Magyar

Myšlenka filmu, že ať je člověk katolíkem, ateistou či fanatikem, je pořád stejným živočišným druhem (tj. "všichni jsou stejní"), je skutečně "objev". To, že jím skutečně "je", však snímek vzápětí popře popisným výkladem čarodějnice v bažinách, která odhlédne od své role a začne popírat samou svou podstatu (pani "Já-nejsem-žádná-čarodějnice" se navíc v močálu pohybuje víc než přízračně). Za sebezpyt to pokládat nelze. Člověk není tím, čím je, jen proto, že to ví a této znalosti užívá. Mám s tím stejný problém jako s Ravenous - dokud se hrdinové perou a běhají po lese, je to fajn. Jakmile začnou svoje počínání divákovi vykládat, nebaví mě to. To, co vidím, nepotřebuju mít ještě třicetkrát popsaný.

"Tah dámou"? Spíš "Krok zpět". A víc radši psát nebudu, nebo bych se musela rozčilovat. A to se pro křehkou dívku, jako jsem já, vůbec nehodí! ___ Edit po roce: Jsem ráda, když se sejde sestava, která diskutuje opravdu k věci. Což se např. o Speciálu Václava Moravce k sociální reformě říct nedá. Zvyšuju na 2.

I'm old fashioned I want my passion -- So I'm leaving though I'm grieving -- I'm gonna leave you where I met you

Karkulka aneb jak to bylo doopravdy.

Jediným přínosem tohoto filmu je definitivní zjištění, že z blbejch filmů se mi dělá fyzicky špatně. (Možná by vedle diskuze Filmová teorie meli zavíst ještě nějaký Bio vlákno.)

Ještě jsem neviděla, aby rozhovor, kde jeden na druhýho neustále řve, skončil nějakým použitelným výsledkem. A navíc ti tři "zástupci občanů". Máme snad nějaký "Občanstvo, o. p. s."? Už i ten Kotel je reprezentativnější.

Kuře a'la reine Marie, ústřice v omáčce Mornay, pařížská žabí stehýnka. Je-li jídlo rozkoší, obžerství je hříchem. Vznešená jména, cinkání falešných příborů, vrásky a drahé látky. Obrazy rituálů a kulis přípravy pokrmů, kladení na stůl a jezení. Zřetelné popisy povrchů čitelně odkazující na vnitřní zkaženost (už jen ten název zavání). Doslovnost začíná požírat dvojakost. Zrovna, když se mě někdo snaží opít rohlíkem, dochází mi pivo. Uražena odcházím.

Dokument je fragmentován do monologů, většinou rodičů, ojediněle odborníků, a krátkých záznamů ze života několika rodin. Zcela chybí nosná linka konkrétních a odborných informací, jak o bipolární poruše, tak o zvláštnostech této diagnózy u dětí a dospívajících. Snímek nabaluje řadu tísnivých sdělení a působí tak emocionálně negativně; zdá se být spíše výsledkem čísi svépomocné terapie než korektní nabídkou pomoci rodinám dětí s tímto typem afektivní poruchy. K divákovi promlouvá z pozice laika vyrovnávajícího se se stavem věcí, může tak být nositelem sdělení "nejsi sám", celistvější informace však doporučuji vyhledat si jinde.

Hudba: Ondřej Anděra

Podejte mi ten kapesník, milý Watsone. Smrk!