salalala

Je znát, že Antonio Campos vychází z pravděpodobně dost košaté knižní předlohy, protože postav je tu extrémní množství, což je na škodu, protože i při delší stopáži není úplně možné ke všem najít cestu. Jejich propojené osudy jsou místy zajímavé, jenže někdy je těch náhod příliš moc a ono propojení je hodně na sílu, aby zapadalo do konceptu. Škoda také toho, že se autor rozhodl pro využití voice overu, který je extrémně doslovný a chvílemi zbytečný, protože nedává možnost rozvinout spolupráci diváka, který tak nemusí vůbec nic domýšlet. Řemeslně je ale vše v pořádku, protože atmosféra je vskutku hutná a dost depresivní, kamera nádherně temná a některé obrazové kompozice jsou v rámci možností krásné. Podobně je na tom i hudba, která jen dotváří celkovou bezvýchodnost a beznaděj. Vrcholem je nicméně famózní obsazení, v němž nejvíc prostoru má velmi dobrý Tom Holland, zazáří také ale nezvykle záporný Jason Clarke, slizký Robert Pattinson, který opravdu umí, výborný Bill Skarsgard a i díky vzhledu nezapomenutelný, i když přehrávající Haley Bennett. The Devil All the Time je dost ambiciózní projekt, jemuž trochu chybí dramaturgie a svižnější tempo, na druhou stranu ale nabízí hodně atraktivní téma náboženského fanatismu a určité osudovosti, z níž se nejde vymanit. 70 %

Pet Sematary ve verzi 2019 je typickým příkladem toho, proč ten, kdo zhlédne film podle Stephena Kinga, málokdy sáhne po předloze a považuje ho jen za autora prvoplánových hororů. Dvojice Kevin Kölsch a Dennis Widmeyer v prvních třech čtvrtinách rozjíždí docela zajímavý počin, protože nešetří hutnou a temnou atmosférou a velmi dobře připravuje na příchozí tragédii. Opírá se o hodně slušný vizuál, docela působivou hudbu a očekávané, leč docela povedené lekačky. Jenomže v poslední čtvrtině se snímek mění v naprosto lacinou béčkovou duchařinu, která už s předlohou nemá moc co společného. Ono by ani nevadilo, že se proti románu zásadně změnila jedna z klíčových postav, jako spíš to, že zatímco kniha je jakousi úvahou o životě a smrti a neschopností člověka se vyrovnat se ztrátou, tak snímek je povrchním duchařským hororem, který se od předlohy dost odklání, nemá onen filozofický přesah a postavy zplošťuje na zoufalce bez propracované psychologie. Samotný závěr je pak až nechtěně směšný, protože podstatu románu úplně popírá, a i když se snaží být určitou variací na jeho pointu, vůbec to nefunguje. Z obsazení je suverénně nejlepší John Lithgow, protože jako jediný má co hrát. Jason Clarke je po většinu stopáže unylý, Amy Seimetz moc prostoru nemá, takže snad jen Jeté Laurence je potřebně děsivá. Pet Sematary asi splňuje požadavky na moderní horor, veze se na vlně oblíbenosti Stephena Kinga, o moc víc toho ale nenabízí a čtenáře předlohy především v závěru dost zklame. 60 %

Joe Berlinger měl i díky svému výtečnému dokumentu v ruce ohromný potenciál, ten ale při tvorbě celovečerního filmu zdaleka nevyužil. Na jednu stranu je originální, že se film o jednom z nejslavnějších a nejděsivějších masových vrahů historie pokusil natočit de facto bez jediné vraždy a bez násilí, na tu druhou je ale nutno říct, že i kvůli tomuto přístupu se mu výsledek trochu rozpadl pod rukama. Vzhledem k tomu, že vychází z knihy vrahovy přítelkyně, je v centru dění jejich vzájemný vztah, který vypadal docela harmonicky, takže film je někdy ryzím romantickým dramatem. Nejvíc baví na začátku, kdy se všechno příjemně rozjíždí, má to zajímavou atmosféru a poměrně slušně rozehrává ústřední příběh. S postupujícím časem se ale film utápí ve stereotypu, přestává být tolik zajímavý a najednou je na něm znát, že bez zobrazení oněch hrůzných činů je trochu bezradný. V závěru si ale pomůže archivními dokumentárními záběry a dovětkem. Docela dost toho zachraňuje ústřední Zac Efron, který nemá problém zachytit Bundyho charisma a pohlednost, chybí mu ale onen vnitřní děs a zvláštnost, která z Bundyho vyzařovala, což ale není taková výtka, protože to asi zahrát úplně nejde. Z vedlejších postav už jsou zajímaví jen Lily Collins a John Malkovich, kteří ale nemají tolik prostoru, aby pořádně zazářili. Od snímku, jehož originální název je Extremely Wicked, Shockingly Evil and Vile, by člověk čekal rozhodně víc, nakonec ale dostane jen bizarní romantické drama, v němž se všechno děje dost překotně a nikdy nedokáže pořádně strhnout. 60 %

