JFL

Filmy režiséra Minoru Kawasakiho stojí na prostém, ale důsledně naplňovaném konceptu okaté lacinosti. Známost mu vynesly především tuctová schematická melodramata ozvláštněná tím, že hlavní postavou je humanoidní zvíře ztvárněné člověkem v plyšovém kostýmu. V jeho adaptaci komiksu o kočičím mistrovi ve vařené rámenu se spájí povrchní sentiment zbytnělý do podoby campu a maximalizovaná estetika japonského televizního kýče. Jenže s výjimkou hrstky bizarních momentů (cameo role populárních koček a závěrečné odhalení) snímek představuje prostě jen nanicovaté melodrama s hlavní postavou, která je sice vnějškově výstřední, ale jinak se chová jako typičtí hrdinové japonských televizních melodramat.

Přes všechny výhardy (logické díry, protřelá efektnost, křiklavá snaha o odlišnost, emo nálada) je třeba uznat, že film nápaditě pracuje s principy hororů tím, že obrací tradiční perspektivu. Místo pohledu oběti je zde vše vyprávěno z pohledu sympatiujícího s monstrem. Jako spojení dětského filmu s hororvými prvky a festivalovými trendy (schémata severského filmu, civilní prostředí, nedořečenosti) je film v prvé řadě úctyhodným tahem směrem k mezinárodnímu úspěchu, neboť osloví celé spektrum festivalů i filmových nadšenců.

Vyprávění o rodince výstředních kaskadérů a specialistů na mechanické speciální efekty představuje famózní ukázku filmu jako atrakce. Sice se konceptem filmu estrády nijak nevymyká řadě jiných hongkongských filmů (především se nabízí srovnání s prvními díly série Bláznivá mise a filmy Jackieho Chana), ale uchvátí svou nápaditostí v podobě jednotlivých atrakcí. Navzdory evidentně nízkému rozpočtu díky kreativitě zúčastněných vznikla úchvatným způsobem kauzálně nesourodá podívaná představující doslova karneval akce, burleskního humoru, i všemožných hračiček a mechanických speciálních efektů. Snímek obsahuje sekvence fiktivního natáčení různých filmů, které přímo glorifikují umění kaskadérů a speciálních efektů, scény famózních soubojů využívající vedle klasických zbraní i například kolo BMX a v neposlední řadě i burleskní části z bydliště kaskadérů, v nichž roli atrakce nabývá fantaskní multifunkční nábytek.

Principielně lze "Derathcheaters" chápat jako předstupeň vůči hongkongským estrádním filmům z 80. let, kde byl příběh pouze záminkou pro sled lidového humoru a kaskadérských eskapád (ostatně hongkongští filmaři se právě začátkem 80. let učili snímání a inscenování kaskadérských kousků od australských profesionálů). Jenže australský snímek nabízí pouze hrstku spektakulárních scén a jinak představuje naivní klukovskou parafrázi na filmy o tajných agentech. Komentář Adriana, že film je takřka celý o autech a kaskadérech, je krajně zavádějící. Ve filmu je pouze jedna sekvence zahrnující auta a film je o kaskadérech především v tom smyslu, že hrdinové jsou kaskadéři a často nosí trička s názvem své kaskadérské společnosti. Převážnou část snímku zabírají krajně nablblé slovní fórky a idiotské skeče na téma Grant Page a baset či Grant Page a ženy. Ve srovnání novější režisérovou extravagancí "Stunt Rock" a především s tematicky i příběhově podobným hongkongsko-tchajwanským snímkem "Heroic Fight" (1989) vyznívají "Deathcheaters" jako stupidní burleska a sebestředná klukovina, kde je víc dialogů než akce.

"Fog" rozvádí motiv ztráty paměti, což je pro hongkongskou kinematografii jedno ze stěžejních témat vztahujících se k předání Hongkongu Číně v roce 1997. Snímek Kita Huiho náleží mezi filmy vztahující se k desetiletému výročí dané události, které vedlo k vlně nostalgie po starých časech a výrobě snímků tematizujících vzpomínání (např. vynikající "Mr. Cinema"). "Fog" vypráví o mladém muži, který ztratil paměť a snaží se s pomocí rodiny a přátel zpětně začlenit do společnosti. Film skrze peripetie, kterými hrdina ve svém osobním životě prochází, jasně konstatuje, že identita člověka je tvořená jeho vzpomínkami a to nejen těmi pěknými, ale i těmi nepříjemnými. Navíc ukazuje, že ačkoli pro jednotlivce může být ztráta paměti možností k novému začátku, není už novým začátkem pro jeho okolí, neboť to ho má stále spjatého právě se vzpomínkami na společně prožité okamžiky. V době, kdy sentiment po minulosti a preference silně lokálních prvků v kultuře dominují Hongkongu, je vyústění Huiho filmu maximálně výmluvné.

