WinstonS

Krvelačné orgie pro milovníky létajících kusů lidského těla, zohavených údů a zlověstného zvuku motorové pily. Pro normálního diváka, který má rád horory, bohužel zcela nestravitelná záležitost. Jediné, co stojí za zmínku, je Jordana Brewster :-)

Přiznávám, asi nejsem pro filmy podobného ražení vhodný typ. Čekal jsem špičkovou podívanou v rámci žánru, jenže místo toho se servíroval zcela standardní žánrový kousek včetně na emoční strunu hrajících hudebních vložek s nezbytnými houslovými party. Nevím, díval jsem se s přítelkyní a v době Vánoc, ale i tak mě hvězdně obsazená LOVE ACTUALLY nezaujala (s výjimkou stárnoucího rockera a miniroličky Rowana Atkinsona) více než jako lehce nadprůměrná, ale jinak úplně normální a ničím výjimečná romantická komedie.. To i ta poblbaná husička Bridget Jonesová mě bavila víc. Jak může být takový film v TOP 200, to pro mě zůstane nevyřešenou záhadou.

Nadčasový snímek, který vás přinutí smát se, plakat, přemýšlet, nadávat a nakonec i bez dechu sledovat úžasně vygradovaný závěr. Po shlédnutí GREEN MILE jsem měl pocit, který mívám u filmů velmi zřídka, ale pokud se dostaví, snažím se uchovat si ho co nejvíce. Je to příliš osobní prožitek na to, abych o něm chtěl mluvit nebo psát, ale už kvůli němu je tento skvost v mém osobním žebříčku hodně vysoko. Krásný film. Nestydím se přiznat, že ke konci jsem byl pořádně naměkko...

Od stallonovské pitomosti Země policajtů až po působivou Walk the line a zejména 3:10 TO YUMA: taková je cesta Jamese Mangolda. A tenhle nenápadný chlapík mi začíná být hodně sympatický. klasické westerny patří mezi filmy, na kterých jsem vyrůstal - ať již v literární či filmové podobě. A 3:10 TO YUMA je poctou filmům, které se dnes už netočí. Popravdě, romantická epopej o homosexuálním vztahů dvou kovbojů mě vážně nebere a ani ji mezi filmy o Divokém Západě řadit nelze. Zato tenhle snímek, to je jiná. Od klasického černobílého schématů postav, přes westernovými klasiky vzývané pojmy jako "čest", "spravedlnost" či "pomsta" až po řádně napínavé a patetické vyvrcholení. Vše umocněno výborným výkonem obou hlavních postav. Baleův životem zklamaný válečný veterán, který umně balancuje mezi bezmocnou zahořklostí outsidera a zoufalou ctižádostivostí otce hledajícího cestu k vlastnímu synovi, je perfektně doplněn pistolníkem Crowem, pod jehož nepřístupnou a drsnou skořápkou bezlítostného vraha se skrývá přemýšlivý člověk citující Bibli, který by možná na životní křižovatce mohl zvolit opačnou cestu. Už kvůli jejich jiskřivému souboji slov i zbraní stojí za to se na 3:10 TO YUMA podívat.

Prison Break (dále jen PB) nelze hodnotit po jedné, resp. dvou sériích. Kdyby tomu bylo jinak, šel bych bez váhání na 100%. První série PB je totiž takřka dokonalá. Myšlenkou, provedením, narativní linkou i velkolepými dějovými zvraty. Vzpomínám si, že když mi 1. a 2. sérii přinesla spolužačka, jen jsem se usmál a poděkoval za dobrý večerníček (= seriál, jehož jeden, dva díly si pustíte kolem půlnoci - takhle u mě během pěti let na kolejích funovali Simpsonovi, Futurama, Red Dwarf aj.). Ó já bláhový... dva dny jsem takřka nevycházel z pokoje a obě série sjel od začátku do konce. Bylo to jako droga. PB mě totálně vtáhl. Nejde o žádné vysoké umění, ale v rámci žánru je to špičková podívaná, která v případě první série zřejmě nemá konkurenci (LOST vydrželo tempo a zběsilé nasazení PB jen asi pět, šest dílů). Nemá cenu popisovat jednotlivé pstavy a děj seriálu, raději se na tenhle skvost podívejte sami. Od druhé do čtvrté série ale jde laťka proklatě dolů (subjektivní hodnocení: 100% - 80% - 70% - 40%). I z čiré nostalgie po dvou podzimních dnech roku 2007 ale dávám PB komplexní hodnocení *****. P.S. Trest zařazení do pracovního procesu navrhuji pro osobu, která je zodpovědná za casting dabérů PB na TV stanici Nova. Sledovat verzi s titulkami je pohádka - Sucreho měkký latinský přízvuk, T-Bagovy průpovídky (z mnoha hledisek nejzajímavější postava seriálu), Lincolnova hrdelní americká angliština, Scofieldův charismaticky ztišený šepot a mnoho, mnoho dalších lingvistických hříček se u dabovaného překladu míjí účinkem. A to je obrovská škoda.

