JFL

"Sightseers" lze vnímat jako novodobý ekvivalent britské kultovky "Withnail a já", případně i coby britsky upřímný protipól vůči fanboyovsky vylhané rádoby rebelii amerického "God Bless America". V prvním případě nový snímek přináší další jízlivé odhalení, že cesta z města je ryzí iluze, kde překážkou ke splynutí člověka s přírodou je právě člověk sám. Individualita každého jedince je natolik provázaná s civilizačními neurózami a frustracemi, že odjezd z města nemůže přinést úlevu od nich, ale maximálně tak jejich eskalaci do destruktivní podoby. Namísto melancholie z konce idealistických šedesátých let a probuzení do trudnomyslné reality ve "Withnail a já" přináší "Sightseers" až nihilistický obraz soudobé existence uvízlé v naprostém bezčasí, kde frustrace vychází nikoli ze ztráty osobních ideálů, nýbrž z neschopnosti dostát ideálům společnosti či popkulturou podsouvaným rolím. Útěk do přírody se nedaří právě proto, že i mimo město hrdinové nacházejí personifikace přesně toho, před čím utíkají a nevyhnou se projektování svých úzkostí do okolí. Výsledkem pak je pouze opakovaně zažívaný pocit hněvu, závisti či zklamání. Zabíjení pak není projevem rebelie, ale naopak slabosti a bezradnosti postav. Právě v tomto ohledu představují "Sightseers" osvěžující protipól vůči komunitně pozérskému "God Bless America". Zatímco se americký rádoby rebelský pamflet rochní ve svém zaslepeně velkohubém elitářství, "Sightseers" jasně odhalují své hrdiny jako patologické asociály a autisty, kteří na okolí ventilují frustraci sebou samými. ___ Jen tak mimochodem, ačkoli film vykazuje určité shody s rukopisem a stylem předchozích autorských filmů režiséra Bena Wheatleyho, v prvé řadě je projektem dua scenáristů a hlavních představitelů Steva Orama a Alice Lowe, kteří zde do celovečerní podoby rozvedli dva charaktery ze společných stand-up skečů a Wheatleyho si pouze přizvali k realizaci coby stylově spřízněnou duši na základě jeho debutu "Down Terrace".

Tarantinovou největší předností coby tvůrce byla vždy schopnost z prvků převzatých z filmů a žánrových kategorií určených pro velmi specifické diváky vystavět dynamickou a podmanivou podívanou pro široké publikum. "Django Unchained" v tomto ohledu představuje jeho mistrovské dílo, neboť pro dobu politické korektnosti revitalizuje motivy z šokantně nekorektních blaxploitation westernů a plantážových filmů. Více v recenzi pro Cinepur.

Blaxploitation filmy bývají vnímané jen jako brakové žánrovky pro afroamerické publikum, což ovšem zastiňuje jejich význam coby paralelní kultury. Nabízely svým divákům vzory pro pozitivní identifikaci, rezonovaly s dobovými náladami cílového publika, utvrzovaly jeho hodnoty a vytvářely referenční rámec pro budování kulturní identity. V tomto ohledu jsou pozoruhodné ty blaxploitation filmy, které cíleně "přebarvovaly" klasické žánry bílého Hollywoodu jako western, horor či gangsterský film nebo přímo pro afroamerické diváky přejímaly konkrétní postavy, mýty a hity mainstreamové popkultury. Zcela fascinující je v tomto ohledu právě prostopášná lascivitka s kriminálními prvky "Black Shampoo", který se rázně vymezuje vůči retro satiře Hala Asbyho "Šampón" (Shampoo, 1975). Při porovnání původního portrétu společnosti ve spárech sexuální revoluce a jím inspirované přímočaré oslavy virility černochů si nelze odpustit myšlenku, že snímek vznikl proto, aby ukázal, že žádný běloch se v libidu a výkonu nevyrovná černochům s jejich proslulými přednostmi. "Black Shampoo" je doslova "bigger and better" (jak se příznačně říká v první větě celého filmu), než Ashbyho "Šampón", který jako by představoval útok na mýtus sexuální výkonnosti černých mužů, když nechal všechny ženské skákat do postele s Warrenem Beattym. Zdejší hrdina, majitel kadeřnického salónu honosně oslovovaný jako pan Jonatahan, má "jako jediný to správné náčiní", čehož nadšeně využívají bílé paničky z širokého okolí. Ale zatímco sex s nimi je pro tohoto nabušeného alfasamce pouze sportem, když přijde ta pravá, tedy černá dívka, mění se v citlivého romantika, ale i odhodlaného bojovníka proti všem zlounům, kteří brání jejich společnému štěstí. Zatímco Ashbyho "Šampón" byl retro film, jenž se ohlížel zpět za dobou sexuální revoluce, "Černý šampón" je zasazený do současnosti a absurdně glorifikuje sexualitu a mužnost jako definiční prvky černošských mužů.