Pod režijní taktovkou Kihačiho Okamota vznikla moderní variace na tradicionalistický japonský žánr středostavovských melodramat. Stejně jako typické příspěvky žánru z 50. let i tento snímek následuje dramaturgický oblouk vedoucí od úsměvného začátku po hořkosladké finále, ale tentokrát jsou titěrné každodenní strasti obyčejných lidí podloženy typickou Okamotovskou linií historie. Snímek na jedné řadové středostavovské rodině ukazuje moderní dějiny Japonska a soudobé projevy životního stylu svazuje s hospodářským boomem po druhé světové válce. Vyprávění je při tom stylizováno podle dikce vypravěče, kterým je sám hlavní hrdina. Traktátu o Báječném životě pana Obyčejného přeskakuje napříč časovými rovinami, mísí hraný film s animovanými a dokumentárními vsuvkami, uplatňuje symbolistní a teatrální postupy a odkazuje na popkulturu. Jinými slovy zde Okamoto coby smluvní režisér studia Tóhó spojuje osobní témata s postupy typickými pro novou vlnu studia Šóčiku, která v té době coby vítaná alternativa nacházela napodobitele i u konkurence.

Blaxploitation variace "Posledního domu nalevo", která je cílená na černošské publikum. V souladu s normou laciných exploatací je "Fight for Your Life" film, který lépe vypadá na papíře, než na plátně. Rozvleklé tempo, tristní herecké výkony, a stupidní navazování jednotlivých sekvencí sice nedosahují tak hrozivé úrovně jako u Cravenova debutu, ale přesto představují velkou překážku pro přijetí snímku. Nicméně silný koncept a převažující drze přímočaré sekvence dávají chvíli zapomenout na nedostatky. Film staví na vršení urážek a ponížení, které jsou cílené na pobožnou černošskou rodinu od rasově smíšené skupinky uprchlých kriminálníků (běloch, hispánec, asiat). V tomto ohledu také exceluje a právě proto byl snímek nejbouřlivěji přijímán v černošských čtvrtích. Ovšem stranou přímočaré urážlivosti film kvůli nedostatečnému režijnímu a dramaturgickému uchopení vyznívá spíš jako promarněný potenciál, neboť mu k dokonalosti chybí poměrně málo ale o to víc vyčnívají nedostatky. 7/10

Přímočarý akčňák ozvláštněný premisou o detektivovi přeloženém k pochůzkářům. Jenže toto východisko je pouze použito k přesazení klišé z detektivních thrillerů do vyprávění o uniformavaných policistech. Klasické konflikty mezi svéhlavým detektivem a laxními nadřízenými jsou zde v nesoudně heroizujícím oparu nasazeny na bedra přádkových policistů. Stylově čisté, dramaturgiocky bezchybné, ale také ničím nevýrazné a zapomenutelné.

V základu se jedná o geniální koncept - dětský horor postavený na nenávisti městských dětí vůči ovoci a zelenině a také vůči venkovu. Troll 2 je hororové podobenství o vegetariánech jako goblinech, kteří lidi mění v zeleninu a pak je jedí, přičemž jediným způsobem, jak je přemoci, je pořádně mastný dvojitý sendvič s gothajem. Snímek se před lety stal kultovním titulem, ale nikoli na základě svých kvalit (v jakémkoli smyslu), nýbrž čistě proto, že to kdysi byl nejhůře hodnocený film na IMDB. Lidé se na film následně koukali s tím, že se mu mermomocí chtěli vysmát a tak se bavili u každé blbiny, ale problém tkví v tom, že se zde mísí nechtěná zábava s chvilkovými záblesky geniality, úmornou nudou a humpoláckým fušerstvím. V porovnání s vrcholnými filmy z kategorie "tak špatné, až jsou dobré" (např. Hvězdná srážka, Lady Terminator, Chladný jako led) je Troll 2 spíše tak špatný až je špatný, což při potenciálu snímku je velká škoda. Nicméně je třeba ocenit spazmatické herecké výkony i dramaturgicky důsledně držený koncept vyprávěnky pro děti.

Naivně přímočaré, a tudíž také účinné béčko za áčkové peníze u kterého nejvíce zamrzí, že s ohledem na stáří aktérů a s ním spojenou potřebu co nejkratší akce a co nejdelších odpočinků na place byl zvolen styl intenzifikující hollywoodské impresivní pojetí akce. Vše se odehrává v enormně krátkých blízkých záběrech, které sice skladbou dávají dojem řežby, ale popírají základní atrakci akčních filmů, tedy možnost vidět lidské tělo v akci. Nicméně je třeba ocenit, že film každému ze slovutných aktérů dává scény, kde může potencionálně rozehrát své přednosti (Arnold charisma, Rourke herectví, Statham mrštnost, Lundgren výšku a sílu atd.). Slůvko "potenciálně" je ovšem zásadní, neboť film se soustředí pouze na povrchní fetišizaci svých objektů. Vedle přemíry detailů tváří, kde obličeje cele vyplňují rám záběru, se to projevuje v hloupoučké plochosti figur - nejvíce na to doplatil Jet Li, kde jediná charakterizace jeho postavy spočívá na rasistickém konstatování, že je coby Asiat malý. Postavy de facto nemají žádnou osobnost, pouze tváře. V čem lze "Expendables" označit za sofistikované, je snaha o to, aby zdejší mastodontí hrátky a male bonding nevyznívaly gay.