Miloš

Gerald Martin ve svém životopise G. Garcíi Márqueze konstatoval, že García Márquez měl sice vždycky rád film, ale že to k jeho smůle byla jednostranná láska. Nejinak to dopadlo u adaptace novely O lásce a jiných běsech. Um a vidění režisérky filmu se nejenže zcela míjí s poetikou autora předlohy, ale zároveň je kinematografickým (a neumětelským) běsem.

Gremlins 2: nová generace rozhodně nepatří mezi pokračování, která by ve srovnání s prvním filmem ztrácela dech, naopak rozvíjí možnosti nedořečené v prvním filmu a přitom stále zůstávají vynikající komedií (tentokrát bez Vánoc). Pokud jsou Gremlins poctou filmu - reflexí kina a televize, potom Gremlins 2 jsou sebereflexí audiovize vůbec, éry osmdesátých let, propagací i kritikou sebe sama a ukazatelem směrem k rozvoji nových médií. Zní to šíleně a také to takové je!

Vánoční horrorová komedie Gremlins je až nečekaně ambiciózní a vynalézavá v tom nejlepším slova smyslu. Zlomyslná a zábavná moralita o nezodpovědnosti je cinefilním vyznáním z obliby hollywoodských filmů třicátých a béček padesátých let, zároveň se jedná o drsnou kritiku společnosti, ... a to zdaleka není vše!

Rent je pozitivní ve všech směrech.

Horská jódlovačka, softerotická komedie Aloise Brummera je esencí pokleslého i těžkopádného německého humoru a přestavuje Bavorské Alpy jako vlhký sen berlínských turistek s hlubokými výstřihy. Přátelští kníratí domorodci mladým ženám dokazují pohlavní zdatnost (např. v hotelovém pokoji, ve špajzu, v seníku či na jedoucích saních!). Tvůrci ze všech sil přesvědčují, že za sexuální turistikou netřeba cestovat do exotických končin (jak činí např. francouzská Emmanuelle).

Postkoloniální nářek nad současným vývojem v Africe je v originále pojmenován podle jednoho dialogu, který ve filmu zazní (podobně jako je pojmenováno 35 panáků rumu - český distribuční název Sama v Africe nevychází zrovna vstříc snímku). Režijní a scénáristická artistní náladovost, na jakou jsme u Claire Denisové zvyklí, dává víc podnětů k uvažování nad hlavní ženskou postavou než nad dramatickými situacemi, zcela záměrně odklizenými do pozadí.

Vicky Cristina Barcelona patří do linie filmů o krátkých a intenzivních letních láskách, které změní postavám pohled na život a na vztahy, i když je zanechají úspěšně a racionálně za sebou. Woody Allen natočil optimistický film s melancholickou jiskrou, který mi vzdáleně připomíná (ač není zdaleka až tak romantický) Před soumrakem a Před úsvitem.

Obraz Noční hlídka je staletí považován za obraz s tajemstvím. Ovšem nikoliv ve smyslu oblíbených konspiračních teorií (jakou je např. Brownova Šifra mistra Leonarda, která z Mony Lisy dělá nejoblíbenější zednářský obraz), ale pro svou interpretační bohatost (a nejednoznačnost), dobovou provokativnost a výtvarné novátorství. Nightwatching Petera Greenawaye není přímočarým historickým dramatem, naopak svou složitostí dokáže zamotat hlavu. Obrazová preciznost, divadelní stylizace, smyslnost, analytické monology o obraze a poetické a vulgární dialogy mezi postavami se společně skládají v kultivovanou filmovou esej o nejslavnějším Rembrandtově obrazu.

Je snadné vysmívat se Twlightu pro prostoduchou naivitu lidsko-upírsko-vlkodlačí love story. Je bezpochyby morálně vhodné, smysluplné, soucitné a určitě důležité pozastavit se jeho zhovadilostí ve vztahu k recipientkám: proboha, co z těch holek, co to čtou a sledují bude? Dokáží navázat "normální" vztahy? Zdeformuje je Twilight víc než konzumace porna? ... Ke kladům Zatmění určitě patří solidní soundrack a více než jen řemeslně kvalitní režie Davida Sladea. Ten jednorozměrné postavy zručně osekal málem až na archetypy. Sociální rozměr dostali i bílí upíří kapitalisté a indiánští vlkodlaci ze spodku společenského žebříčku. Přidaly se bojové scény a Slade vtiskl filmu nečekanou dynamiku navzdory mizernému scénáři. Jistěže, Zatmění mě provokuje svými mentálními postoji, ale ne více než jiné filmy středního proudu.

Na evropské (i kanadské) poměry výpravný a přebujelý Pan Nikdo je rozverným filmem o ničem a přitom pro všechny. Dormael se rafinovaně vyhýbá vykreslení hlavní (nomen-omen) postavy, žánrovému zakotvení, přehlednému vyprávění a konzistenci vůbec. Pohrává si s filozoficko-vědeckými teoriemi o vzniku a fungování světa (a ty postaveny vedle sebe posouvají celek k absurditě, protože dohromady - a někdy ani zvlášť - nefungují!). Pan Nikdo nejspíš nakonec drží pohromadě navzdory vší logice hlavně díky tvůrčímu entuziasmu.