V době, kdy se z produkce blaxploitation filmů stahovala velká hollywoodská studia a dokonce i pro danou kategorii klíčová produkční firma American International Pictures, u níž byly největší hvězdy jako Pam Grier, Fred Williamson či Jim Brown, se do produkce orientované na afroamerické publikum pustil ambiciózní producent Dino De Laurentiis. Jeho spektakulární projekt dal afroamerickému publiku výpravný obraz amerického Jihu v době otrokářství, který si vzal za cíl demytizovat tradiční obraz doby a tehdejší plantážnické společnosti, jaký přinášely jižanské romány, potažmo tradiční hollywoodské tituly jako "Jih proti Severu" (ikonický plakát tohoto snímku ostatně tvůrci "Mandinga" parafrázovali při propagaci svého díla). "Mandingo" coby okatě šokantní plantážový blaxploitation film sestává ze sekvencí, které ukazují ideologické tmářství i excesivní rasismus ze strany bílých a fyzické i verbální ponižování černochů. Vyprávění pak demytizuje tradiční nepřítomnost tělesnosti a sexuality mezi zdmi plantážnických sídel. Zatímco klasické jižanské příběhy rázně separují bestiální přízemnost černochů od bohabojné cudnosti jejich bílých pánů, zde diváci utvrzují své domněnky o tom, jak si ve skutečnosti bílí pánové užívali s černoškami, ale i jak paničky dávaly průchod svému libidu s příslušně vybavenými černými samci. "Mandingo" se svého času stal velkým hitem, což vedlo ke krátkodobé popularitě plantážových blaxploitation filmů. Sám Dino De Laurentiis na hit navázal podobně koncipovaným a obrazoboreckým eposem "Drum" (1976).

"Pilíře země" byly vata do hlavy, která coby přepjatý soap-operový midcult mámila diváky zdáním komplexnosti a osudovosti. Volné pokračování "Na věky věků" už je jednak ryzí dojná kráva vezoucí se na bohužel pochopitelném úspěchu první knihy/série, ale především představuje až odstrašující exploatační bulvárek, který už se tvůrci ani nepokoušeli zachumlat do hávu nějakého zdání. S bezelstností hraničící s estetikou alegorických vozů či wrestlingu se plebsu předkládá podívaná sloužící k impotentnímu hospodskému flusání jedovatých slin na adresu oněch zlotřilých zlounů z řad mocipánů, kteří utiskují štěstíčko obyčejných lidí. Míra prvoplánové profilace postav a jejich konfliktů spadá až do karikatury, když se ruce hlavních záporáků zbarvují krví tak často, až to hraničí s masovými vraždami. Kdyby se to celé netvářilo tak vážně, mohl by to být fajn camp, ale tohle je prostě narativní ekvivalent Blesku - stejně jako v případě jeho odzbrojující přímočarosti se ani "Na věky věků" nelze vysmívat.

