anime diváka neustále útočí seriály, v nichž musí hrdinové zachránit svět nebo alespoň Japonsko, případně získat dívku svého srdce nebo být v něčem úctyhodném naprosto nejlepší. Na první pohled vznešená témata, ovšem na ten druhý rozemletá na prošlou kaši, která už se každému dávno zajedla. Seriál o lidech, kteří bojují v supermarketech o zlevněné potraviny tak působí nejen svěže, ale volbou tematu i jako pomyslný políček do tváře současného neutěšeného stavu anime tvorby. Vysoké se stalo nízkým a nízké čerstvým větrem v zatuchlé bažině. Nízké je teď vznešené, má šlechtické tituly (nom de guerre), získává vyznamenání (čestná nálepka) a dodržuje rytířský (či samurajský, chcete-li) kodex cti. +++++ Postavit anime na hlavu považuji za dobrý nápad, ovšem nakonec Bento není v tomto nijak výjimečné. Narozdíl od většiny svých sourozenců netrpí tím, že by tvůrci podlehli iluzi: "Máme nápad, teď už to bude jen rutina." Svůj nápad rozvíjí výpůjčkami žánrových prvků z anime i hraných filmů. Když jsem sledoval první díl a o seriálu si nepřečetl vůbec nic, měl jsem zpočátku pocit, že budu sledovat nějaký podivný paranoidně mysteriózní seriál, abych dospěl k přesvědčení, že jde především bojový shounen a pak došlo i na vkusné ecchi, nesmělé středoškolské (a snesitelné!) zakoukání, lehkou psychologii, chvíle mírně detektivní a funkční komediální momenty těžící (nejenom) z absurdity existence hrdých slevových válečníků. Těžící rozumně dlouho, dokud žíla nese. S vědomím, že punčochy mohou být pekelně sexy, Ledová čarodějko. Slabé ****.

CGI loutky se mi snaží namluvit, že jsou to živé postavy, ale naprostá nepřirozenost jejich pohybů je okamžitě usvědčuje ze lži. Dost smutné u díla z cyklu, jenž na mě zapůsobil především (s ohledem na rok vzniku) technickou dokonalostí animace a, proč to nepřiznat, především jednou vynikající akční scénou. Appleseed XIII sice vychází na BlueRay a o pár let později, žel zjevně vysokým číslem dělený rozpočet vzal seriálu nejen možnost přeskočit nastavenou laťku, vzal mu veškerou možnou důstojnost. +++++ Můžeme nicméně pozorovat jiné symptomy syndromu x-tého dílu filmového díla než prostou vizuální nabubřelost. Víme, že si někdo objednal návrat do Appleseedovského světa, OK. Žel též tušíme, že kromě vidiny chechtáků, případně fanouškovské nostalgie, nevěděl, proč by se to mělo udělat a jak lze vlastně Appleseed rozvinout tak, aby to mohlo někoho zajímat. Tudíž opatrnicky a zbytečně předvádí variace na známé principy zdejšího fikčního světa a nechává Deunan a Briareose bahnit se v jejich vztahu, který pravděpodobně nemůže prodělat žádnou změnu, protože fanoušci by to nejspíše neunesli či se tak o nich smýšlí. Myslím, že by se měli rozejít, protože Briareos nemůže provozovat plnohodnotný sexuální styk. Stejně jako já s tímto seriálem po třetím díle. Dojem kolem * i díky zholčičkovatění Deunan. Nebyla to náhodou dospělá ženská, doslova ostřílená?

