Tsuki

Film je často v různých databázích vedený žánrově jako sci-fi. Spíš než sci-fi je to však lidské a sociální drama s lehkým mysteriózním prvkem – na pozadí příběhu se postavy setkávají s tajemným světlem na obloze, domnělým UFO. Záhada UFO a kruhu v obilí však není středobodem filmu, funguje jako jakýsi symbol toho, čím si postavy v malé odlehlé vesničce procházejí a jak se každá z nich staví k palčivému problému úpadku a vylidňování této vesnice. Film je tedy ve svém jádru ukotven v realitě a co víc, zaobírá se aktuální tématikou úpadku okrajových/venkovských oblastí Japonska. V tomto filmu jde konkrétně o vesnici v prefektuře Akita (severní oblast Japonska, tzv. Tóhoku). Sama jsem donedávna bydlela a pracovala v Japonsku ve vesnici Godžó (pref. Okajama), kde se řešil velmi podobný problém – mezi malebnými rýžovými políčky bylo stále víc opuštěných, chátrajících domků, a mezi místními převažovali starší lidé důchodového věku, zatímco těch několik málo mladých se snažilo místní komunitu podpořit, pořádat akce k propagaci této lokality a všemožně se přičinit k rekultivaci, obnově života v této oblasti a také oslovování městských obyvatel s tím, že migrace do venkovských oblastí má svůj smysl. Svým způsobem jsem tedy mohla vnímat tuto problematiku na vlastní oči. Tento film z prefektury Akita ukazuje situaci realisticky (postavy si samy upřímně přiznávají, že život v Tokiu je „jednodušší“ a že místní problémy upadající vesnice je ubíjejí natolik, že by to nejraději vzdaly…), nicméně, aniž by se krásy a přednosti vesnice idealizovaly, filmu se daří ukázat i to hezké a zacílit na pozitivní vyznění. Onen výše zmíněný symbol světla (UFO) totiž nakonec funguje především jako symbol naděje do budoucna – naděje, že věci můžou být jiné a lepší. Ve chvíli, kdy už je nejhůř a postavy by nejradši vše vzdaly, zafunguje symbol světla také jako stmelovací prvek. Hlavní postava Akira uzavírá situaci důležitým proslovem a řešení problému je nasnadě – namísto útěku je třeba postavit se věcem čelem, převzít zodpovědnost a přiložit společně ruku k dílu. Jen s touto iniciativou může vzniknout něco dobrého. Osobně si myslím, že jakkoli je prvek UFO ve filmu s takovouto tématikou zvláštní, vlastně zde zcela plní svůj účel, film ozvláštňuje a hezky doplňuje. Moc se mi tato kombinace líbila. (Na závěr ještě pár opravných poznámek k textu zlínského festivalu, který je trochu „mimo“. Zaprvé, Akita je prefektura, kam se Akira s otcem vrátili/přestěhovali. Není to jméno otce. Zadruhé, Akira se rozhodně neutápí v depresích ani ve vzteku (zajímalo by mě, kde to tvůrci textu vzali…). Je to pouze stydlivý a uzavřený kluk, který rád o samotě kreslí, a moc dobře se zatím nezná se svými novými spolužáky ve škole. Toť vše. :) ) ~(4,3★)~

Jedno je jisté – dvojka je ještě o něco stupidnější a absurdnější než první díl. To by nemuselo být nutně špatně, ale opět to stejně jako jednička naráží na problém nedotaženého scénáře s malým množstvím funkčních gagů a málo využitými nápady. Upřímně – bavila jsem se méně než u jedničky. Smrtka byla fajn, ale jestli nejhumornější scénou filmu je to, že hrdinové soupeří se Smrtkou ve společenských hrách a Smrtka nechce uznat svou prohru, tak mi to vlastně přijde poměrně slabé. Bohužel si opravdu nevybavuju jedinou scénu, která by mě pobavila více než tato, a tuším, že jsem se možná ani nezasmála nahlas. Tak nevím. Absurdní humor mám obecně ráda, ale tohle asi nebylo nic pro mě (snad by to ale mohlo pobavit puberťáky ve správné náladě, což ostatně bude cílová skupina). Myslím si, že tímto mi eskapády Billa a Teda opravdu stačily. ~(2,3★)~

