salalala

Ačkoli Matt Reeves nepřináší do filmového netopýřího univerza nic nového, odvedl perfektní práci a jeho The Batman je vynikající podívanou, která má svou hloubku, je hodně zajímavá a konečně se soustředí i na detektivní linii, která v určitých komiksech s Batmanem hraje dost zásadní úlohu. Inspirace Zodiacem a jinými kriminálkami z osmdesátých a devadesátých let je sice hodně znát, vzhledem k pojetí to ale nevadí, protože Reeves je natolik zručný filmař, že nic nepůsobí jako kopie nebo vykrádání, ale spíš jako poctivý eklekticismus. Atmosféra je pořádně hutná, kamera nádherně temná a hudba i s přispěním akustické Nirvany zcela přesná a trefná. Ačkoli tvůrce nabídne jednu jedinou velkou akční scénu, která je ovšem vynikající, během tříhodinové stopáže příliš nenudí, protože příběh je natolik dobře napsaný a postavy natolik nosné, že moc není kde vydechnout. Robert Pattinson je jako Batman výborný, jako Bruce Wayne ale ryze průměrný a emocionální scény mu úplně nejdou a částečná topornost je znát, Paul Dano je naprosto vynikající (a v závěru až geniální), k nepoznání namaskovaný Collin Farrell taktéž a Zoë Kravitz jako kočičí žena moc nezaostává a její chemie s Batmanem je velmi specifická a funkční, jen škoda trochu nevyužitého Johna Turturra. K dokonalosti přece jen chybí občasné příběhové nedostatky a lehké nelogičnosti, Batman je přece jen někdy možná až moc "tupý" a evidentní věci mu nedochází a taktéž stopáž mohla být o něco kratší a nic by se nestalo. Jestli snímku viditelně něco škodí, je to absence drsnějšího ratingu, protože o násilí se tu hodně mluví, skoro nikdy ale není vidět, což podobně laděné žánrovky zkrátka vyžadují. Je také zvláštní, že o Tučňákovi se moc nemluví a říká mu tak vlastně jen Batman, aniž by to bylo jakkoli uvozeno a vysvětleno. Přes některé vady na kráse je The Batman hodně vyspělý film, který znovu dokazuje, že komiksovka nemusí být jen rozjuchaná a vesměs nekonfliktní podívaná pro teenagery, ale může být plnohodnotným dramatem s přesahem a určitou žánrovou poctou. Jen k tomu musí být studiová vůle a schopný režisér. 85 %

Jeden z opravdu mála filmů, který vychází z laciného námětu jako vystřiženého z červené knihovny, který ale dokáže strhnout, vůbec nepůsobí lacině a prakticky není kýčovitý. Je až fascinující, jak si Zwick s celým tématem poradil, a když už to vypadá, že se bude posouvat prvoplánově vpřed, objeví se zvrat, který se vším zacloumá a události naberou zase úplně jiný směr. Celkové epické ladění je naprosto fenomenální, což platí pro nádhernou kameru zabírající nekonečné pláně a divočinu, melodramatickou atmosféru a dokonalou a velkolepou hudbu Jamese Hornera. Tempo není nijak překotné, ale v relativní pomalosti nikterak nenudí a získává si diváka pomalu na svou stranu. Výsledek by nebyl úplný bez zcela přesného obsazení, v němž vyniká výborný Anthony Hopkins, trochu upozaděný, ale neméně skvělý Aidan Quinn a výtečná Julia Ormond, jejíž charisma je nekonečné a krása neprvoplánová, o to osudověji se jeví. Brad Pitt pak oproti kolegům moc nehraje, ale pouze existuje, což rozhodně na ženskou část publika působí, protože v té době byl asi na vrcholu sexuální přitažlivosti. Ano, asi tu chybí nějaká vysloveně strhující a emocionálně silná scéna a s emocemi vůbec Edward Zwick pracuje střídmě, občas je znát delší stopáž a vztah mezi dvěma zbylými bratry se někdy ubírá očekávaným směrem, to ale dojmy zase tolik nekazí. Legends of the Fall je ve výsledku výborná adaptace knihy, na níž je knižní původ znát, zároveň je ale vlastně jedno, zda je předloha zfilmována doslovně, nebo se notně prokracovala, protože všechno dává smysl, postavy mají motivaci a funguje i klíčová (ale i ty vedlejší) romantická linie. 90 %