Když propadl Okabe Rintaró nebo Hóóin Kjóma paranoie, přičemž to vůbec neznamenalo, že po něm nejdou, posílal své SMS do (nespoiluju), nechával se šokovat změny reality, které působily (nespoiluji), ani ve snu by mě nenapadlo, že koukám na harémovku. Rozplétání neznámého, snaha pochopit šílenství okolo, kterou jsem sdílel s hlavními hrdiny i strach, že SERN udeří - vše mě chytlo. Navíc, zdejší hrdinové by mně k sobě táhli, i kdyby se jim nedělo vůbec nic. +++++ Dosud jsem v žádném díle neměl možnost poznat hlavního (ani vedlejšího) hrdinu, který si hraje na šíleného, geniálního vědce, zatímco v skrytu duše dobře ví či tuší, že mu genialita chybí, psychiatr by o něj nejevil zájem a povahu má v zásadě dobráckou. Jeho obézní, rozvážný kolega, měl snesitelné množství odchylek, navržených s určitou schopností vcítit se do lidí s nadváhou. Ani naprostá většina hrdinek nepředváděly chování, jež by uráželo žánrový (sci-fi thriller) vkus. Pro mě s výjimkou příliš často se vyskytující Mayuri. +++++ To platí (a teď již SPOILUJI) pro část "odhalovací". V okamžiku, kdy jsou již odhaleny principy posílání zpráv zpět a Okabe začne napravovat minulé "chyby", seriál ztrácí napětí, zepizodní, zvolní v tempu. Chyb je mnoho, napravují se postupně a pomalu, přičemž napravení vede ke zlu ještě horšímu, takže se musí nápravy resetovat a seriál se ocitá na začátku, ovšem nyní již všemu rozumíme a jsme připraveni fatalisticky přijmout osud, nevyhnutelný. Finální Deus ex i toto popře: některé věci holt napravit jdou. Kupodivu hlavně ty nejvíce traumatizující. No, OK. (a již zase NESPOILUJI) +++++ Je to především exkurze do duší dívek a přepjatá emocionalita, jež vzala (thrillerovou) duši seriálu, po které již jen tu a tam se střídavými úspěchy opět sahal. Mohly být hvězdy navíc, takto jen silné ***.

Nový i starý Exile útočili společně na slabé místo mé jinak možná až příliš zatvrzelé divácké povahy. Mám holt rád netradičně vypadající vzducholodičky a letadýlka, filmovou dělostřelbu, bitvy na nebi, kondenzační stopy a uniformy. Nejde o žádný obdiv k militarismu jako takovému, prostě si užívám dynamickou estetiku trajektorií aeroplánů a geometrických formací vojsk, kterou s sebou institucionalizovaný masový boj nese. Iluze i stroje řízené počítači by mi postačily. Krev nepotřebuji. Nový Last Exile mi to vše nabídl a já se skoro stydím, že jsem mu vcelku dlouho podléhal. +++++ V dobách několik let po událostech původní série se mocná Federace Ades, jemuž de iure vládne hodňoučká mladičká císařovna, ale de facto jakýsi mladičký, mocichtivý velkoadmirál, pouští do světovládné války, v níž postupně polyká maličké sousedy okolo. Na řadě je mírumilovné království Turan, stačí pár triků a pryč je stárnoucí král i turanská flotila. Princezna následnice je zajata, mladičká pubescentka, sestřička uniká a formuje exilovou vládu na palubě jisté lodě potenciálního spojence. Princeznička má k ruce hlavní hrdinku Fam, jež umí s minilodičkou zničit i zajmout velkou válečnou loď jak nic. +++++ Do této chvíle se přes nějaké nepodstatné peripetie děj vcelku sune kupředu, ovšem pak následuje řada dílů, jejichž účel pro vyprávění je velmi pochybný. Jednak utvrzuje a formuje vztahy, které už jsou dávno utvrzeny a zformovány, druhak nabízí radostné epizodky typu slavení narozenin či košťatový hokej a konečně boj, který ovšem nijak nemění situaci. Nikdo neumírá, nikdo nezískává (ani divák) nové informace, o postavy se nebojíme, protože se usmívají jakoby šlo o nějakou hru. V lepším případě vypadají soustředěně, protože tu "hru" fakt chtějí vyhrát. Určitou výjimkou jsou události na hranicích státu Glacchies, které v sobě mají jistý dramatický náboj. Navíc atmosféra vnějšímu světu uzavřené říše je asi tou nejhutnější, co seriál nabízí. Velká škoda, že je velice záhy rozmetána v prach. +++++ Pak již zbývá protrpět k závěru, v němž (SPOILER) se postupně, nepřekvapivě a přece šíleně vyjasňuje, že hlavní záporák má k vyhlazování měst, celosvětové genocidě a všezahrnující destrukci ušlechtilý důvod a měli bychom jej chápat a možná mu i postavit pomník. Já jsem to nechápal, ale starší dospělejší turanská princeznička ano. Konečně, milovala ho přeci, neboť zabil jejího otce, který... teď si nemůžu vzpomenout, co jí ten otec vlastně provedl. Mám pocit, že seriál se tváří, že jí neprovedl vůbec nic. Nu což, postavy v tomto Last Exilu už jsou takové. +++++ Jisté vytržení z nudy před koncem pro mě představovala lstivost starého pana admirála, s jakou zasel rozkol do křehké aliance plné nedůvěry. Solidní tečka za zábavností. (SPOILERům KONEC). Nejen pláčem a hysterií člověk je živ. Ale myslím, že jsem na začátku vyznal lásku letadýkům a lodičkám, což? Jen dík nim silné **.