Námět o dvou přiblblých kámoších, kteří se přimotají k cestování časem a rozhodnou se využít historické osobnosti k tomu, aby prošli školní zkouškou z dějepisu a zvrátili tak osud ve svůj prospěch, je vlastně velmi dobrý. Zároveň bylo zábavné sledovat Keanu Reevese v tak mladé roli. Nicméně, mám pocit, že tento trhlý námět nebyl ani zdaleka využit naplno. Je to šílené, je to přiblblé, ale paradoxně – scén, u kterých bych se opravdu s gustem zasmála bylo naprosté minimum. Problém je, že celkově jde o nedotažený film s nedostatečným scénářem, kde je z námětu vytěženo jen málo gagů a nápadů. Přitom se toho nabízí mnohem víc a je to škoda. Přiznám se, že co se týká podobného námětu, i takové Hele vole, kde mám káru mě pobavilo mnohem více, a to ani nemluvě o klasikách jako Noc v Roxbury nebo dokonce Blbý a blbější. Oproti tomu je tento film jen taková nedotažená hříčka. Hlavně je mi líto, jak málo byly využité historické postavy v kontextu jejich doby/jejich agendy. Když si třeba vzpomenu na ty gagy z Návštěvníků (tedy jak to opravdu může vypadat, když se dejme tomu postava ze středověku přesune do současnosti), tak tohle byl méně než slabý odvar. Vezměte si třeba postavu Napoleona – nebýt toho, že měl kostým Napoleona a sem tam zařval něco francouzsky, divák by si ho pomalu ani s postavou Napoleona nespojil. Stejně tak třeba Billy the Kid – tenhle milý, zcela normálně se chovající chlapík (který se navíc stará o Sokrata) má být drsný psanec z divokého západu? Všechno to byly jen takové figurky v kostýmech a přijde mi prostě smutný ten nevyužitý potenciál. Na druhou stranu, na jedno podívání to rozhodně nebyl špatný zážitek a obě hlavní postavy byly přitroublým způsobem sympatické. Navíc hláška „Be excellent to each other!“ má něco do sebe a ani se nedivím, že mezi fanoušky se ujala natolik, že je z ní v podstatě kultovní fráze. ~(3,0★)~

Nikterak výjimečný, ale zato hezký, neokázalým způsobem jednoduchý snímek o rodinných a pracovních záležitostech mezi čtyřmi osobnostně rozdílnými sourozenci. Pokud máte stejně jako já v oblibě vztahová, lidská (případně rodinná) dramata, pravděpodobně tento film sedne i vám. Příběhem a stylem je to tedy prostý snímek (jak mají Japonci často ve zvyku), avšak důležité je spíše hlubší zaměření na osobnosti postav a vztahy mezi nimi. Každý ze čtyř protagonistů prochází během filmu určitým vývojem a konec zůstává otevřený. To mě nejdřív trochu zaskočilo, ale na druhou stranu, divák má koneckonců představu, kam každá z postav bude směřovat dál, a otevřený konec k tomuto stylu vyprávění zkrátka pasuje. Myslím, že na nezávislý film jde o velmi dobrý počin s kvalitním scénářem. Jsem ráda, že mi japonské filmy dělají tak často radost. ~(4,1★)~

