Gilmour93

Stejně jako to dělá při konverzacích aspie Bart, uhýbá Cristoferův film před divákem pohledem. Jako by si nevěřil, že dokáže nabídnout thriller, který umí pracovat s tajemstvím, psychologií postav a jejich vývojem. Už jen špičatý klobouk a kocour na rameni a Helen Hunt dostane povolení k odletu..

Nedůsledný elektrikář, zlomyslní stěhováci, příliš aktivní zaměstnanci fotoshopů a telefonních ústředen či vlasatá uklízečka, co po večerech na policejní stanici opláchne podlahu a utře prach na regálech, ti všichni se alespoň snažili, ale co proboha ten zelenáč v uniformě, co by nepoznal paranormální aktivitu, ani kdyby se mu představila? DiBlasi při svém spookie cvičení postupoval v duchu „Co všechno jste už viděli v duchařských filmech, vám já nabídnu znova“, na budování nějaké atmosféry příliš nelpěl a lekačky se povětšinou míjely účinkem. Jedna hvězda je za sexy pramínek přes spánek Juliany Harkavy, druhá je pro „Biohazard“ Joea , že mě nenechal už déle čekat a dojel, jak slíbil..

Příběh o ženě, která nechtěla překonávat překážky a o muži, který jí to připomenul. Zločin a trest na způsob Toma Forda. Žít a zemřít v dekadenci.. Audiovizuálně podmanivá mnohovrstevnost, která knižní motiv texaské pomsty metaforicky přenáší do bolestné reality. Líbí se mi, jak se archetypálnost postav a nelogičnosti v brakovém románu dají snadno omluvit jeho fiktivností i autorův smysl pro detail (volné šaty na nemocném detektivovi, čistota nehtů a toaletního papíru Raye Marcuse). Říkáte artová snobárna? Snobství je definováno jako přisuzování přílišné důležitosti společenskému postavení, módním trendům a majetku. Jakási víra, že existuje korelace mezi sociálním statusem a cenou člověka a já myslím, že cena člověka tady byla stanovena velmi přesně. Když se film formou přiblíží charakteru prostoru, ve kterém se odehrává, znamená to snad, že je takový ve své podstatě? Pak je Lost Highway příliš schizofrenní, Neon Demon příliš povrchní a Holičství příliš rasistické.. „No one writes about anything but themselves...”

Takové pozdvižení by na palubě nezpůsobil ani Pan Tau s bednou plnou hadů. Krom toho, že ten bílý Wesley Snipes s prsty tlustými jak liberecké párky nezvykle rychle píše na mobilu, tak neustálé máchá před cestujícími pistolí, šikanuje je obstrukcemi, vodí muže arabského vzevření do kokpitu a až příliš často vyslovuje slovo „bomba“. S tímto leteckým šerifem zkrátka nelze nepropadnout panice.. Neesonovi alkoholem nasáklí tvrďáci už sice vykazují jisté známky repetitivnosti, ale proč volat Mayday či Svatodušní svátky, když divák o překot dumá, kdo má v tom komplotu namočené prsty (prsy) a chvílemi je to napínavější, než Připoutejte se, prosím! Jen škoda, že klišoidním závěrem zapnul Serra režim autopilota a vrátil se na dobře známé letiště..

Vysvěcuje se chrám spravedlnosti, žalobcem je lidstvo.. Scény mimo soudní síň, i přes svůj nepopíratelný význam (především politický kontext), nevykazují až takovou sílu, ale jakmile se dostaneme k tribunálu následných norimberských procesů, začnou se dít věci.. Richard Widmark nekompromisně žaluje a ukazuje věci, na které se nikdy nesmí zapomenout, Montgomery Clift vystřihne pekařského prosťáčka s bravurní zmateností, Maximilian Schell obhajuje tak plamenně, že jej máte chuť posadit na lavici vedle obžalovaných, Burt Lancaster dlouho nečitelně mlčí a když promluví, zjistíte, že atakujete světový rekord v zadržování dechu a nakonec vše uzavře Spencer Tracy svou na jeden záběr natočenou 11 minutovou závěrečnou řečí, při které i ta slepá mrcha Spravedlnost musí uznat, že každé slovo má svou váhu. Tady ta paní měla dlouhý čas na rozmyšlenou, dokonce zbyl i prostor na záviny a Marlene Dietrich, ale jak k tomu přijdou oběti obžalovaných, u nichž měla jasno už v okamžiku, kdy strčila nos do soudní síně a nebo se vůbec ani neobtěžovala objevit..? Zbožňuji černobílé filmy, které nejsou černobílé..

The Silence of the Content, aneb Julius Ševčík v zajetí filmových –ismů a vlastních artových ambicí. Chápu, že i formou se dá bůhvíco sdělit, ale tahle byla tak zahleděná do sebe, že na to neměla čas. Škoda, protože Kňažko vypadal, že by na svých bedrech utáhl ledasco. Když kvičel jak dvojitě píchané prase, měnila by z něj spodky i agentka Starlingová..

Herzogova pohádka zahalená v oparu snu je kouzelná ve dvou věcech. Jednak střídáním nálad, které nejdou nikdy úplně na dřeň, ale zajistí magičnost celku ať už prostřednictvím hudby a nebo nasnímáním, které umí prodat vybrané lokace, chvilky pocty klasice Murnaua i úplné obyčejnosti (čarokrásná Adjani za okenní tabulí, odraz přijíždějícího kočáru na vodní hladině). A pak tím, jak se kromě úvodních minut s mexickými mumiemi vyhne hrůze, ale děsům se přitom nevyhýbá.. Nemohl jsem si pomoct, ale Kinskiho hrabě s latexovýma ušima mi nejen vizuálně připomínal Alana Harpera z Dva a půl chlapa. Ta osamělost, to držení těla vzbuzující soucit. Ve společnosti oblíbený jako mor a když už jednou dojde láska naplnění, stane se něco horšího nežli kuropění..

Fádní životopis Frantíka, co pod vlivem muškátového oříšku tak dovedně zakódoval svá proroctví, že je lze rozluštit, až se daná událost stane.. Mě osobně zaujalo toto čtyřverší: „Po odchodu mém járů necelých 36 tuctů / rozpohybuje Křesťan jména nositel obrazy mé / medvědí lovec, z krajiny dřeváků android i stín génia hudby / pak svědky díla uvrhnou k horoucím peklům nudy..

Who wants the nut forever.. Když najde hamižný Sisyfos hlodavčí říše stroj času, čumí i Herbert George Wells!

Francouzské 4/15, při kterém mohly být postavy klidně zabírány jen zezadu, protože hlavní roli si uzme posvátná relikvie z vápence, olova a dubového dřeva. Annaud původně uvažující o dokumentu těžko mohl něčím překvapit, tak alespoň vsadil na částečné napětí při záchraně artefaktů a oslavu lidské pospolitosti tváří v tvář potenciální zkáze symbolu. Apropo, doufám, že Emmanuel při svých hovorech s Kremlem nemlčí..