Duchovní film pro svět bez Boha před diváky odhaluje planetu utkanou ze snů videoklipové hyperreality, která může být reálně hmatatelná. Stačí jen nasadit správnou pózu a čas se rázem promění z nezachytitelného plynutí do smyčkové koláže, kde minuty neodtikávají, ale pulzují stejně jako světlo neonů. Ale to vše se může velmi rychle rozplynout - stačí jen na chvíli vystoupit z pózy, jenže pak už ale není cesty zpět. Korineho DJský spin na kulturu/generaci povrchu není podvratný v tom, že by ústil do apelativního gesta jako jeho předchozí generační titul "Kids", ale přesně obráceně. Namísto varování představuje omamné a smyslově intenzivní pokušení. Zhmotňuje začarovaný krhu popkulturou hecovaného pozérství a sám sebe činí jeho součástí. Jestliže doposud měli gangstasve smyčce puštěnou "Zjizvenou tvář" nyní si vysokoškoláci budou poutět "Spring Breakers" jako ultimate vzoru jak pořádně zazlobit. Je absurdní číst reflexe, jejichž pisatelé se elitářsky vymezují vůči domnělému publiku, které bude z kina odcházet zpruzelé či zničené, protože očekávalo další disneyáckou taškařici se Selenou a Vanessou, ale při tom oni sami nadšeně skandují "Spring break forever, bitches." Příznačně tak ilustrují, že Korine není v pozici mravokárce, nebo nezaujatého pozorovatele, ani watersovsky zaujatého labužníka. Představuje naopak pro diváky stejného ďábla-pokušitele, jakým je ve filmu Alien pro hrdinky. Kdo včas neuteče, bezmezně mu propadne.

Osudové úskalí nového snímku Takašiho Miikeho spočívá v tom, že funguje nejlépe, pokud o něm divák vůbec nic dopředu neví. Jenže jakékoli recenze, synopse, trailery i šeptanda kolem filmu okamžitě odhalí nikoli jen nějaký zvrat, ale komplet celý koncept snímku. Vychází to z faktu, že v Japonsku většina lidí zápletku zná, neboť je přejatá z ohromně populárního románu. ---- spoiler warning na dallší čtení ---- "Lesson of the Evil" stojí na hře s diváckými emocemi a očekáváními. Hrdinou je šarmantní a oblíbený středoškolský profesor, který ale současně je vraždící maniak, jenž ve finále vyvraždí celou třídu svých studentů. Film dává jen minimální vhled do postavy. Navzdory hrstce sekvencí, kdy divák má možnost vidět situaci pohledem hrdiny (mluvící vražedná zbraň) z větší části zůstává hlavní postava neprostupnou zlou entitou plnou kontradikcí. Snímku také neprospělo, že musel z obsáhlé předlohy vyházet hromadu materiálu, na což vlastně doplácejí všechny ostatní postavy. Miike se sice snaží některé z žáků profilovat, ale kvůli nedostatku prostoru se tu beztak nedostává na víc jak schematické figurky.

Film natolik citově vyděračský, až doslova diváka znásilňuje. Po "Haeundae" další korejská smrtící kombinace opulentních efektů, pitvořivě hysterického lidového humoru, afektovaného patosu a těžkotonážní masáže oslavující pospolitost prostých lidí vůči papalášům a katastrofám. Vyprávění se tři čtvrtě hodiny potácí na místě, aby podle příručky o dramaturgii divákům představilo postavy, s nimiž pak mají soucítit. Jenže zde to je zcela zbytečné, neboť k žádné profilaci nedochází a diváci celou dobu sledují jen chodící zbytnělá klišé v příznačně prostorově a logicky nekoherentním vyprávění. Vrcholem v laciném dojení emocí je pak nevkusná aluze na 9/11 se zdí polepenou anoncemi lidí hledajících pohřešované příbuzné.

Jedna z mála filmových antologií cílených na festivalový trh, která nabízí víc než jen seznam lákavých autorských jmen. Originální koncept filmu coby štafety až nečekaně přesně ukazuje osobitý stly, práci s žánrovými schématy i roli v rámci hongkongského průmyslu každého ze zúčastněných režisérů. ___ Více v recenzi na Rejže.cz.

Mnohými fandy asijských akčních filmů dlouhá léta netrpělivě vyhlížené setkání Jackieho Chana a Jeta Liho na stříbrném plátně skončilo jako bizarní aktualizaci devadesátkového fanboyovského mokrého snu "Mistr kickboxu". ___ Více v recenzi na Rejže.cz.