Film má mnoho společného s novějším snímkem Dark Waters – znečištění vody nebezpečnými karcinogeny (způsobující velkému množství lidí dalekosáhlé újmy na zdraví), obrovská korporace, která se nechce svým proviněním postavit čelem, utajování důkazů, jeden odhodlaný člověk, který chce odhalit pravdu, souboj malé právnické firmy s onou bohatou korporací jakožto boj Davida s Goliášem… a v neposlední řadě je to všechno příběh podle skutečných událostí, což tomu samozřejmě dává o to větší váhu. Ve všech těchto bodech se Erin Brockovich v podstatě shoduje s příběhem Dark Waters. Oba to jsou výborné filmy – dobře napsané a s obdivuhodnými hereckými výkony (zde samozřejmě především Julia Roberts). V čem se však rozcházejí je těžiště příběhu a konečné vyznění. Zatímco Dark Waters je velmi znepokojivým, tíživým filmem, který na konci předkládá hořkou pravdu, ztvárnění příběhu Erin Brockovich je přece jen laděno pozitivněji a přináší větší naději. Mimo to, film klade větší důraz na osobní rovinu a zázemí hlavní postavy, na její charakter a kuráž, a také na její schopnost soucitu a pochopení. Julia Roberts v této roli září a její postava je skutečně středobodem celého příběhu. Film v tomhle směru hezky balancuje osobní rovinu protagonistky a vyšší závažné téma. Nicméně, v pobídnutí diváka k hlubšímu uvědomění problematické otázky naopak vyhrává Dark Waters se svým syrovým až děsivým podáním, které je schopné zvednout člověka ze židle. Oba filmy jdou tedy na podobné téma odjinud, oba to však dělají platným a funkčním způsobem. Nadějné vyústění Erin Brockovich sluší a moc ráda jsem tento film konečně viděla. Celkově tedy, ať už pozitivnější či temnější zpracování, hlásím se za to, aby filmů s podobným námětem, který přináší i kus osvěty, vznikalo více. ~(4,4★)~

Příběh konspirace a korupce, který se rozvíjí na pozadí milostné linky… divákovi je brzy jasné, že ve skutečnosti nejde o film o tom, jak se muž vydává po stopách své mrtvé manželky, aby odhalil její nevěru. Tajemná minulost odkrývá mnohem víc a vše je mnohem komplikovanější. Jde o téměř detektivní příběh a film si diváka vede… nicméně, paradoxně je zřejmé, že scénář není napsaný tak, aby udržel diváka v obraze. V tom vidím achillovu patu filmu, jelikož pro příběh zásadní informace nebo důležité spojitosti jsou ve filmu často zmíněny pouze jedinkrát, navíc mnohdy v rychlém sledu konverzace, nebo jen tak mezi řečí. Divákovi tak velmi snadno něco unikne. Nemluvě o tom, že orientaci v příběhu nepomáhá ani to, že vyprávění není chronologické (častá promíchanost pořadí scén). Z těchto důvodů je film velmi náročný na sledování a vyžaduje velké soustředění, jinak se může stát, že se ztratíte. Osobně jsem byla obzvlášť zpočátku docela zmatená, avšak ani později film divákovi nic neulehčuje a není příležitost polevit v soustředění. Vcelku šlo o kvalitní film se dvěma výbornými herci v čele, avšak osobně si mě tento film nezískal - téma dobré, jen to zpracování zkrátka nebylo mým šálkem kávy. Určitě bych dokázala vyjmenovat pár filmů o korupci a komplotu, které jsou za mě lepší. ~(3,3★)~

Nolan v plné síle a opět ve své nejlepší formě. Musím říct, že po Tenetu před třemi lety jsem si upřímně oddechla a jsem ráda, že opustil své tendence k přílišné překombinovanosti. I tak ale Oppenheimer není snadným filmem. Vyplatí se mít alespoň základní přehled v některých historických událostech – především toho, co se týká postavení Japonska v druhé světové válce (neochota se vzdát v poslední fází války), vývoje atomové bomby a jejího následného svržení na Hirošimu a Nagasaki, ale také fázi tzv. „Mccarthismu“ a přehnaného antikomunismu v USA po druhé světové válce (za období studené války). I tomu se totiž film ve své druhé polovině silně věnuje a osobně jsem netušila, že Oppenheimer byl taktéž jednou z „obětí“ Mccarthismu. Přestože je však film pro diváka náročnější svým obsahem a prolínáním dějových linií, je zajímavé, že (oproti výše zmíněnému Tenetu) se mu daří diváka plně udržet a upoutat, se vším patřičným napětím. Ať už tedy jste blázni do fyziky nebo nejste, ať už jste znalí historie nebo tolik ne, je velká šance, že si vás Oppenheimer získá svým precizním filmovým uměním a důrazem na lidskou a morální otázku svržení atomové bomby. Sledovat život a vývoj Oppenheimera ve výborném podání Cilliana Murphyho a v kulisách Nolanova filmu byl zkrátka zážitek, který se moc často nevidí. Z toho důvodu neváhám udělit silné 4 a půl hvězdy, zaokrouhleno nahoru. (Viděno 21.7.2023 v původním formátu IMAX 70mm v Cinema City Flora.) ~(4,5★)~

