amirgal

Jednoduchost, schematičnost, promyšlená kompozice a především zajímavá perspektiva pohledu.

Bizarní postmoderní výprava v podání Michaela Ritsteina blížící se duchu nízkozpočtového gialla ve spojení se střihovou koláží Jana Němce v kontrastu s knižním až patetickým stylem Klímova textu. Kdo nerad bizarní, ošklivé a neumětelské ve službách umění, nechť na to raděj nekouká.

Pes domácí, zool. Canis lupus familiaris, je domestikovaným poddruhem vlka. Navzdory tomu je soužití psa s člověkem založeno na podřízenosti psa vůdci smečky - člověku. Existuje ovšem podezření, že na neznámém ostrově v Tichém oceánu se psi domácí po setmění převlékají za rejsky, jejichž vzhled úspěšně imitují třásňovým převlekem, a takto maskováni útočí na člověka. Tlustá zeď se pod doteky jejich zubní protézy mění v papírovou dekoraci, naproti tomu mají nepřekonatelný odpor k dřevěným překážkám, které jsou nuceni zdolávat jinými způsoby, a k vodě, zřejmě proto, že by jim navlhl kostým. Prosíme návštěvníky neobydlených ostrovních oblastí v Tichém oceánu, aby si s sebou v rámci bezpečnosti vozili tank, nebo alespoň železný barel, a jednoho kapitána, pokud možno jménem Thorn. Konec hlášení.

Příběh, scénář, obsazení a výprava, ani jedno pro mne nezestárlo a nezevšednělo. Navíc ony neuhlazené a kostrbaté triky dodávaly estetice filmu jakousi zvláštní přízračnost a ojedinělou "patinu". Od té doby už jen čekám, kdy že to narazím na další netuctově zpracovaný příběh starých řeckých bájí a mýtů. Asi už se nedočkám - ty dnešní triky jsou tak dokonalé, až z toho musejí být samy úplně znuděné :-( .

Domnívám se, že nelze hodnotit jako homogenní celek ... pouze průměrovat.

Nechci se zaplést s Moorem, nevím, co napsal a nenapsal; nevím, co je Krakonošovo a co Trautenbergovo. Vím jen to, že komixového scénáristu Alana Moora vizuálně doplňovali/interpretovali jiní, a tak, než si předlohu přečtu, jen poznámku k Snyderově estetice: Zack Snyder zhmotnil popkulturní ikony (od castingu přes kostýmy až po jejich pohybovou stránku, které by se snad směle dalo říkat engine), tak věrným (ve smyslu HIFI, slovo věrohodný by zde pozbylo jak smyslu tak i opodstatnění) způsobem, že se jejich estetika stává výrazem zpochybnění sama o sobě; sabotáž dokonalostí; ideál, který sám sebe popírá - subverzivní, relativizující - jako ostatně zpracování námětu samo (v tomto stavu zřejmě již přišedší od Moora). A tato sofistikovaná realizace principu díla na vizuální úrovni mně připadá fascinující. P.S.: adaptace námětu? - možná si spíš zaslouží označení "transformace", slovo "adaptace" v kontextu humanitních věd v sobě skýtá vždy cosi nedostatečného a druhořadého

Zpráva o neznámém a bizarním světě, kde se děti chovají jako dospělí a dospělí jako děti, kterou načrtl Jeunet a podepsal Caro.

Když ve slumu v Riu končil s focením známý fotograf a streetartista JR, přišel za ním patnáctiletý mládenec, nadšený stoupenec "politiky" gangů a s velkým obdivem mu řekl: "Jednou kulkou dostaneš jednoho muže, jednou fotografií jich dostaneš stovky." Ale k filmu: Dlouhý a složitý příběh rozvětvený popisnými retrospektivami jednotlivých postav (Jak se mu to na tu stopáž všechno vešlo?). Příběh podle všeho pravdivý s decentní dávkou umělecké licence: barvitý a napínavý, ale soudržný a pochopitelný. Postavy mají duši; jsou jako živé! Některé pak taky mrtvé :-( ..., ale to je hold život.

Myslím, že tenhle názorově černobílý snímek je ke svému účelu výborně natočen - výběrem tlumených studených odstínů barev, drastických detailů; "zmatená" a "stísněná" kamera - nízká hloubka ostrosti; emotivně šokuje nedovolí vám svobodně dýchat; mám dvě možnosti, jak se na film dívat - jako na hraný vysoce tendenční dokument, který a) dovedl do krajnosti obraz sexuální kulpabilizace žen, nebo jako na snímek, který b) poškodil obraz irské společnosti a katolické církve. Ale to je na velmi dlouhou debatu, která sem vlastně vůbec nepatří. V každém případě muselo dojít k závažnému selhání společnosti. P.S.: V naší sekularizované a téměř rovnoprávné vlasti (až na tu feminizaci chudoby a pár drobností), může film působit nadmíru kontroverzně - ale ...

Cornelius: "Mimochodem, četl mistr mou skladbu? ... Bylo by skvělé, kdyby ji interpretoval." Jilker: "Ty interpretuješ jeho a on tebe?" Cornelius: "Interpretův vztah k interpetovanému." Jilker: "A najdete se nakonec?" Cornelius: "Cože?" _____Cornelius (Jarl Kulle) jako prototyp kritika-životopisce-darmošlapa, který se přiživuje skandálními životopisy známých hudebníků a skladatelů - toto byla jedna z nejlepších komedií, které jsem v životě viděla, přičemž beze studu dodávám, že jsem se smála tak, až mi tekly slzy z očí, a to nejsem příznivcem velkých komediálních šarád ani grotesek. _____Absurdní, gradující scény ztvárněné dokonalým pohybovým herectvím a mimickým rozsahem Jarla Kulleho (myslím, že tady hravě překonal Petera Sellerse, kdo viděl jistě ví, proč je srovnávám :-), které končí groteskně v uzším smyslu slova - ale především jde o vynikající scénář. Ironizující komedie o kriticích, životopiscích, impresáriích, umělcích (ale jen o těch s aureolou :-) a jejich milenkách. ______Cornelius plačtivě šeptá nad rakví mistra: "Co je to genialita?" Mistr ze záhrobí rázně odpovídá: "Genialita? - Schopnost přimět kritika změnit názor!" _____ Vivat Cornelius! Vivat Bergman! Vivat Kulle! _____ P.S. Nerozumím tomu, co má podle některých zde, tenhle film společného s Fellinim. Bergman - to je rozdílná optika, jiná filozofie, odlišná estetika ...