Po dekádě od vzniku se dá říct, že The Cabin in the Woods je typická Goddardovina. Příběh je rozehrán naprosto parádně, zcela záměrně pracuje s těmi nejhoršími hororovými klišé, představuje ty nejtradičnější postavy a vše se odehrává v domě odříznutém od světa. Goddard ovšem vše posouvá do metaroviny jakousi satirickou linkou, která by měla být reflexí populárním reality shows, což se mu daří. Atmosféra funguje báječně, dialogy jsou relativně vtipné a černý humor je potřebně absurdní, předně ale hodně vtipný. Poslední čtvrtina už se ale zvrhne v něco naprosto nečekaného a místo uspokojivé pointy tvůrce servíruje bizarní odkazy na legendární horory, rezignuje na jakoukoliv logiku a spoléhá na první signální, v níž se bojuje se zombies, tečou potoky krve, objevuje se hned několik záporáků a mnoho konců. Z herců stojí za zmínku tehdy ne tak známý Chris Hemsworth a poměrně zajímavá Kristen Connolly, o cameu Sigourney Weaver nemá moc smysl se hlouběji bavit. The Cabin in the Woods má solidní potenciál, který ale nedokázal úplně využít, protože se stal trochu obětí toho, co reflektuje, neboť nelogičností je v něm překvapivě dost a samotný závěr je sice fanouškovským snem, zároveň je ale trochu alibistický, protože nenabídne uspokojivé vysvětlení. 60 %

Naprosto standardní drama, které vůbec ničím nepřekvapí a už od úvodních minut je jasné, jakým směrem se bude ubírat. Gavin O’Connor tentokráte jede spíše na jistotu a diváky nedokáže úplně strhnout, protože se trochu zbytečně drží při zemi. I když je film z basketbalového prostředí, samotné zápasy nejsou moc zajímavé, chybí jim náboj a napětí a nemají ten adrenalin, který by asi měly mít. Dáno to může být tím, že snímek není primárně o sportu jako spíš o postavě samotného trenéra, který bojuje se svými démony a hledá cestu ven ze svého alkoholismu. Je až fascinující, jak se O’Connor po celou dobu drží zpátky a diváka nikdy úplně emočně nezasáhne a nepředloží byť jen jedinou emočně silnou scénu, která by ho "odrovnala". Prostor tak nechává Benu Affleckovi, který je v hlavní roli na své poměry více než dobrý a velmi pravděpodobně moc nehraje, jen emocionální scény mu stále nejdou a působí v nich hodně toporně. Je to ale právě on, kdo drží snímek nad vodou v těch nejslabších momentech a dokáže přenést přes tunu klišé a naprosto očekávaný vývoj. The Way Back je vesměs obyčejný počin, který byl v určité životní etapě pro Afflecka hodně důležitý, kdo ale zná předchozí O’Connorovy filmy bude spíše zklamán, protože tady se moc neprojevil a působil více jako nájemný režisér, jemuž na výsledku až tak nezáleží. 60 %

Nebetyčná hovězina, k níž toho nejde moc napsat. Jon Turteltaub je naprostý rutinér, což dokazuje skoro každým svým filmem. První polovina ještě má celkem spád a je i relativně napínavá, protože hrozba z hlubin se jen vynořuje a není vidět, tudíž i atmosféra je vesměs hodně solidní. Jakmile se odhalí žraločí identita, snímek padá dolů, protože, i když digitální triky jsou solidní a ústřední monstrum nevypadá vůbec směšně, ačkoli je jeho digitální původ znát, najednou nemá na co lákat, akce je ryze průměrná, sem tam někdo zahláškuje, nicméně nic zásadního a výrazného. Jestli něco těžce chybí, jsou to přehnaně brutální a krvavé scény, které by výsledku jednoznačně pomohly, takhle je to ale nechtěně legrační. Na ryzím průměru tak snímek drží charismatický Jason Statham, který si to rozdá s obřím žralokem, což je asi tím nejabsurdnějším, co lze vidět, ale svým způsobem je to zábavné, hodně zajímavá Bingbing Li, která s ním má zajímavou chemii, a pár slušných hlášek. The Meg je přiznaně neambiciózní béčko, které nikoho nemůže překvapit, zároveň ale patří k tomu lepšímu, co se v tomto subžánru dá vidět. To ale zároveň neznamená, že jde o dobrý film. 50 %