Existenciální „pohádka“ s poměrně důmyslnou sociální kritikou. Mohli bychom tématiku nerovnosti pohlaví a smyslu života pojmout mnohem serióznějším a jaksi „intelektuálně dospělejším“ způsobem, ale proč vlastně? Byl by to úplně jiný film. Diváci, kteří filmu vytýkají přílišnou banalitu, naivitu a dětinskost, si potřebují uvědomit jednu zcela zásadní věc – toto je přece svět Barbie! Svět, který má svá vlastní pravidla a styl, jež mu skrze hru vetkaly samy děti (především samozřejmě holčičky). Tento svět vzniká právě a jedině skrze dětské vidění, představivost a nekomplikovanou dětskou upřímnost. A přesně toto pojetí, tento druh dětské estetiky, bezelstnosti a přímosti, si film zcela záměrně volí. Ne, není to hloupý a banální film. Je jen jednoduchý a přímočarý, stejně jako by to vyobrazily děti při hře s panenkami. Ale to mu nic neubírá z pravdivost. Ostatně, je to dost možná jen naše dospělé „ego“ které se takovému zpracování vzpírá. Film si každopádně nebere servítky – vyobrazuje nejhorší ženské i mužské stereotypy (v případě žen např. snahu se zalíbit, marnivost, někdy až prostoduchost; v případě mužů neschopnost projevit skutečné city, machismus, předvádění se, někdy až přehnanou aroganci…), jenže vtip je v tom, že ve světě Barbie je postavení/úloha pohlaví naruby. Barbie jsou ty, co hrají prim, zatímco Kenové jsou v podstatě jen hezkým doplňkem. Neboli ženy a muži (včetně výše zmíněných stereotypů) jsou prohození. A tady začíná veškerá legrace, ale díky bohu, hlavním záměrem filmu není pouze pobavit. Pod vším tím pestrým růžovým zevnějškem a naivním nádechem má totiž film zcela jasně co říct a najde se mnoho podnětů k zamyšlení. Stačí tomu jen být otevřený a nechat to do sebe proplout. Osobně je mi ono „jednoduché“ pojetí filmu velmi sympatické – na nic si nehraje a předkládá vše zcela jasně, s patřičnou nadsázkou, velmi přímočaře. Vidím v tom jasný záměr a vizi, která opravdu koresponduje s dětskou hrou s panenkami. Nicméně se najde i pár nedostatků. Trochu mě zklamalo, že příběh matky a dcery nebyl úplně rozvinutý (tahle linka se sice nastolila, ale ve výsledku měla jen velmi omezený prostor). Dále nebylo jasné, co si myslet o té bandě manažerů v čele s šéfem Mattelu (Will Ferrell) – byli sice v „reálném světě“, ale jako by i oni byli mimo realitu (groteskní „honičku“ jsem moc nepobrala). Snad se to dá vysvětlit tak, že sám Mattel je taky takový svět na pomezí reality a iluze (tedy blízko samotnému světu Barbie). Celkově však jejich charakteristika ležela v šedé zóně – jsou to padouši nebo to myslí dobře? Jde z toho cítit, že samotné vyobrazení firmy Mattel ve filmu bylo vlastně velmi problematickou a ošemetnou záležitostí. Vzhledem k tomu, že Mattel zaštiťuje tento film a značku Barbie, tak vlastně není vůbec divu. Ale tento vnitřní rozpor je v tom zkrátka velmi citelný. Celkově vzato jsou tohle však jediné dvě větší výhrady, které k Barbie mám. Greta Gerwig za mě opět odvedla výbornou práci a přišla se zcela neotřelým filmem, který společně s Oppenheimerem ovládl letošní léto. Stejně tak jsem nadšená z výkonu Margot Robbie a Ryana Goslinga, kteří se očividně svých rolí ujali s velkou grácií, otevřeností a elánem. Tento film mi jednoduše udělal radost a oceňuji jeho sdělení, které může podnítit nejen zajímavou výměnu názorů, ale dovést i k důležitým vnitřním uvědoměním. ~(4,6★)~

