JFL

Přesně to, co měl "Sherlock Holmes" s Downeym a Lawem být, ale bohužel nebyl - stylově vytříbená komorní inscenace založená na charakterech postav a důmyslném aktualizování holmesovských prvků. Omezený rozpočet televizní produkce zde byl ideální motivací k omezení akce a naopak vystavění atrakcí na grandiózně napsaných dialogových scénách.

Některé věci prostě nejdou dohromady, a to i když jejich spojení na papíře vypadá jako potencionálně velmi nosné. "At World's End" spojuje osmdesátkové hollywoodské dobrodružky ala "Honba za diamantem" s prvky severských dramat a krutých černohumorných absurdit. Místo mužného hrdiny je zde uťáplý frustrovaný psychiatr, který si sám hýčká snůšku psychóz a traumat, a roli fešné dámy v nesnázích přejímá bizarně nevyrovnaná figura asistentky, která alternuje mezi póly otravné fifleny a konstruktivní ženy činu. Byť jejich anabáze skrz nástrahy Indonésie po stopách záhadné květiny z povrchního hlediska odsýpá a sází jeden akční či přemrštěně dramatický moment za druhým, nelze se zbavit dojmu, že to, co by mělo film ozvláštňovat prostě nehraje do noty akčně dobrodružným principům. Proč mít mnohoznačně profilované postavy, když stejně jediné, co je pojí dohromady, je předpis scénáře, a jejich komplikované charaktery tento fakt kontraproduktivně zdůrazňují? Jaký měla celá anabáze smysl, když postavám vůbec nic nepřinesla? Je možné, že se má jednat o sofistikovaný způsob, jak ukázat, že život na rozdíl od žánrových vyprávění nemá vnitřní smysl a neodvíjí se v didaktických pasážích. Jenže pak celá dobrodružná část filmu z Indonésie vyznívá jako balamutící stylová exhibice, a navíc by film neměl ospravedlnění pro evidentně přemrštěné žánrové prvky jako je burleskní odolnost hlavní dvojice vůči zreněním, zatímco okolo nich lidé umírají jak na běžícím pásu. ve výsledku film nejlépe funguje jako ozřejmění, že život a žánrová fikce spolu nemají nic společného, což ale kontrastuje s bombastickou kampaní k filmu, která ho propaguje jako karikaturně nadsazenou žánrovku.

Máte, co jste chtěli, aneb vedle "Achilles a želva" další Kitanův zlý žert na úkor diváků, který tentokráte má podobu naprosto čisté a artistních přesahů prosté žánrovky. Nicméně i v přímočarém příběhu je nepřehlédnutelný režisérův vytříbený rukopis. Stylová strohost zde vytváří famózní mechanický rytmus, který odhaluje monotónnost jakuza filmů, při čemž Kitanovy charakteristické elypsy umožňují ohlodat klasický příběh o likvidaci jednotlivých větví zločinecké rodiny na naprostou dřeň. Výsledkem je řetězec schematických momentů a pravidelná sinusoida, kde strojené rituály či tiché pletichaření střídají žánrově povinné výbuchy slovní agrese i věcně precizního násilí. Právě očesáním žánru na samotnou ritualizovanou podstatu Kitano ukazuje jeho směšnost. Mocenské tahanice šéfů mají podobu až burleskních naschválů a násilí sahá na rovinu kreslených grotesek. Jako Kitanův film nenápadně podvratné, jako jakuzárna ryzí a proto dokonalé. "You know, you're dealing with the yakuza?"

Film krutě doplácí na hype vytvářený distributory, festivaly a především publicisty, kteří "Monsters" propagují jako "District 9" roku 2010. Ačkoli by jisté paralely daly najít, jedná se o filmy se zásadně odlišnými koncepty. Zatímco "District 9" využívá základ brakového akčního příběhu, který obohacuje o ambice a styl dokumentární kinematografie, potažmo festivalových filmů, v "Monsters" je cesta opačná – od festivalového základu k jeho ozvláštnění žánrovými prvky. V zásadě se jedná o typický festivalový indie film zaměřený na vykreslení nálady a melancholického vztahu-nevztahu dvou lidí. Jen je zde navíc prvek mimozemšťanů a (naivně doslovná) paralela k problému ilegálního překračování hranic USA z Mexika. Striktně řečeno se nejedná o nic převratného, naopak " Monsters" plně spadají do současného trendu, kdy vyčpělé festivalové žánry (zde indie vztahovka) získávají nový dech díky obohacení o žánrové prvky. Snímek představuje famózní projekt pouze tím, že vznikl ve čtyřech lidech a za mizivý rozpočet. Jinak ovšem představuje typický festivalový film, který si libuje v plochých, ale o to křiklavějších poselstvích, která se dobře glosují na rautech a jichž se mohou festivalový psavci chytat k vytvoření rychlých textů ve festivalovém shonu. Ani podmanivá lyrická atmosféra nezastře, že v tomto filmu nic jiného než prchavé hezoučké dojmy není.

Průhledně líbivý midcultek pro rebely s kravatami, ale jelikož je výtečně udělaný, tak funguje bezchybně.