Velmi příjemná televizní jednohubka, která komornosti a omezených prostředků využívá na maximum. Základem je velmi dobrá zápletka, která je rozehrána hodně zajímavě a diváka zanechává v nejistotě, co se vlastně bude dít. K ní se přidává i slušná atmosféra, která je podmalovávána francouzskou hudbou. Škrdlantova režie není nijak výrazná, ale spoléhá se na výtečné dialogy, sílu zápletky a pomalé tempo, v němž je čas jen na to nejdůležitější. Vzhledem k tomu, že stopáž jen lehce přesahuje hodinu, není možné se vysloveně nudit, na druhou stranu ale potom vše působí trochu překotně a Maigret možná zbytečně vypadá jako mnohem větší génius, než jakým by měl být. Pozornost ale udržují především vynikající herci, mezi nimiž vyniká skvělý Rudolf Hrušínský a v závěru se k němu přidávají i Jana Hlaváčová a Jiřina Jirásková, škoda, že Ota Sklenčka nedostal víc prostoru. Zub času se na snímku podepsal hlavně po vizuální stránce, která je zbytečně tmavá. Obavy komisaře Maigereta jsou ale i po padesáti letech překvapivě dobrou a svižnou podívanou a také poctivou detektivkou, které už se dnes netočí. 70 %

Možná trochu přeceňovaná záležitost, které by divadelní prkna slušela o něco víc. Noah Baumbach napsal hodně dobrý příběh o tom, že rozvod nikdy nemůže dopadnout dobře, protože i na první pohled inteligentní lidé do něj mnohdy spadnou takovým způsobem, že z nich vyplyne na povrch to nejhorší. Film paradoxně nejvíc funguje, když v něm prosvítá absurdita vedení podobných procesů, kdy de facto neexistuje žádná správná varianta a tím pádem se do něj vkrádá jemný a potřebný humor. Jinak jde o naprosto precizní řemeslnou práci, na níž je vidět, že díky ní Baumbach vyřešil své osobní trauma. Je dobře, že nikomu příliš nestraní a snaží se objektivně popsat, co se v celém procesu děje a jak těžké to pro oba partnery je. Někdy je ale snímek do sebe zahleděný a divákovi nejde moc naproti, emoce trochu pustí pouze v momentě vyhrocené a ukrutně uvěřitelné hádky, což je ale trochu málo, oba hrdinové jsou po celou dobu tak trochu nedobytní a chladní. Famózní je ale obsazení, v němž kralují Adam Driver a Scarlett Johansson, kteří jsou velmi přesní a precizní, pozadu ale nezůstává ani po právu oscarová Laura Dern, vysloveně pak potěší účast Alana Aldy a Raye Liotty. Jen škoda, že se autor v dialozích někdy dost utápí a tempo není svižnější, protože v určitých momentech se film vskutku dost táhne, tím pádem by neuškodila ani o něco kratší stopáž. Marriage Story je velmi dobrá záležitost, která ukáže, že rozvod není nikdy příjemný, a může sloužit i jako určitá terapie. Jen ten hype kolem ní vytvořený jí možná škodí víc, než by bylo záhodno. 70 %

