Magyar

Drzý vytržení města, věcí i lidí z jejich obvyklýho kontextu a následný jejich použití jakožto hudebních nástrojů přináší příjemně zneklidňující pocit pramenící z odosobnění a svobodnýho prožitku hudby bez ohledu na následky. I když to tak z výše řečenýho může vypadat, film není sám o sobě zlý; ale za to, jak to bylo dál, by scénárista zasloužil sólo na holou.

Každý by se měl zamyslet nad.., řekl nějakej pán, určitě to byl doktor, to víte, šedivý vlasy, pěstěnej plnovous a stříbrný brejle. Aspoň myslim, ale z plastu určitě nebyly. A pak řikal, že z ropy se vyráběj vůbec věci, který se vozej na jinejch věcech, který sou taky z ropy, a je jich pořád víc a víc, a pak je tam ukazovali na smeťácích. Vypadaly tam docela hezky, byly srovnaný do takovejch koleček. Tleskám kopejtkama, až jsem z toho hladná, a i když mam pocit viny, když žeru ty 4 druhy salámů, tak co se dá dělat (to pán neřikal), tak to zajim.

Ďábel se prkenně přikomíhal na bíle natřenou verandu, jeho kovbojský boty dutě dopadly na dřevo jako vracející se mince políbená osudem. Jeho hlava vstoupila do osudový konjunkce s kozorohou lebkou přibitou na oprejskanejch prknech Bohem zapomenutýho domu. V zrcadlech jeho osudově prázdnejch očí jako už tolikrát zaplály ohně, který na chvíli osvětlily temnou, nekonečnou cestu jeho ne/bytí. Netečný orchestr padlejch andělů zas a znova osudově vrže svou vyhořelou patetickou melodii. Hu, ha, tady i tomu nezatvrzelejšímu materialistovi bude zvěstováno, co znamená ztělesněné Zlo! ___ No dobře, nebudu zlá. Uznávám, že v rámci žánru jde o celkem zajímavý zpracování příběhu o entitě tvořené jen zlem. Z této skutečnosti, tedy že pan Zlej nemá, s čím by ve svém nitru i vně došel souladu, vyplývá nikdy nekončící a nikdy se nenaplnící snaha po celosti (jež zlouni nahrazují krapet asociálně a krvavě) která je vlastní každému.. člověku. Příběh se tak stává únikem a odpočinkem od těch zatracených sil vlastního sjednocení, podemílajících pokojný břeh naší jednotlivosti, kde mezi stébly šeptajících trav v poklidném snu oddechuje naše unavená psýché.

Vím, že bych tu neměl být. Čas běží někde jinde, vedle mýho auta, který teď ale nehybně stojí na plácku před usedlostí. Něco visí ve vzduchu, už dlouho, jako ozvěna výkřiku poznamenaného. Čím a kým? Sedím u stolu, řeči se vpíjí do stěn domu, tiše se setkávají se svými předchůdci jako spiklenci. Mrtvá voda. Tenhle barák drží pohromadě jenom jeho vyprahlost. Je odpoledne. Mluví se o loveckém náčiní, hodiny v kuchyni čas už dávno neměří, staly se neznámým a tajemným předmětem. Pozorný divák sleduje zastaralý tvar jejich ručiček, přemítá nad technikou zdobení. Nostalgie. Slova a úkony naráží do čehosi posvátného a stáčí se do rituálů. Člověk má úžasnou potřebu přizpůsobit se, říkám si, a po ničem už nepátrám. Zítra bude lov! .. Je tak nějak neskutečné dotýkat se těch věcí. Mají jména, ale jejich význam je již naprosto zastřen. Tím pádem neexistují! skoro se posmívám věčnosti a beru do ruky dlouhou tyč s kovovou rukou usazenou na jejím konci. Vypadá jako insignie práva hrdelního, které se nosily v čele popravčího průvodu. Jsem v dobrém rozmaru. Našli jsme návody k použití těch věcí a část deníku, víme již tedy skoro vše. Lovečtí psi už taky chytli stopu. .. Sedím v pohodlnym křesle a vzpomínám. Na to, jak psi trhají řemeny a ženou se za kořistí, existuje pro ně jenom ta, neznají její jméno, ale její obraz je pro ně naprosto zřetelný. My jsme pamětí odsouzeni k poznání. Řeknu vám, jsem rád, že jsem přežil.

Film - vakuum.

Když v Německu začínali Einstürzende Neubauten, patřili k volnýmu hnutí Die Geniale Dilettanten. Pro Pjeer van Ecka je tento film vrcholem jeho tvorby, ale zařadila bych ho stejně. Obvzlášť oceňuju střih. A ještě bych si vzala tyhle pěkné hodiny.

Herecké výkony jsou více jak obdivuhodné, když si uvědomíte, že většina zdejších herců musí být notně nervózní, když má na sobě něco víc než plavky. Vytrženi ze svého přirozeného prostředí (posilovny a soft porna) instinktivně vyhledávají správný úhel kamery a pózují. Jedna * (ale neplíst s filmem s hvězdičkou, je to spíš něco mezi panoptikem a National Geographic).

Polovičatá bondovka. Obvykle Bond (James Bond) oblažuje slečny svou přízní v rozličných formách, v Casino Royale se pejskovi kost vrací (viz scéna on jí šaty s výstřihem, ona jemu od oka oblek na míru). Nutno říct, že tohle nefunguje. Má-li to být emancipace Bond girls, bylo by dobré zvolit jiné východisko než lehkonohé přidělování krátkodobé přízně podivně skloubené se situacemi, kdy šablonovitá postava Bonda ztěžkne svázáním s citovým životem Bond girl (bože, to už pak zbyde jenom fotbal a pivo). Vzhledem k tomu, že i normální bondovky stojej za prd, není co řešit; jedna hvězda za roztomílka Madse Mikkelsena.

Létání je nezbytné! Protikladem snění není přemýšlení, ale deziluze. Kiwi si svůj let promyslelo moc dobře. :)

Jedinými "vlastními démony", který tu uvidíte, jsou děsivě kýčovitě zpracovaný Aronovy vzpomínky a pocity. Proč, probůh? Syrovost se vytrácí a s ní i smysl celýho filmu. Jako když si objednáte (ostrým nožem :) ) najemno naškrabanej tatarák a dostanete výlisky rybích prstů. Díváte se na talíř a říkáte si: Mám sežrat naservírovaný představy někoho jinýho a cítit, jak se moje vlastní rozplývají? Viz Rosomak.