Miloš

Kajínek je "jen inspirovaný" skutečnými událostmi a s realitou si hlavu neláme a nemá s ní nic společného. Stejně tak je "jen inspirovaný" akčními a exploatačními filmy - s nimi toho má společného trošku víc. Škoda rozvleklosti a nerozhodnosti, se kterou se potácí někde mezi Nahotou na prodej a Sametovými vrahy.

Cesta situovaná do postapokalyptické budoucnosti, je ponurá jen zdánlivě. Od násilí, děsů a deprese, které je obsažené v chování lidských hyen i v umírající krajině, nenápadně směřuje k nepatetickému hledání (a dokonce nalézání) morálních hodnot, jež jsme zvyklí nazývat lidstvím.

Fordův Single Man je vyprahlou poctou umělecké kinematografii (a literatuře) počátku šedesátých let. Precizní návrat k antihrdinům, tehdejším společenským tabu, všedním (ne)dramatickým problémům, "módním" retrospektivám ve vyprávění (...) je důkazem, že lze natáčet filmy skoro jako tenkrát. Ovšem jedná se o návrat protentokrát poněkud nadbytečný.

Agresivní vizuál Renesance je především samoúčelný. Tím nemyslím jen ostře kontrastní černobílý obraz, kde zvlášť bílá barva byla nepříjemná na oči, ale i architektonické uspořádání Paříže budoucnosti. Paříž je zde možná bizarním architektonickým snem, avšak předpokládám, že zároveň noční můrou většiny obyvatelstva nuceného pohybovat se po závratných skleněných chodnících v desetimetrové výšce nad ulicí... Renesance si na (futuristický) noir film jen hraje. Na to, aby jím skutečně byl mu chybí nepřehlédnutelná outsiderská postava. Policista Karas s chováním namyšleného fakana jí prostě není.

Mary a Max je ubíjející film, kde animovaný obraz jen zřídkakdy je něčím více než ilustrací vypravěčova komentáře. Nadsázka a jednoduchý humor nejspíš nadchne ve spojení s deklarovanou potřebou přátelství (a mnozí z nás s nejspíš poprvé dozví, co je to Aspergerův syndrom), avšak animák se šourá jako vyžraný důchodce Max cestou ze sezení anonymních žroutů.

Hlodavci jsou skvělí! Škoda, že bruckheimerovskou G-Force poněkud diskredituje pouze implantovaná disneyovská infantilita.

Ve společné tvorbě Hřebejka a Jarchovského je motiv národního kolaboranství s vládnoucími režimy typickým rodinným kostlivcem ve skříni. Teprve pro Kawasakiho růži je tato drobná neřest využita coby hlavní modelová situace dramatu ze současnosti. Slabší scénář a o málo silnější režie viníky zas a znovu vnímá jako oběti mocenské manipulace a omlouvá je, protože "studánka je plná krve a každý u ní jednou stál".

Kick-Ass si lze užít jedině jako úplný (místy zvrhlý) výmaz.

Zprvu film fascinuje nevinně únikovými fantaziemi při prožívání naprosté sociální bídy. Na představách zaujme, že v sobě snoubí touhu po konzumním úspěchu, hvězdnosti či árijské nadřazenosti, Ty se z mysli mentálně zaostalé + sexuálně zneužívané tlusté černošky vytrácí, když "dostane šanci" a z prostředí uniká. Potom zůstává jen dramaticky nevýrazný svět řádně společensky začleněných postav. Precious je typicky nevyvážený newyorský nezávislý film. Jeho kladem je odvážné a kritické zachycení černošského ghetta, záporem příliš zdůrazňovaný kazatelský apel a ploché vedlejší postavy.

Jakkoliv úchvatné a nesmrtelné myšlenky a dramata se tvůrcům zdály rodit v hlavě, byly malé na velké plátno i rozmáchlou metráž. Pouta jsou nevýraznou, zapomenutelnou variantou českého chcípáctví a přizdisráčství. V protikladu k dobré práci technických profesí, sebevědomě přepálené metráži a hereckému výkonu Oldřicha Kaisera stojí silně podprůměrný scénář, režie a prkennost ostatního hereckého ansáblu.