Problematický film z hlediska samotné své podstavy - je to jen samoúčelná provokace nebo expresivní metafora pro současné Srbsko (či v širším smyslu východní Evropu, která se ve vidině cizího mamonu zaprodává k ledasčemu, a to nejen v oblasti porna) a pokud je to metafora, je opravdu adekvátní ji pojmout jako deliricky odpudivou přehlídku nechutností? Tvůrci dávají divákům provokativní a šokující dílo, které umně balancuje na hraně groteskna, tedy mezi znepokojením a burleskně karnevalovou podívanou, ale při tom dokáže rezonovat s publikem. Efektu zásadní mírou napomáhá nepřehlédnutelná řemeslná profesionalita zpracování. "Srpski film" je na jednu stranu jen další stupeň na nekonečné linii nejodpornějších či nejzvrácenějších "filmů všech dob", ale podobně jako například původní "I Spit on Your Grave" má kvality, které přestojí příchod dalšícho konkurenta v dané kategorii. Těmi jsou právě možnost snímek interpretovat jako obraz jisté doby a společnosti či se pozastavovat nad tím, zda ona možnost interpretace světí prostředky. u ryze prvoplánového díla jako např. "The Human Centipede" takováto otázka ani nevyvstává.

Film o jednom nápadu, který "drží pohromadě" pouze díky tomu, že se veškeré postavy chovají jako debilové. Film založený na grotesknosti může být znepokojující i zvrhle humorný současně, ale stejně tak může sklouznout jen do nechtěné směšnosti. Aby byl znepokojující je potřeba podmanit si pozornost diváků tím, že vyprávění přemůže jejich instinkt dílo zpochybňovat. Právě v tom "The Human Centipede" selhává na plné čáře. Pouze v posledních pár vteřinách se podaří opravdu na diváky zapůsobit drastickou tečkou, která výmluvně ukazuje, proč předchozích více jak 80 minut nemohlo fungovat. Zde totiž mizí smích vyvolávající absurdita, okatá vyhrocenost, karikatura sklouzávající do parodie, vnitřní nelogičnosti i nesmyslné natahování a filmařská nevyhraněnost. Namísto toho nastupuje scéna sama o sobě obsahující tragiku, zoufalství, krutost a bezmoc. "The Human Centipede" je v prvé řadě egomanský projekt Toma Sixe, který měl pouze za cíl na něho navzdory zjevným filmařským a tvůrčím nedostatkům upoutat mezinárodní pozornost a udělat z něho sledovaného režiséra. Jenže tato sláva je příznačně Facebookové době krajně prchavá, neboť statut autora nechutného filmu mizí v momentě, kdy přijde někdo jiný a Sixovu mizernou kartu přebije. To naštěstí záhy provedl funkčnější "Srpski film".

Svého času to byla ego snaha Korejců udělat výpravný historický flák s mezinárodním potenciálem ala "Hrdina", ale kromě těch neustálých peckovaček a zbytnělého patosu tam prostě nic není.

Stejným způsobem jako v jeho předchozím filmu "Kam se hrabe Hollywood" Mark Hartley tentokrát pojímá filipínskou éru béčkového filmu 70. a 80. let, a právě v tom tkví hlavní úskalí snímku. Ačkoli je zvolený mix šťavnatých ukázek, fascinujících vzpomínek a dynamické popularizační formy perfektně funkční, po předchozím zhlédnutí "Kam se hrabe Hollywood" se už znovu nedostaví wow efekt prvního setkání s dravým mišmašem lákadel. To však neznamená, že by "Nespoutané holky s mačetama" nebyly zábavné. Post nakažlivé nadšenosti Tarantina zaujímá neméně uhrančivý a výřečný John Landis, své typicky vyšperkované průpovídky znovu dal k dobru "muž s nejfamóznějšími košilemi" Trenchard-Smith a statečně je dohání pan Mondo Macabro Pete Tombs i řada dalších. Naopak Roger Corman, který slouží jako jednotící prvek celého filmu vystupuje nečekaně důstojně a aristokraticky. Pro nezasvěcené se jedná o vynikající popularizační dokument, ale při troše znalosti tématu se neodbytně ukazuje zásadní rozdíl mezi oběma Hartleyovými snímky - zatímco na "Kam se hrabe Hollywood" pracoval mnoho let a měl k dispozici široký archiv materiálů (Hartley začínal jako režisér bonusů pro DVD s australskými žánrovkami), tentokrát film spíchnul za půl roku. Ačkoli i tentokrát užívá kombinaci chronologického a tematického řazení, není film až tak kompaktní a vyčerpávající. Nicméně téma natáčení exploatačních filmů se ukazuje jako studnice velkolepých historek a hlavně lidí, kteří se na své angažmá dokáží podívat s přesně tou fascinující mírou provinilosti, nadhledu i hrdosti. Právě díky nim může Hartley jen kopírovat jednu formu i nejít do hloubky a přesto z toho vzejde zábavný a fascinující výsledek.

Úchvatně nesoudržný brak, který divákům místo logiky servíruje snůšku absurdně vyhrocených klišé a technicky dokonalých gore efektů. Demencí zavánějící sekvence policejního vyšetřování střídají drásavě explicitní sekvence ataků maskovaného vraha. Jako sladká třešnička navrch film prokládají groteskní sekvence jako cameo kung fu Asiata či vedlejší role pitvořícího se "dvojníka Buda Spencera" Paula Smithe (Šimon a Matouš) včetně peckovací scénky. Famózní otrlý film ve všech možných významech toho označení.