Je svým způsobem škoda, že Marie Antoinetta je ve výsledku nedotažená. Sofia Coppola jako by nevěděla, zda chce točit seriózní historickou podívanou, nebo ironické šťouchnutí do života vyšších vrstev a dopadlo to tak nějak napůl. Když chce autorka hýřit jemným vtipem, funguje to a ono zlehčování a ironizování šlechtického života je moc fajn. Jakmile se ale pokouší o serióznost, naráží na určité mantinely, protože děj je hodně epizodický a prakticky neexistuje a je plný repetitivních scén, které jsou občas ubíjející. Je hodně zvláštní, že i přes výbornou výpravu, nádhernou kameru a skvělé kostýmy snímek vůbec nepůsobí opulentně a opravdu velkolepých momentů je tu jen pár. Potřebnou atmosféru ozvláštňuje řízný, ale hodně trefný rockový soundtrack, který z hlavní hrdinky dělá "rockovou" hvězdu své doby. Přesto to všechno úplně nedrží u sebe a i díky pomalému tempu se film dost táhne a působí hodně zdlouhavě. Navíc tu je nedořečený a násilně useknutý závěr, který nenabízí žádnou pointu a skončí de facto uprostřed děje. Kirsten Dunst je v hlavní roli velmi dobrá, i když dost chladná (možná ale záměrně) a Marii Antoinettě propůjčuje velice specifické charisma jakési dívčí nevinnosti, Jason Schwartzman jakožto Ludvík XIV. není nijak výrazný a někdy zbytečně přehrává, za pozornost pak stojí ještě výborný Rip Torn, mladý Jamie Dornan a snesitelný Steve Coogan. Marie Antoinetta je dost zajímavý film, který je plný jednotlivých scén, jako celek je ale rozpačitý. 60 %

Poměrně nezajímavé a nenápadité béčko, které právem zapadlo, na druhou stranu odstartovalo sérii, jejíž každý díl je nejspíš lepší. Walter Hill celou dobu jede na absolutní jistotu, ničím moc nezaujme a snímek se tak zvláštně táhne. Příběhem neohromí, protože ten je předvídatelný, neoriginální a jen naplňuje všechny žánrové šablony. Moc se mu nedaří vytvořit ani vězeňská atmosféra, která není tak hutná a překvapivě chybí silnější postavy, protože většina z nich je zaměnitelná a nevýrazná. Totéž se dá říct i o emocích, které tu zcela absentují, osudy jednotlivých odsouzených jsou divákovi poměrně jedno a opravdu tu není nikdo, kdo by vzbuzoval nějaké větší sympatie. Největším zklamáním jsou ovšem boxerské zápasy, které jsou sice zvládnuty řemeslně solidně a docela syrově, jsou tu ale pouhopouhé dva, což je opravdu málo. Mezi nimi je plno nezáživných dialogů a rozehrává se docela dost motivů, které vyšumí a nejsou dořešeny (třeba právě znásilnění, za které Chambers sedí, o kterém se nedozvíme vůbec nic a stále zůstává pohled obou zúčastněných stran). Jediné, co snímek drží na lehkém nadprůměru, jsou herci, protože jak Wesley Snipes, tak Ving Rhames jsou velmi dobří a ze svých ne úplně dobře napsaných postav těží maximum, Peter Falk je příjemnou třešínkou na dortu, i když nemá moc co hrát. Ačkoli Undisputed vzniklo dva roky po miléniu, hodně připomíná podobné žánrovky z přelomu osmdesátých a devadesátých let. To je na jednu stranu sympatické, vzhledem k minimu akce a invence to ale spíš škodí. 60 %

