Vlajky našich otců

Po skvělých Eastwoodových filmech, jako byla Výměna a Gran Torino jsem si vzpomněl, že už pár měsíců mi leží tento film ve složce. A dneska jsem si našel čas a zapnul jsem ho. Pak přišla studena sprcha. Clintovi jdou dramata, ty válečné záběry byly taky vydařené, ale nějak se mu to nepodařilo skloubit dohromady. Protože na pár výborných záběrů (hlavně válečných) připadalo asi 10 - 15 minut nudy. Nu, každý film hold není posvícení… takže dneska jen za 3… (01.07.2009)

Totální zmatek. Sedm hlavních hrdinů (po válce zredukovaných na tři), snad čtyři časové roviny, hory patosu a hlavně tuna různých voice-overů. Jednak jsem se docela nudil a druhak jsem se v tom nevyznal. Ale jako předvoj před Dopisy to funguje skvěle. Zvyknete si na výbornou válečnou stylizaci a se zapadajícím útržky příběhu působí Dopisy mnohem kompaktněji. (22.03.2007)

Druhá světová válka. Americké vojsko se vyloďuje na japonském ostrově Iwo Jima, jehož dobytí bude stát spoustu životů a ti, co přežijí, budou válkou poznamenáni do konce svých životů. Vlajky našich otců vyprávějí příběh třech vojáků, kteří přežili. Možná by se ani nevrátili domů, kdyby nebyla pořízena jedna fotografie, na níž skupina vojáků, mezi nimiž jsou i oni, na vrcholu hory vítězně zvedá americkou vlajku. Fotografie, která dala lidem naději, že válka brzy skončí. Vojáci zachycení na fotografii byli okamžitě posláni do Spojených států, kde byli prezentováni jako národní hrdinové a jejich vlastní země je využila pro kampaň, která měla vyřešit ekonomické problémy země prodejem státních dluhopisů. Samotní vojáci se ale za hrdiny nepovažovali a díky kampani bylo pro ně o to těžší se vyrovnat s ještě čerstvými zážitky z bojů na ostrově Iwo Jima. Oscarový režisér Clint Eastwood a oscarový scénárista Paul Haggins se rozhodli obohatit válečný žánr o další film. Jejich Vlajky našich otců kombinují naturalistické zobrazení války s komorním dramatem. A zde je asi největší chyba celého filmu. Příběhy hrdinů po návratu do Ameriky a jejich vzpomínky na bitvu o ostrov jsou nepříliš šikovně propojené a nejvíce tím trpí samotné tempo filmu. Převážně konverzační část z Ameriky působí vedle dynamických a akčních flashbacků z bojů poněkud utahaně a, i když je bezesporu zajímavá, může i nudit. Scény z japonského ostrova jsou vlastně flashbacky ve flashbacích, jelikož pozdější příhody v Americe jsou zase vyprávěním ze současnosti, příběh tedy ve výsledku působí roztříštěně. Pokaždé, když se film přesune z Iwo Jimy do Ameriky, tempo rapidně klesá. Navíc poslední půlhodina filmu je značně utahaná a prospěly by jí střihačské nůžky. Ale dost bylo kritiky. Přes kolísavé tempo dokáže film zabavit, zpracovává zajímavé téma a příběh je podáván s velkým citem, i když se neobejde bez určité dávky patosu. Po formální stránce nelze filmu nic vytknout. Vizuální efekty dokonale zapadají do celku a ničím neruší, Eastwood režií akčních scén zdařile kopíruje naturalistický styl ze Spielbergova Zachraňte vojína Ryana (Spielberg je také producentem Vlajek) a nebojí se násilných výjevů, jako jsou utrhané končetiny nebo vnitřnosti. Nejzajímavější je ale samotná kamera – kontrastní, místy statická, místy roztřesená, vždy vybroušená kompoziční skladba. Kameraman navíc omezil škálu barev a film občas vypadá, jakoby byl natočen na černobílý materiál. Vizuální stránce není co vytknout.Vlajky našich otců mají sice poněkud nedopilovaný scénář a postavy, kolísavé tempo a poněkud nešťastně řešené flashbacky, ale je to film, který si rozhodně zaslouží pozornost. I přes spoustu chyb je výsledný dojem více než kladný a k Vlajkám se rád ještě několikrát vrátím. Rád bych film ohodnotil lepší známkou, ale určitá nedotaženost celého díla mi to nedovolí. (13.07.2007)

Clint Eastwood sa pokusil natocit skor psychologicku sondu niekolkych vojakov o nasledkoch po utoku na ostrove Iwo Jima. Vylodenie a prvy velky utok na ostrove bol slusne natoceny, ale trvala kratko a potom sa vlastne pocas celeho filmu vracali spomienky hrdinov asi kazdych 10 minut na tie krvave boje, ktore mi skor liezli na nervy. Viacmenej slo o to, kto bol na slavnej fotke dvihnutia americkej vlajky na ostrove a ci ta vlajka bola prava, alebo nahradena druhou a ci ti vojaci su alebo nie su hrdinovia vdaka dvihnutej vlajke. Nechcem tym povedat, ze to bol zly film, ale cakal som nieco trosku ine. Teraz som zvedavy a tesim sa na surodenca tohto filmu DOPISY Z IWO JIMY (2006), ktory ma lepsie hodnotenia... 28.08.2008 ______ Ryan Phillippe - (John Bradley) +++ Jesse Bradford - (Rene Gagnon) +++ Adam Beach - (Ira Hayes) +++ Barry Pepper - (Mike Strank) +++ Jamie Bell - (Ralph Ignatowski) +++ Paul Walker - (Hank Hansen) +++ Robert Patrick - (Plukovník Chandler Johnson) +++ Hudba: Clint Eastwood +++ Producenti: Clint Eastwood, Steven Spielberg, Robert Lorenz +++ (28.08.2008)

První část válečného dvojfilmu, který nabízí dva pohledy na jednu bitvu i když americký pohled se zabývá spíše jejími důsledky v obecné i osobní rovině než samotnou bitvou. A přestože dokáže fungovat jako inspirace pro další úvahy na předložená témata, není bohužel žádným výjimečně vydařeným dílem, Prožitek bitvy nedosahuje „ryanovské“ intenzity a opravdovosti, příběh samotný drhne a jednotlivé postavy jsou natolik nevýrazné, že jsem se v nich po celou dobu příliš neorientoval a nevytvořil si k nim žádný vztah. Zarámování současností, které celý film mění v retrospektivu, je zbytečné, poněkud chaotické a filmu ani příběhu nic nedávají. Na druhou stranu se mi líbilo důsledné oddělení obou stran, takže Japonce v podstatě neuvidíte. Jsou víceméně jen anonymními hlavněmi kulometů, děl a pušek chrlících smrt odněkud z krytů. Kladem je také kontrast válkou traumatizovaných pěšáků, zneužitých navíc propagandou k naplnění státní kasy, s Amerikou, která na jedné straně touží po senzacích a hrdinech, na druhou stranu odmítá přijmout navrátilce změněné prožitými hrůzami. Za pozornost stojí i mechanismus, který se z obyčejné fotky stává symbol. (15.03.2020)