Traffic

Podobně jako v případě Markety Lazarové (nebo v menší míře u dalších Vláčilových filmů), vychází síla Kozího rohu z těžko popsatelné a identifikovatelné magie obrazu, která se nad filmem – podobně jako jeho vzdušné popěvky – vznáší jako nepolapitelné fluidum. Prostí středověcí hrdinové toho koneckonců nikdy moc nenamluvili, takže nedává smysl opírat se o košaté mnohoznačné dialogy – je třeba vyprávět především kamerou. Kozí roh je komorním filmem o pomstě, který je jistě možné chápat prizmatem ustálených žánrových schémat (exploatační pomsta za znásilnění) nebo genderových vzorců (dívku s chlapeckým vzezřením a chováním nakonec zláká „obyčejná“ heterosexuální romance), ale to zároveň znamená vytvářet si od snímku až zbytečně velký odstup a ochuzovat se o to, čím je zajímavý. Film nevybízí ke kulturologické analýze a postavy tady nemají představovat archetypy, které by měly nebo neměly naplňovat dané role nebo společenské konvence. Jde mnohem více o intimní (ale výbušné) drama, které je o to působivější, o co víc si necháme jeho postavy připustit k tělu.

Filmové historické eposy obvykle používají určitý druh narativního komentáře, který nás uvádí do děje (informace o času, místě, postavách, konfliktu…). Tyto filmy pak mají podobu jakéhosi dějinného exkurzu, ve kterém se dozvídáme o zapomenutých událostech, nebo je nám skrze historii sdělován nadčasový příběh. Jen málokdy ale bývá tento komentář natolik sebeuvědomělý a zpřítomněný v samotném vyprávění, jako v případě Ezopa. Nelze se přitom divit, protože režisér Rangel Valčanov s podobnými „vnějšími narativními rámci“ pracoval opakovaně. Postava Ezopa se nám ve filmu zjevuje právě jako „nesmrtelná“ (protože mýtická) figura, jejíž duch přežívá navzdory fyzické smrti. Motiv smrti je navíc v závěru (doslova) shazován jejím opakováním, kdy jsme komentářem vedeni k uvědomění (nadčasového) významu události . Zamezuje se tak jakémukoli vciťování se do osudu postavy. Výsledkem je moralita o vzpouře proti totalitnímu systému (otroka proti svým pánům) a úvaha nad svobodou, která v době uvedení snímku mohla působit podvratně. Na rozdíl od hollywoodských historických eposů (např. 300 Sparťanů), kde byla historie často přibarvována, aby utvrzovala dominantní hodnoty, získává Ezop body za příklon k subverzi, ale jinak bohužel působí trochu vyčpěle.

Se znalostí Matrixu ten film získává nový rozměr. A teď už taky chápu, proč Wachowští tolik zbožňují Roye Anderssona.

Mariňák ukázal válku jako čekání s nejistým výsledkem, Smrt čeká všude jako adrenalinovou drogu, Zero Dark Thirty jako zdlouhavou profesionální práci. To se tady odráží v několika rovinách. Hlavní hrdinka je workoholička, která se už od školy bratříčkovala se CIA a celou dosavadní kariéru vlastně věnovala hledání bin Ládina. Na lásku a přátele nemá čas, vztahy si vytváří ryze pracovní (nicméně Pána Prstenů zná). V Zero Dark Thirty jde neustále o informace, a pokud je film něčeho rekonstrukcí, tak právě řetězce (nepravdivých, matoucích, zpochybnitelných) informací, které nakonec vedly k zabití Usámy bin Ládina . Film proto příznačně začíná tmavým záběrem, kdy pouze slyšíme střípky audio nahrávek z 9/11 - Američané byli tehdy doslova "in the dark". Pátrání začíná z bodu nula, kdy se následně postupuje od "žádných" informací, přes "nepravdivé" a "matoucí" až po "pravdivé" nebo "pravděpodobné". Všechno je nakonec kvantifikováno, přepočítáno na užitek, zbaveno jakékoli osobitosti. Protagonisty definuje pouze jejich profesní úloha v rámci systému, kde navíc někteří fluidně systémem proplouvají a mění pozice; pronásledovaní jsou pouhými čárkami na grafu, rozmazanými pixely na obrazovce nebo odosobněnými kódovými označeními (UBL, Listové Eso apod.). Zásahová jednotka "Kanárků" není souborem jasně definovaných individualit, ale zaměnitelnou horou svalů s odpovídajícím technickým vybavením - je to, jako všechno ostatní, pouze nástroj k dosažení cíle. Nakonec, i v samotném závěru jsou nejdůležitější ukořistěné harddisky, CD, DVD a další záznamová média (=informace) než Usáma, jehož vrchol přijde až ve chvíli, kdy je Mayou vizuálně identifikován. Žádné oslavy, žádný patos, jen vakuum, ze kterého najednou není kam dál. Stručně řečeno, Zero Dark Thirty je maximálně procedurální film, který v tomto ohledu předčí i sterilní chirurgickou Nákazu Stevena Soderbergha, a je to možná o to pozoruhodnější, že nejchladnější hollywoodský film roku natočila žena. P.S.: A už se těším, až budou formalisté vyvracet, jak ten film není "realistický", ale že se naopak drží některých konvencí klasického vyprávění - já si všiml minimálně nápadného zdvojování/opakování důležitých informací (například název místa se objeví na ceduli v záběru a pak navíc v titulku); docela by mě ale zajímalo, jak je to tady z hlediska stavby syžetu.