Být feministka, tenhle film mě vytočí do krajnosti. Debutující Radek Bajgar totiž do titulního příběhu navěsil všemožné stereotypy, které jen rozvíjel a vůbec je nerozporoval. Z pohledu nefeministy jde o solidní počin, který ale klame tělem a na druhé zhlédnutí už nemá moc co nabídnout. Záběry krajiny jsou místy krásné, Bajgar se divákovi opravdu vůbec nepodbízí a celou dobu je znát, že točí přesně to, co točit chtěl. Humor není prvoplánový a nikterak vulgární, je naopak velmi decentní a příjemný a nikdy nesklouzne k nějakým karikaturám nebo lacinostem, velmi příjemná je i hudební složka. Samotný příběh je pak trochu předvídatelný, klišovitý a plný stereotypů, přesto má své určité kouzlo, jen se nad ním divák nesmí moc zamýšlet, protože pak by řešil to, že ti muži de facto mají, co chtěli a to, že v průběhu manželství si nedokázali vymezit potřebné mantinely, je spíš vina jejich a ne manželek. Příběhové a určité morální nedostatky nicméně vyvažuje výborný Jiří Bartoška v titulní roli, který snímek utáhne zcela sám a ostatní mu jen sekundují, nicméně třeba Eliška Balzerová a Tatiana Dyková jsou výborné, u zbylých mužských rolí už je to trochu horší, nicméně nejde o nic tragického a i takový neherec Kohák je poměrně solidní. Tempo nicméně mohlo být svižnější a závěrečná proměna jedné z manželek mnohem víc důvěryhodnější, protože samotný závěr díky tomu působí nechtěně směšně, málo uvěřitelně a trochu víc prvoplánově. Teorie tygra ale ve výsledku není vůbec špatný film, jen je třeba se smířit s tím, že nemá žádný přesah a jeho mužští hrdinové jsou vlastně uťápnutí pánové, kteří si nedokáží vydobýt respekt svých partnerek. 60 %

Velmi dobré sportovní drama sice nepřináší nic originálního a de facto by se podle něj dala psát šablona pro vytváření podobných žánrovek, moc pěkně se na něj ale dívá. Thomas Carter od začátku nasazuje svižné tempo a odhaluje, o čem to celé bude a divák jen sleduje cestu, jakou se k tomu dojde. Atmosféra amerického maloměsta je výborná, poměrně dobře je napsaná i většina postav, díky čemuž snímek působí autenticky. Samotné zápasy jsou nasnímány a zrealizovány vesměs výborně a dynamicky, není jich tu ovšem tolik, což je dáno i tím, že samotný snímek není úplně o basketbalu, ale spíše o tom, že i když sport milujeme sebevíc, v životě jsou důležitější věci. Potřebně úderný je i typicky hiphopový soundtrack, který k podobným filmům tak nějak patří. V hlavní roli exceluje Samuel L. Jackson, který nechává naplno působit své charisma a bez problémů utáhne snímek sám, ostatní včetně začínajícího Channinga Tatuma jsou obsazeni taktéž dobře, jen zkrátka nikdo další tak nevyniká. Výsledek tak krom přemíry klišé kazí především přepálená stopáž, protože celá linie s těhotenstvím partnerky jednoho z hráčů mohla skončit na podlaze střižny a i samotný konec mohl být o celou zápletku s mistrovstvím státu kratší. Coach Carter je velmi dobrý počin ze světa basketbalu, o němž zase tolik filmů není, je ale třeba se smířit s tím, že nepřináší nic nového a občas je opravdu hodně zdlouhavý. 75 %

Pod produkčním vedením béčkového krále Rogera Cormana natočil Paul W.S. Anderson svůj suverénně nejlepší počin. Od počátku neřeší vůbec nic a po pár minutách je i méně zkušenému divákovi jasné, jak se vše bude vyvíjet. A ono to vůbec nevadí, protože akce je výborná, má potřebné tempo, nechybí jí adrenalin a je dost brutální, což po letech od vzniku rozhodně potěší. Samozřejmě to celé nejvíc připomíná videohru, kterou tedy divák nemůže hrát, ale moc pěkně se na to kouká. Štědrý rozpočet je znát právě na vizuální stránce, která je naprosto parádní a je tou největší devízou. Jason Statham se do hlavní role naprosto hodí, protože se po něm chce jenom jeden výraz, který zvládá výborně a přes charisma vše uhraje, na herectví tu totiž jsou vynikající a hláškující Ian McShane a smrtelně vážná, nicméně výborná Joan Allen, která si hlavní záporačku vysloveně užívá, z dnešního pohledu pak potěší i začínající Jason Clarke, mužskému oku pak lahodí především nebezpečně sexy Natalie Martinez. Je jasné, že příběh nedává mnohdy smysl a nelogičností je v něm dost a dost, což samozřejmě korunují ženské vězeňkyně, které pochopitelně vypadají jako z módního salonu. Ve výsledku to ale nevadí, protože Death Race je výborná jednohubka, která svůj účel splní a většina diváků u ní nebude mít pocit promarněného času, je ale samozřejmě nutné být fanouškem podobných hovězin. 80 %