WinstonS

Proč měnit osvědčené recepty, řekl si Martin Scorsese a se svou typickou noblesou a grácií zopakoval klasické narativní postupy, jež většina fanoušků zná hlavně z GOODFELLAS. Výsledek? Ohromující. Joe Pesci se pro roli vychcaných a agresivních hajzlíků takřka narodil, de Niro tehdy ještě byl opravdu NĚKDO (v jednom roce CASINO a HEAT, tedy dva filmy se statutem legendy) a Sharon Stone... ta prolhaná a mrzká mrcha a feťačka, jejíž sex-appeal jde ruku v ruce s agresivními návaly hysterie a šílenství, je nekorunovanou královnou filmu. Jenže Oscar z toho nebyl - Frances McDormand ve FARGO, to je totiž sakra silná konkurence.

Kdo na konci neplakal, nemůže mít rád mayovky.

Jsou filmy, které je takřka zločinem dávat v televizi na víkendové odpoledne, kdy člověk příjemně naladěný po vydatném obědě usedne do sofa a nechá svou mysl proplouvat programem plným nenáročných oddychovek, jež nenutí diváka... No, dobrá, nechám toho. THE STING je jako dobré víno - nikdy nezestárne. Brilantní herecké výkony jdou ruku v ruce s hodně povedeným scénářem, který je vystavěn na prachobyčejné dějové zkratce. Jenže ta lehkost, dámy a pánové! Ten báječně uvolněný Roy Hillův režijní styl! Ten fantastický karetní podvodník a opilec ve vlaku v podání Paula Newmana! Ten charismatický rošťák Robert Redford, jemuž byste z ruky zbaštili i ampulku cyankálie! A ten skvělý zážitek, který jsem při sledování THE STING měl....

Výzva všem fanouškům Roberta Ludluma: řekněme své razantní a úderné NE všem pokusům prznit dílo našeho oblíbeného autora!

Takhle to dopadá, pokud režisér a scénárista jsou ochotní jít ve svém snímku až na dřeň. Rossellini a Amideo vycházeli z popisu skutečných událostí, které jim osobně převyprávěl jeden z vůdců italského odboje. A v troskách a rozvalinách vymobradovaného Říma rozehráli dva výše zmínění pánové excelentní studii protifašistického odboje. V čem excelentní? Takhle věrné zobrazení patologické, dusivé a napjaté atmosféry německé okupace jsem viděl jen ve VYŠŠÍM PRINCIPU. Příběh o statečnosti, odvaze a hrdinství odbojářů kontra sadismus a krutost německých katanů měl pro italskou poválečnmou generaci i silně očistný význam.

Civilní pohled na filozofa a dramatika, jehož osud vynesl na místo prezidenta malé země uprostřed Evropy. Zejména záběry odhalující zákulisí velké politiky (volby 96), celým dokumentem se táhnoucí niť vztahu Havla ke Klausovi či skvělý dialog Zeman-Klaus stojí za shlédnutí. Btw, člověk ocení intelektuální úroveň pana prezidenta Havla a jeho okolí o to víc ve srovnání s tím, jaký póvl a hnůj se dostal na Hrad po něm...

K mimořádnému filmovému zážitku stačí jedna místnost, dvanáct herců a famózní scénář Reginalda Rose. Henry Fonda jako Ježíš Kristus (bílá barva jeho oblečení byla náhodná) přesvědčuje 11 nevěřících Tomášů o nevině obviněného osmnáctiletého černošského mladíka, jenž měl zavraždit svého otce. Nesnesitelné dusno k zalknutí, propocené košile nervözních porotců, vztek, emoce a dým z věčně zapálených cigaret vytvářejí ponurou atmosféru totální klaustrofobie, která postupně prostupuje všemi póry, jimiž divák tohoto skvostu dýchá. Během 96 minut rozehrává SIdney Lumet (taková pecka hned napoprvé? to je majstrštyk!) brilantní mnohovrstevnatou fresku pokřivených rodinných vztahů, předsudků k imigrantům, rasové nesnášenlivosti, prospěchářství, xenofobie a prachobyčejné lidské hlouposti a omezenosti. Naprosto mě dostala mInimalstická forma, jakou je film nasnímán a která beztak nedýchatelnou atmosféru povyšuje o dva stupně výš. Ve finále je naprosto jedno, zda byl onen mladík vinen či ne. Lumetův nadčasový snímek o odvaze a cti (obrovsky si cením, že až na dvě výjimky - Voskovcův monolog o demokracii a poněkud americký závěr - autor nesklouzl do patetické roviny) je totiž cenný zejména díky své výpovědní hodnotě (viz výše). Komorní drama par excellence. P.S. Jiří Voskovec v roli zasmušilého a čestného hodináře (porotce č.11) potěšil :-)

Ale jo... Nakonec to Vejdělek obstojně zvládl. Jeho ambice natočit film překračující standartní hranice českého drama mu nemám za zlé, ba naopak. Jenže možná trochu prvoplánovitě provokační téma mu život paradoxně znepříjemnilo. Vejdělek z něj vkusně vybruslil zejména ve druhé polovině filmu, kdy konečně dokáže z výborně zahrané Trojanovy postavy dostat přesně to, co bych od něj čekal od prvních minut - žádné zdlouhavé předehry, ale ostrý a nekompromisně sy/urový vhled do života člověka s lehkou mozkovou disfunkcí. Jenže místo toho nám byla zezačátku servírována poněkud stereotypní variace na Otíkovské téma: je to debil, podívej na něj, mámo! Jenže já jako starý vůl tohle prostě režisérovi prominu, protože druhá polovina filmu je famózní. Za všechno znímím nesmírně emocionální scénu ve vaně, celou sekvenci předcházející střelbě a především ponožky ve vazbě... tohle byla trefa do černého! Celkově nadprůměr, ale s menší výtkou. P.S. krýgl letící na Márdiho hodně pobavil :-)

Emmerihova hovadina by se mohla jmenovat Jak D'Leh zvedl vojnu pro Evoletinu sukni. Totální průplach mozku, nelogický a zmatečný děj, "nečekaný" happyend... má vůbec cenu pokračovat? Jasně, 10 000 BC má vizuální grády, šlape jako dobře seřízený stroj, dobře se na něj dívá, ale pokud zkusíte zapojit levou hemisféru mozku... konec, šlus, finito. Ještě, že tam Emmerich nacpal hezká zvířátka a pěknou příroda, jinak bych ten film vypnul po dvaceti minutách. Podprůměr jak vyšitý.

Attention... jako malý jsem u toho seděl každý večer, úžasná zábava. Tehdy jsem ještě měl oranžovou barvu rád, dnes mi ji socani a Oranjes trochu znechutili :-)