Stylem vyprávění není Quartet tak úplně standardním japonským seriálem. Na jednu stranu jde o příběh o partě čtyř přátel, kteří se „náhodně“ seznámí, hned si padnou do oka, utvoří smyčcové kvarteto a v podstatě začnou bydlet pod jednou střechou, přičemž mezi nimi hned od prvního dílu zajiskří množství zajímavých kamarádských výměn a dialogů… na druhou stranu je však tento seriál velmi mysteriózní a každá z postav je obestřená tajemstvími natolik, že notnou chvíli trvá, než si o nich jako o lidech udělá divák obrázek. A právě to mi jako divákovi od začátku vadilo. Nemám nic proti mysterióznímu prvku jako takovému, ale první dva díly nebylo vůbec čeho se chytit a jak pochopit alespoň jedinou z postav. Což vlastně způsobilo, že přes familiární tón seriálu jsem zůstávala k postavám chladná a seriál si mě hned nezískal. Naštěstí třetí díl ukáže blíže pozadí postavy Suzume. A s poznáním této postavy a ztotožněním se s její situací jsem seriálu přece jen přišla na chuť. S každým dalším dílem o kousek poodhalíme ono tajemno, postupně poznáme okolnosti všech čtyř hlavních protagonistů a pochopíme i přátelské pouto, které se mezi nimi vytvořilo. Nakonec snad jedinou postavou, o které divák až do samého konce neví, co si myslet, zůstává vedlejší postava Arisu, která v průběhu celého seriálu vyznívá jako dost podezřelé a nedůvěryhodné individuum. Co se jí asi tak honí hlavou…? Na druhou stranu je zdrojem některých podivných (a někdy i vtipných) situací, které zamíchají s děním seriálu. Celkově seriál opakovaně nabízí určité bizarní situace a lidské výměny, přestože jinak je pevně zakotven v realitě. Najde se v něm i mnoho k zamyšlení, co se týká lidských vztahů. Osobně se mi líbil šestý díl, který se tematicky věnoval manželství a zajímavě poukazoval na to, jak dva lidé ve vztahu můžou onen vztah a společně strávený čas vnímat diametrálně odlišným způsobem. Na tom je vidět, jak problémy ve vztahu nemusí být nutně ničí vina. Někdy se zkrátka dva lidi pro společný život nehodí, přestože nedělají nic špatně. Rozhodně jde o podnětný díl. Celkově vzato, seriál se mi líbil (a to i přesto, že trochu klame tělem a o hudbě a kvartetu není ani zdaleka tolik, kolik by divák čekal… jde opravdu spíše o „vztahové“ drama). Nicméně zvoleným stylem to nebyl tak úplně můj šálek kávy - jsem raději, když postavám více „vidím do hlavy“. Z toho důvodu to na mě obzvlášť na začátku působilo rozpačitě a jaksi nepřirozeně. Na druhou stranu, ve věci stylu jde nepochybně o věc vkusu a rozhodně rozumím tomu, proč má jinak seriál tak dobré ohlasy. Obsahově si to zaslouží. ~(3,8★)~

Solidní thriller se skvělou Leighton Meester. Označit to za horor by byla silná slova, ale jako psychologický (nebo spíš psychotický? :) ) thriller ze studentského prostředí to funguje. Leighton Meester kupodivu tato vyšinutá poloha dost sedla, a tak body navíc přidávám tomuto filmu právě za její výkon. Jinak ovšem dějově film moc nepřekvapí, ale ani neurazí. V tomto žánru průměr, který stačí vidět jednou. ~(3,3★)~