Magyar

Chudák paní Obermannová.

Docela mazaný, ale občas ty únikový dveře přeci jen trochu skřípou. Film tak sám působí jako hra na něco, vytváří vlastní realitu, která už pak s originálem (vztahem dvou lidí) nemá mnoho společného. Protože jinak by výčitkami stíhaný muž nebo žena ochraňující své těžce zkoušené sebevědomí museli na konci individuálně prchnout.

Osvobozující zážitek. S písní Svetozára Strančiny na rtech se už nemusíš bát vstoupit do Jeskyně zapomenutých snů.. :)

Jak se přiblížit k světici? Svlékni jí svatozář..

Dnes jsem se dozvěděla, co je to Brno.

Za ním se tyčí kříž a v ruce drží kříž. (cítíte ve vzduchu tu osudovost?)

Industrial v rukavičkách.

Víme jistě, že kosti třaskají, pod chůzí plosky vlákna praskají.. a oheň pálí dřevo na uhel. Na stěnách obrazy bez rámů, vrostlé do kamene. Řeč duchů, zamčená v čase na tisíce let. Jako bys tu byl omylem, díváš se úkosem, tvůj pohled by pozřel, co ti nepatří. Jiní ne. Proč potom chodí tak opatrně po ocelovém zábradlíčku roku 2010? Hlasy zahání ticho, znovu si uvědomuju, jak mě štve tahle uječená sebestředná francouzština. Jsem nešťastná. Vznešená hudba mě za uši táhne k obdivu exponátu.. Tiše! Vždyt přece vůbec nevíte, zda jste tu vítanými hosty. Kdo tu pracoval sám, děsil se neznámých očí a vracel se z veliké hloubky. Klapeme nohama, vysvětlujeme, obdivujeme. Zoufale potřebujeme rituál, rytmus. ___ Řád naši lebku pokrývá tenkou slupičkou. Je jako střecha, přes kterou nevidíme a která nás chrání a uklidňuje. Kdo tu zůstane sám, cítí, že vchází do domu, s jehož majitelem se nedokáže domluvit. Oči se stáčí vzhůru. Vše kolem ožívá. Nemáš už nic, co by tě ochránilo.. Dépêchez-vous, s'il vous plaît!

Jen pro ty, co chtějí riskovat kulturní šok po opuštění kinosálu.. a vylezení na ulici plnou ztěžklých kočičích hlav, vytuplých ksichtů a padesátiletých dědků, co neumí uhnout dámě.

Větší dojem zanechal i ten ohřejvanej guláš, co jsem měla k obědu.