Rozmáchlá, avšak příjemně staromilská adaptace klasické detektivky, jejíž nějakou verzi viděl někdy asi každý. I proto je sympatické, že Kenneth Branagh na ni jde trochu jinak a ve velmi pomalém tempu představí i minulost samotného Poirota, což je mimochodem nejlepší část filmu, které černobílá kamera dokonale sedne. Výstavba příběhu je pečlivá, protože ke zločinu dojde až po hodině, během níž se ale divák moc nenudí, protože výprava a lokace starého Egypta jsou úchvatné a celková vizuální stránka včetně nádherné kamery, která se nebojí ani majestátních podvodních záběrů, je výborná. Zde již několikrát zmiňovaná korektnost, kdy některé postavy změnily barvu pleti a sexuální orientaci, úplně nevadí, protože není na sílu a působí naprosto přirozeně (ačkoli se dá pochopit, že znalec předlohy z ní asi nadšený nebude). Kenneth Branagh je v titulní roli naprosto suverénní, což se nedá říct o zbytku obsazení, protože Gal Gadot zkrátka hrát neumí, Russell Brand je takřka k nepoznání a je lehce toporný, vyčnívá snad jen Emma Mackey, která v sobě tu osudovost a svůdnost zkrátka má. Za zmínku pak stojí i na nějakou dobu poslední velká role Armieho Hammera, který se nevyhýbá přehrávání a není tak charismatický, jak by asi měl být. Death on the Nile je velmi dobrá adaptace, jejíž vizuální stránka je uchvacující a částečně kompenzuje několik příběhových lapsů a lehkou překombinovanost. 70 %

Oldschoolový akční počin, který je tak trochu jako zjevení, protože se podobné záležitosti už moc netočí. Guy Ritchie v něm trochu popřel sám sebe a rezignoval na tradiční zběsilé střihy, místo kterých se soustředil na opravdu hutnou a temnou atmosféru, v níž není ani stopy po jeho tradičním černém humoru. Od úvodních minut je vesměs jasné, že divák sleduje ultravážný počin, který je podobně nazlobený jako jeho hlavní hrdina a autor naštěstí ani na chvilku neuhne a servíruje syrovou a téměř realistickou akci, v níž se nešetří krví a brutalitou. Vesměs jednoduchý a klišovitý příběh o pomstě ozvláštňuje tím, že se ho snaží vyprávět nelineárně a z několika pohledů, což je ale trochu problém, protože tím pádem působí zbytečně překombinovaně a část kouzla mizí, neboť se divák musí soustředit na různé kličky. Naštěstí to ale tolik nevadí, protože akce je potřebně syrová a závěr v podobě jedné dlouhé přestřelky je opravdu výborný, jen je možná škoda, že jednu z úvodních akčních scén, které je nádherně nekompromisní, už režisér nepřekoná. Jason Statham v hlavní roli je naprosto dokonalý, protože podobné nemluvné polohy, v nichž nestřídá moc výrazů, mu parádně sedí, a naprosto zastiňuje všechno ostatní, z nichž za zmínku stojí snad jen relativně dobrý Scott Eastwood. Wrath of Man je hodně příjemným překvapením, které vypadá, jako by vypadlo ze sedmdesátých let, kdy se na něj nedostalo a teď ho někdo oprášil a bez větších inovací představil modernímu divákovi. 75 %

Typická adaptace románu Johna le Carrého, který ve svých knihách spoléhá na realističnost, složitost a čtenářskou náročnost. Asi ani sám Fernando Meirelles netušil, že po sedmnácti letech od vzniku bude jeho film aktuálnější než kdy dřív a byznys farmaceutických firem bude probírán celosvětově, ne jen v Africe. Od počátku je jasné, že půjde o civilní a apelativní drama, které bude klást důraz na charaktery, propracovaný děj a atmosféru. Všechno tu funguje vesměs výborně, protože tematika je dost atraktivní, africké lokace malebné a nádherné, titulní postavy zajímavé a polodokumentární styl poměrně vtahující. Je ale škoda, že Meirelles nevypráví chronologicky, protože flashbacky zbytečně matou, rozptylují pozornost a chvilku trvá, než si je divák správně časově zařadí. Lehkým problémem pak je délka, protože tempo je hodně pomalé, rozjezd dost rozvláčný a někomu se může jevit až nudný. Postupem času se ale komplikovaný příběh rozjede a je relativně napínavý, protože nebezpečí číhá na každém rohu, v závěru ale opět nepochopitelně zvolní a ten není tak strhující, jak by asi zasloužil. Tím pádem film nepůsobí celistvě a naopak dost chladně a odtažitě, což je škoda. Ralph Fiennes a Rachel Weisz jsou naprosto vynikající a jejich minimalismus je úchvatný, nikdo jiný, snad jen s výjimkou Dannyho Hustona, už moc prostoru nemá, na druhou stranu nikdo nijak nezklame. The Constant Gardener je velmi dobrý počin, který má co říct i dnes, jen by asi potřeboval být trochu komplexnější, přímočařejší a svižnější. 75 %