Šleha jako blázen. Spalující žár newyorského slunce, jedno podivné léto plné sexu, drog a hudby, masový vrah mileneckých dvojic a mnoho, mnoho dalšího. Takhle nějak jsem si vždy představoval 70. léta, kdy pomíjivý nádech vzpoury a revolty z předcházející dekády odvál vítr kokainu, diskotékové hudby, blyštivých kár, vyfintěných blondýnek a napomádováných frajerů s kalhotami do zvonu. Vedle nich však bujel nihilismus, dekadence a amorálnost punku, jenž do US dorazil z britských ostrovů a zapustil tady pevné kořeny. Právě ze střetu těchto fenoménů, které utvářely pozoruhodné a v mnoha ohledech zásadní období Lee vychází a svým nenapodobitelným způsobem popisuje a vytváří šílený mix posthippies, Taliánů, diskotékových hvězd, looserů, dealerů všech možných sraček a všech těch, kteří zažili jedno hodně krvavé a horké léto v NY v roce 1977... Vyzdvihnout bych chtěl zejména Adriena "Pianistu" Brodyho, který tenhle méně známý snímek táhne dopředu energií čtyř feťáků na sobotním éčkovém tripu.

Spike Lee umí. Nic víc asi není potřeba dodat. Já se nejvíce bavil u politicky nekorektních narážek a pokaždé, kdy byla v záběru Jodie Foster - ta baba je okouzlující :-) INSIDE MAN je až překvapivě komediálně laděný snímek, který nepostrádá spikovský šmrnc a šarm, kterým drží pohromadě a zlomyslně si utahuje z okolního světa. Pro Denzela Washingtona mám v takových rolích slabost a tady podává jeden ze svých nejelpších "detektivních" výkonů - tenhle rozesmátý cynik mu sedí stejně dobře jako Jodie Foster proklatě krátká minisukně nebo Clivu Oweovi šátek a brýle přes obličej a suché hlášky, které pronáší nevzrušeným hlasem. P.S. málokdo dnes umí natočit NY tak jako Lee - ta atmosféra vás úplně pohltí.

Typický film na jedno shlédnutí, ve kterém mě až zarazil odfláklý výkon Harrisona Forda. O jeho herectví nemám velké iluze, ale tohle byla vážně síla... Ale pozor, film jako takový není vyloženě špatný. Atmosféra v něm je hustší než mlha kolem švýcarské vily Václava Klause a hudební složka taky není k zahození.

Proboha, jak já miluji ústřední skladbu, kterou složil sám velký Ennio Morricone! Pusťe si ji, zavřete oči a vychutnávejte. Vždyť v ní je přece všechno, co pro mě dělá Francii Francií - ranní káva v kavárně na rohu pařížské ulice, křupavá bageta s croissantem, labužnické šlukování z gaulloisky při čekání na TGV, mřížková francouzská okna s okenicemi, malé a úzoučké výtahy, okouzlující a v každém věku elegantní ženy, vítr pohrávající si s vlasy vaší přítelkyně při večeři na palubě restaurace brázdící noční Seinu, podmanivý pohled na ozářenou Eiffelovku, usměvavý prodavač novin na rohu ulice kousek od Louvru, vychlazené víno jež popíjíte v zastrčené vinárně v Montmartru, spící vandrák s knihou od Voltaira pod hlavou...

Sorry, Joey...