Sherlockoidní detektivky zná každý. Za pomoci Poirotovy šedé kůry mozkové či Holmesových neotřesitelných deduktivních schopností řeší se případy spletité více a ještě více. Třebaže pomocníci umí obstojně střílet a Sherlock ovládá umění zápasu, zdolávají zločince spíše pomocí intelektu a lstí. Takový Yuuki Shinjurou se od nich příliš neliší, snad krom toho, že jeho případy bývají méně složité, jeho dedukce jakoby se někdy trefovaly spíše náhodou do správných závěrů, od každého podezřelého má navíc možnost si vynutiti odpověd na jednu libovolnou otázku a o pravdivosti této odpovědi nemusí pochybovat. Také neoplývá příliš velkým charismatem, nepěstuje kaktusy, nenudí se, není stará panna, nehraje na housle, nemá neviditelnou manželku či 312 fóbií. Jen jednu, později dvě prapodivné asistentky, které umožňují scénáristovi, aby si ulehčil práci a nechal skrze ně Shinjurovi posílat důkazy a informace, které jej poměrně rychle směřují k odhalení pachatele, aby byl vždy a znovu oloupen o slávu a svět o pravdu, již nahradí společensky přijatelnější lež. +++++ Paranoidní povaha mnoha anime, futuristické a magické prvky zase jednou zaplevelují jinak bez obtíží konzumovatelný detektivní žánr. Vidím v tom především hormonální přípravky pro zvýšení atraktivity, hloupé divácké feromony. Druhým účelem je zřejmě jakási politická a etická výchova mladého diváka, ta ovšem trpí neskutečnou naivitou, ale i neschopností se srozumitelně vyjádřit. Seriál sice jakoby ukazoval složitou povahu reality, ale ve skutečnosti dělá něco docela jiného. Odhaluje "skutečnost" tak, že odstraňuje jednoduchou konstruovanou lež a nahrazuje ji jednoduchou pravdou (alespoň pravdou v tomto fikčním světě). Složitost zdejšího světa nespočívá v komplikovanosti odpovědí, ale ve složitosti jejich získání - odpovědi samy jsou primitivní. +++++ Snad bych se tím ani neměl zabývat, jenže... Un-Go to obsahuje. Ikoničtí detektivové prostě vyšetřovali zločiny, případné přesahy k politice, morálce atd. jsou u nich spíše dílčí. Shinjurovy osudy o těchto tématech zřejmě leccos vypovídat mají. Jenže se jim to nedaří, přičemž Un-go neumí tento nedostatek ničím nahradit.

Dle mého názoru sice Japonsku do budoucna hrozí nejspíše plíživý demografický úpadek, ovšem natočit o něm seriál nepovažují zřejmě tamní autoři za příliš lákavou myšlenku. Škoda, děj roztažený na generace nabízí potenciál mnoha, byť poněkud nedějových, epizod. Zato Japonsko ovládané nelidskou paravojenskou organizací, jakože dobrou ale skrz naskrz špatnou, to pilují neustále, bohužel nikoliv k dokonalosti. +++++ Kdysi příště odehrála se NEMOC a ta NEMOC odeslala na onen svět mnoho lidí. Zoufalý svět usoudil, že jen vláda pevné ruky zvládne zastavit či alespoň rozumně omezit řádění infekce. Když už ale jednou ruka pevná pěvně v rukou vládu měla, pustiti ji nechtěla, omlouvajíc se slovy: "Ale ta zlá infekce by se mohla vrátit." Ovcolidi jí věřili, svěřili se do péče bačů a jejich ovčáckých psů. Dokonce se zdálo, že se jim to líbí. +++++ Všichni však nadšením nepláli, či pláli nadšením pro jiné cíle. Ti bojující si říkají Hrobaři, ale v rámci PR jim v TV vždy přisoudí přídomek "teroristi". I mladý Shu nejspíš soudí, že jde o řádné zrůdy. Mladý, naivní a křehký Shu... Jenže neštěstí nechodí po horách, chodí po kuu lolitkách a Shu v prvním díle jednu potká. Proti vší logice, ale v souladu s očekáváním protřelého anime harcovníka, nechá tato Inori do sebe Shua proniknout, nikoliv však tam a tím, kam a čím to nás muže láká, nýbrž k jádru jejího DNA, v němž dříme nějaká ta síla. Jooo, schopnost vytahovat lidem z hrudi čepele a střelné zbraně zakódované v intronech se