Ve své hlouposti strašlivě ubíjející film, který je naprostou esencí toho nejhoršího / nejlepšího (záleží na úhlu pohledu) od Rolanda Emmericha, který už jen vykrádá sám sebe, aniž by to kamkoli vedlo. Od úvodu je jasné, že se vracíme do devadesátých let a první poloviny nového milénia, kdy byl tento tvůrce německého původu na vrcholu, jenže dnes je jiná doba a podobné filmy už moc neobstojí. Scénář nemá smysl řešit, protože je záměrně hloupoučký a tupý a fyzikální zákony pochopitelně popírá, což by asi tolik nevadilo, protože to přece jen znalejší divák očekává. Problém je v tom, že po celou dobu je to zoufale nudné, všechny postavy jsou děsivě nezajímavé, hlášky úplně nefungují a ani triky, i když velmi slušné, nejsou úplně ohromující a jejich digitální původ je na nich leckdy dost vidět. Tempo je sice poměrně svižné a nedá se říct, že by děj neodsýpal, znovu ale platí, že stereotypnost a předvídatelnost jsou v tomhle případě ubíjející. Ne moc hvězdné, ale solidní obsazení nemá moc co hrát, a i když se Halle Berry, Patrick Wilson a John Bradley snaží, ze svých postav výrazné neudělají a jejich osud de facto nikoho moc nezajímá. Ocenit se dá snad jen velmi dobrý úvod a Emmerichova soudnost co se stopáže týče, protože být snímek o pár minut delší, byl by už nesnesitelný. Moonfall je typickým příkladem filmu, na který se za chvíli zapomene a i přes jeho rádoby epičnost by mu více slušelo místo někde na VOD. 40 %

Bohdan Sláma si přece jen uzmul až moc velkou porci a snahu o kroniku jedné pohraniční obce úplně nezvládl. Zásadní problém je v tom, že na jeden film je až moc postav, osudů a řeší se dlouhý časový úsek. Téma, jak ho Sláma nastolil, by vyžadovalo spíše seriál, který by dokázal s charaktery pracovat obratněji a nejspíš by vysvětlil i mnoho dějinných konotací, které tu zásadně chybějí. Ve filmové podobě tak zůstaly jen střípky, které si divák, jenž musí být navíc znalý historie, musí domýšlet a skládat dohromady, což není úplně dobrá cesta k úspěchu. Černobílá kamera má snímku dodávat jakýsi punc dobovosti a rádoby dokumentárnosti, jenže se nelze ubránit dojmu, že Sláma ji nevyužil na maximum a není tak nádherná a kontrastní, jak by mohla být. Příběh je zcela zbytečně roztahaný do zhruba dvanácti let, o nichž neřekne vůbec nic a opravdu vyžaduje znalost všech souvislostí. Možná i proto scény, které byly potenciálně silné a nedá se pochybovat o tom, že na papíře silně vypadaly, nakonec nejsou tak působivé a dějí se jen tak mimochodem a bohužel i tak trochu očekávaně. Z mnoha událostí a nějakých osobních podzápletek nevyplyne vůbec nic a jejich zařazení postrádá smysl. Ačkoli je film obsazen výborně a ne tak okoukanými tvářemi, vlivem množství nerozvinutých a epizodních postav se o nějakém hlubším hereckým výkonu dá mluvit jen u výborné Magdalény Borové, která dokáže všechny emoce vyjádřit pouhým pohledem a mluví naprosto minimálně, a snad ještě u Csongora Kassaie, jehož postava aspiruje na tu nejtragičtější v celém filmu, opět ale platí, že není úplně dotažená. I stopáž mohla být o něco kratší, protože dlouhé záběry v první polovině nikam nevedou, působí samoúčelně a už tak pomalé tempo ještě víc zpomalují. Výsledku se ale rozhodně nedá upřít silná tematika, několik působivých momentů i opravdu stísněná a depresivní atmosféra obce, v níž se všichni znají, zároveň se ale navzájem bojí, protože neví, co od druhého čekat. Bohdan Sláma určitě zaslouží uznání, že se do takhle těžké látky pustil a v našem malém rybníčku se pokusil po vizuální a technické stránce jít nevyšlapanou cestou, jenže jeho ambice asi byly větší, než dokázal zvládnout a Krajina ve stínu tak skončila někde na půli cesty. 60 %