Jo, tak tohle je fakt ukázkový midcult. Retardovaný chlapec je retardovaný asi jen proto, aby to všechno bylo o něco "závažnější" a "umělečtější", a do toho to nefalšované pseudospirituální propojení obou dějových linií, o kterém se "rafinovaně" dozvíme až v závěrečném aktu a které z Café de Flore definitivně dělá sračku první kategorie. Na rozdíl od Atlasu mraků, který také propojuje nesouvisející příběhy motivem předurčenosti a reinkarnace, ale dělá to všechno v naprosto "odrealističtělém" metafikčním prostředí, ve Valléeho filmu sledujeme jakože autentické osudy, což podrthuje trapnost toho celého konstruktu ještě víc. Vlastně mě překvapuje, že někteří uživatelé tady z toho regulérně ustříkávají do trenek, protože to není ani bůhvíjak hezké na pohled a těžkopádné užití soundtracku (Sigur Rós mají v tom svém klipu taky děti s "downem", no a?) bere sílu těm vybraným písním, protože to vypadá, jako kdyby nám byly vnucovány. A Matthew Herbert v 60. letech je taky dobrý úlet.

Famózní příspěvek k pomyslnému žánru "artového béčka", kam třeba letos spadá i poslední Univerzální voják. Je to nesmírně rozvážné, sebevědomě natočené (podobný pocit jsem měl naposledy u Refnova Driveu) a naprosto badass. Dredd mimo jiné ukazuje, že formát 3D má tendenci výrazně zpomalovat průměrnou délku záběru v akčních filmech a vracet do nich přehlednost. Spolu s pátým Resident Evilem největší (guilty) pleasure letošního roku. _____ Dodatek: Tak po měření střihu beru zpět ten výrok o "výrazném" zpomalení průměrné délky záběru, ve skutečnosti se Dredd pohybuje na hraně 3.6 - 3.7 sekund, což, v porovnání s mainstreamovými komiksovými adaptacemi (Iron Man - 3.7, Thor - 3.2...) nevybočuje z normy a spíš se nachází na její horní hranici. Onen neodbytný 80s retro feeling, který je patrný i ve formálním uspořádání filmu, je zřejmě daný souhrou několika faktorů: jednoduchostí celé zápletky; větším množstvím celků a polocelků (a menším množstvím detailů) zapojovaných i do akčních scén; pomalým pohybem samotných aktérů a celkovou prázdnotou okolního prostoru atd. Je ale docela pozoruhodné, jak konstantní tempo si Dredd drží - kromě tradiční křivky v úvodu filmu, kdy po expozici tvořené delšími záběry následuje rychle stříhaná honička na silnici, je střihová skladba filmu z hlediska rychlosti rovná jako přímka: v závěru ani nezrychluje ani nezpomaluje.

Formálně brilantní, ideologicky odporný. Jinými slovy nejlíp natočený odpad, co jsem kdy viděl. Alibistické 3*.

Tak trochu český Nový svět. Muchna ale bohužel zdaleka není Malick.

Největší přínos Expresní zásilky v tuhle chvíli vidím v setření hranice (v podstatě naprostém splynutí) mezi dialogy a akčními scénami/závodními honičkami/naháněčkami. Když to řeknu zjednodušeně, ve filmech je typicky oddělená expozice od akce, postavy si napřed řeknou, co proti sobě mají a pak si to vyřídí na silnici, ale v Expresní zásilce si to sdělují už rovnou za jízdy. Film zcela těží z nezvyklého dopravního prostředku (totiž bicyklu) a moderních technologií (hands-free telefony, GPS), takže Wilee se snaží plnit svoje úkoly, utíkat před policajty, pronásledovat padouchy atd. a zároveň si u toho vyříkává partnerské problémy s (dočasně ex)přítelkyní a na dálku na sebe vzájemně cení zuby s kolegou-konkurentem steroidovým černochem. Rozkoš. Samozřejmě je to precizně odvyprávěné, informačně oddávkované a zároveň "ohlodané na kost" skoro až k sebeuvědomělému komentování některých základních vyprávěcích prvků a schémat.

Dokonalá béčková avantgarda.