hodí, máte-li být anime protagonistou. Shu bere, Shu chrání, Shu bojuje, Shu ZHrobaří. Pomalu prohlíží zlo bojovníků za světové zdraví... Získává sebevědomí, sbírá odvahu, láme dívčí srdéčka a kosí mechy. Odhaluje temné skutečnosti. A každý díl losuje novou schopnost, která se překvapivě vždy hodí jak ulitá na situaci. +++++ Smutek mě jímá opět vidět ne ze zcela pitomých důvodů zfašizovaný svět utopen v moři plytkosti. Vždyť valná část režimů, jež odpírala a osekávala lidem svobodu, se odvolávala či stále odvolává na jakési vnější či vnitřní nebezpečí, jemuž je třeba se postavit se zbraní v ruce, odhodlaně a pevně. Mechanizmy uchopování a držení moci však zájem autorů neprobouzí. Ono vysvětlení se prostě předloží, logika v něm úplně nechybí, divák se může utěšit tím, že sleduje promyšlené dílo a ponořit se do scén středoškolského života prokládaných bojovými akcemi, v níž shuův deus ex intron hraje naprosto zásadní roli. +++++ Jednou se ničí nějaká zbraň, jindy se získává informace, pak chrání důležitá osoba, potom eskortuje z morálních důvodů človíček nedůležitý ... V počítačové hře bychom to označili za poměrně pestrou kampaň, ale u seriálu pojmeme podezření, že si tvůrci kupují čas. Plodí díly s epizodkami, jimiž své téma ředí až pijeme téměř vodu, ačkoliv hlavním hrdinou osud smýká na všechny strany, od nejistoty k poznání, od bojácnosti k odvaze, od bezstarostnosti k traumatu a následně k zakalení odhodlání. +++++ Prohysterčeným překlápěním Shuua ze stavu do stavu se zřejmě kompenzuje neměnnost postav ostatních, pokud tedy za změnu nepovažujeme náhlé přehodnocování jejich vztahů k protagonistovi. Hlavní ženská postava kuuru rorita, jež z neexistujících důvodů hovoří a jedná směrem k Shuuovi pouze v hádánkách a očekává, že on bude jejímu zmatenému chování rozumět. Mnoha lidem se ženy mohou jevit nepochopitelně, ovšem ať se to nám mužům to líbí nebo ne, v jejich jednání jakási logika, narozdíl od téhle Inori, zakódována téměř vždy je, jenom se ji většinou snažíme špatně uchopit. Citlivé, tajnůstkářské, odvážné, šeptající popstar zpěvačky s tajemnými schopnostmi, kterým rudne líčko při kdejaké banalitě, zatímco jsou oblečeny tak, že jim frnda leze z hadříků, nepovažuji za charakter, který by mě (možná krom vzhledu), mohl čímkoliv zaujmout. +++++ Výrazná typizace postav do ostře řezaných placek nekončí u ní. Roztomilá žvatlalka v kombinéze nejpřiléhavější, záporáci vyšinutí tak absurdně, že by v našem světě úplně každý diagnostikoval jejich šílenství, charismatický, blond, vlasatý, mladý revolucionář, zástupy skoro anonymních "shuubudičů" a jako vrchol vozíčkářka, která je hrdá, ve všem samostatná, schopná dosáhnout uznání a být platným členem společnosti i přes své postižení. Snaha ukázat paraplegika jako hrdou postavu tu vede k tomu, že tahle vzteklounka nemá krom toho kolečkového křesla a vzdorné samostatnosti již žádnou vlastnost, čímž na první pohled paradoxně svou invaliditu neustále zdůrazňuje. +++++ Konečně, ani fungování světa není propracované. Například mě trápí otázka, jak se mohla zformovat skupina Hrobařů. Zdá se, že se členové nějakým podivným způsobem zhmotnili kolem svého velitele. A takových otázek by bylo víc a Guilty Crown nejeví snahu je zodpovídat, ba se tváří, že neexistují. +++++ Očekávám, že seriál nakonec doklopýtá k nějakému kataklyzmatickému konci, kde se bude hrát opravdu o vše, láska zvítězí nad lží a nenávistí, pravda se s ní náhodně sveze a kdo ví, třebas i budou odhaleny hrozné skutečnosti a záporácké motivace, které nikdo nikdy nepochopí. Jistě se přitom bude tahat z kdejakých hrudí kdejaké udělátko. Beze mě. Končím po 11 dílu. Slabé **.